Psát recenzi na dvacátou devátou knihu románové řady není lehký úkol. Zeměplocha Terryho Pratchetta je ale fenomén, který trvá bezmála dvacet let, a jeho příběhy, ač na první pohled samostatné, tvoří velice složitou a precizně utvořenou strukturu, kterou plně ocení pouze věrní čtenáři. Pratchett píše tak, že i u jeho posledních knih se smějí ti, kteří se setkávají se Zeměplochou poprvé, ale opravdová zábava začíná v okamžiku, kdy se v placatém světě na hřbetě obří želvy pohybujete jako doma. Podobně je tomu i s novou knihou nakladatelství Talpress – Zaslaná pošta.

Pratchett je znám jako ironizátor pozemských fenoménů i nešvarů, do magického světa a času zasazuje předměty každodenního života a ukazuje, jak by to také mohlo být. V knize nazvané Pravda (Talpress, Praha 2001) popisuje vznik žurnalistiky v obrovské a kypící aglomeraci Ankh-Morpork. Město samo je jednou z hlavních postav celého Pratchettova literárního snažení, je jakousi esencí urbanistického centra vysněného všemi lidmi toužícími po úspěchu. Je jakýmsi praměstem, zhmotněním naděje s jediným pevným pravidlem – nic není pevně dané. S novým stoletím, podobně jako v našem světě, přicházejí změny. V Pravdě to je svobodná žurnalistika v městském státě, v jehož čele stojí absolutistický patricij, dříve v Těžkém melodičnu (Talpress, Praha 1998) hudební revoluce a vynález rock´n´rolu, v Zaslané poště parafrázuje Pratchett pozemský internet a jako kontramotiv používá zastaralou instituci klasické pošty.

Kniha je samostatným prvkem v celé zeměplošské řadě, ale objevují se v ní postavy z předchozích knih, konkrétně jmenovaný patricij je protentokrát jednou z hlavních postav. Jeho charakter Terry Pratchett brousí téměř od počátku celé řady, patří k jedné z nejsložitějších a nejzajímavějších postav Zeměplochy. Kontrast z postavení absolutního vládce, tyrana na straně jedné a z jeho liberálního, osvíceného myšlení na straně druhé, je přesně to, nač se Pratchett ve svých knihách specializuje. Podobné motivy a jeho zábavný sloh mu umožňují vykouzlit úsměvné i smrtelně vážné okamžiky, které působí velice silný čtenářský prožitek. Podobně je tomu i s hlavní postavou knihy – Vlahošem Rosretem (Pratchett je i mistr onomatopoické komiky). Původně podvodník z povolání je vržen do