Podmínky ve velkochovech jsou příšerné, stejně jako naše způsoby mořského rybolovu. Měli bychom se nad nimi i nad sebou zamyslet a vyvodit z toho důsledky. To je hlavní poselství knihy Jíst zvířata od Jonathana Safrana Foera. Amerického spisovatele proslavily romány Naprosto osvětleno a Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko, jeho třetí kniha má ovšem reportážní, kulturněhistorický, autobiografický – a hlavně angažovaný charakter.

Jeho citový tlak na čtenáře je vskutku silný a těžko souhlasit s českou anotací, podle níž „objektivně popisuje, co během svého čtyřletého výzkumu zjistil, viděl a zažil. Neagituje, předkládá fakta.“ Na druhé straně nutno podotknout, že zahraniční recenze (originál je z roku 2009) odrážejí hlavně osobní názor, jaký mají jejich pisatelé na základní otázku knihy. Najdeme tu texty, které Foerovi připomínají, že podmínky ve velkochovech se již v mnohém zlepšily, na druhé straně jsou tu články, v nichž se spisovateli vyčítá, že byl ve svém líčení ještě příliš mírný.

Vyhlazovací války

Foer sám – jak píše – dlouho kolísal mezi vegetariánstvím a konzumací masa. Zlomové pro něj bylo období po narození syna. Tehdy se snažil zjistit, jak to chodí v masném průmyslu, aby se mohl zodpovědně rozhodnout, čím bude své dítě živit. Výsledky pátrání a osobní vývoj tu spojuje s příběhem své židovské babičky, která stěží přežila nacistické pronásledování, aby pak na konci války vyhladovělá a na pokraji smrti odmítla kus vepřového masa s odůvodněním, že „jakmile na ničem nezáleží, není co zachraňovat“.

K rodinné anamnéze pak autor přidává i minihistorii lidského vztahu ke zvířatům: od dob, kdy pravěcí lovci lovená zvířata pokládali „tak nějak za sobě rovné“, přes vegetariánství Franze Kafky až k tomu, co dnes označuje za „vyhlazovací války“, jež líčí velmi naturalisticky. Zvláště drsně popisuje podmínky na jatkách, ale obecně odsuzuje celý systém „průmyslového chovu zvířat“. Děsí jej morální důsledky toho, jak s chovnými zvířaty zacházíme, ale varuje i před zcela materiálními, a přitom současně globálními důsledky rozmachu velkochovů, které jsou – „zejména s ohledem na onemocnění z jídla, odolnost bakterií vůči antimikrobiotikům a hrozbu pandemie – opravdu děsivé“. Neváhá sáhnout i k expresivnějšímu výrazu, a to když si stěžuje na problém znečištění životního prostředí exkrementy. Jeho slovy, „problémem je obrovské množství sraček. Tak moc sraček, se kterými se tak špatně nakládá, že prosakují do řek, jezer a oceánů, zabíjejí volně žijící živočichy a znečišťují vzduch, vodu a půdu způsobem, který má ničivé důsledky na lidské zdraví.“ Zrušení průmyslového chovu navíc autor pojímá i jako otázku přežití lidstva a až trochu pochmurně prorokuje: „Průmyslový chov zvířat jednoho dne skončí… Je naprosto neudržitelný. Země ze sebe nakonec velkochovy setřese. Otázkou zůstává, jestli s nimi setřese i nás.“

Pozoruhodně Foer píše o „mýtu zvířecího souhlasu“, jímž naši předci obhajovali – nebo omlouvali – zabíjení zvířat. Aby zdůraznil barbarství soudobého zacházení s domácími zvířaty i v moři lovenými živočichy, věnuje se také jejich vysoké inteligenci. Tu se snaží připisovat i rybám, u nichž nachází například „dlouhou kulturní tradici“ putování na konkrétní místa. Pojem „kultura“ jsou sice vědci ochotni přiznat nanejvýš některým lidoopům, Foer se však snaží dokázat, že ti, které kvůli výživě zabíjíme, jsou nám podobni více, než jsme ochotni si přiznat.

Současně přitom operuje s heslem „nejsme jako oni“ – které paradoxně užívají obě strany sporu, zda konzumovat maso – a na jeho základě pak nabízí vlastní definici člověka: „Lidé jsou jediná zvířata, která považují za důležité, kdo má kdy narozeniny, mrhají časem, drhnou fleky na potazích, mají náboženské skupiny… a mohou se rozhodnout něco nejíst z morálních důvodů.“

Nezpochybnitelný, byť nijak objevný je jeho poukaz na kulturní podmíněnost našeho vztahu ke zvířatům: „Francouzi zbožňují psy a občas jedí koně. Španělé zbožňují koně a občas jedí krávy. Indiáni zbožňují krávy a občas jedí psy.“ V duchu těchto úvah potom Foer provokativně nadhazuje, proč by i Američané a Evropané nemohli dělat to, co například v dnešní Číně není nijak výjimečné a co je a bylo rozšířené v mnoha světových kulturách. Tedy jíst psy a kočky – přinejmenším ty z útulků, které bychom jinak museli utratit. Podobně jako když filozof Erazim Kohák na svých vysokoškolských přednáškách z ekologické etiky poněkud morbidně líčil, jak dobře by asi chutnala dozlatova opečená a křupavá – lidská batolata. Zde s poněkud větší jistotou můžeme tvrdit, že šlo v tomto případě o provokativní myšlenkový experiment a český myslitel svůj fiktivní záměr nikdy reálně neuskutečnil.

Nic to nemusí znamenat

Spisovatel ovšem připouští, že žít v západní společnosti jako „selektivní všežravec“ není jednoduché. Pro vegetariána dnes není tak obtížné sehnat si v restauraci nebo si na návštěvě objednat odpovídající menu, ale zkuste říct: Jím jen maso z rodinných farem. Nechce také veškeré břemeno morální viny nechávat jen na konzumentech a „kruté a zničující výrobky“ by podle něj měly být zcela zakázány. „Nepotřebujeme mít možnost kupovat průmyslově chovaná zvířata,“ píše. V souhrnu ale čtenářům rozhodně nic neulehčuje. I když má úhledný balíček masa zakoupený v supermarketu označení Bio, odmítá autor kupci a konzumentovi dát jednoznačné morální rozhřešení. Například pro životní podmínky kuřat chovaných pro maso nemusí podle něj tato nálepka „znamenat vůbec nic“.

Biolog a filozof Stanislav Komárek tvrdí, že jednou bude naše soudobé počínání odmítáno stejně, jako je v nynější Evropě vnímána nacistická genocida Židů. Foer tak daleko ve svých příměrech nejde, ale rozhodně se nesnaží o chladnou objektivitu – pokud něco takového v hojně diskutované otázce existuje. Naopak: v zájmu věci, kterou pokládá za morálně správnou, do boje zapojuje své nemalé verbální umění.

Jeho naléhavost, senzuální konkrétnost a osobní nasazení by někdo mohl označit až za lehkou formu citového vydírání, jež se koncentruje třeba ve větách typu: „Oči zvířete se střetnou s našima. Dívá se na nás, a ať už odvrátíme zrak (od zvířete, svého talíře, nepříjemného pocitu nebo od sebe samotných), nebo ne, musíme se s tím pohledem nějak vypořádat. Ať už změníme své životy, nebo naopak neuděláme vůbec nic, zareagovali jsme. Nedělat nic je taky odpověď.“

Domácí čtenář, který by chtěl s Foerem polemizovat, by mohl argumentovat hlasy těch, kteří tvrdí, že české normy jsou velmi přísné a americké podmínky, jež líčí Foer, by u nás byly nemyslitelné. A mohl by i citovat odborníky, podle nichž stresování a mučení zvířat při porážce není ani v zájmu obchodníků, protože jejich maso pak vyloučí příliš mnoho vody. Nebo číst z publikace Životní pohoda zvířat, v níž emeritní profesor chovu hospodářských zvířat John Webster tvrdí, že v posledních deseti letech nastal „prudký vzrůst aktivního zájmu o otázky životní pohody zvířat“, přinášející i konkrétní pozitivní výsledky. Webster dává i konkrétní rady, například ve stanovení maximální povolené hustoty osazení (chovaných ptáků) nebo v péči o vytváření stabilních sociálních skupin (například prasat). Jeho věcný přístup se může zdát přínosnější.

Nicméně Foer chce v prvé řadě měnit konzumenty, až poté systém. Jeho přístup je osobní a totéž chce po svých čtenářích. Tak jako to udělala zřejmě nejznámější z tisícovek těch, kteří pod vlivem jeho knihy změnili názor – herečka Natalie Portmanová po přečtení prohlásila, že přestupuje od vegetariánství k veganství, a vyznala se: „Považuji Foerův boj za hrdinný, protože je nepopulární, a navíc je označovaný za bezohledný a dětinský. Pokud skrze jídlo předáváme našim dětem i naši víru, jaké příběhy jim chceme vyprávět?“

Otázka je, kolik takových konvertitů přibude v „masožravém“ Česku. Kniha si získala ještě před vydáním pozornost díky tomu, že se čtenáři na její publikování složili prostřednictvím crowdfundingu na portálu Hithit, neboť nakladatelství prý mělo odstrašující zkušenost s odbytem podobného titulu. Pozornost si jistě zaslouží, ve vztahu ke zvířatům máme bezpochyby mnoho co zlepšovat. Recenzent se ale přiznává, že jeho stravovací návyky příliš nezměnila. Pokud totiž autor idealisticky tvrdí: „Naše rozhodnutí ohledně pojídání zvířat se řídí tím, co pro nás znamená dosáhnout ideálu, který nazýváme ‚být člověkem‘,“ tak mu musíme věcně odpovědět: být člověkem (mimo jiné) znamená už dlouhou dobu být převážně všežravcem.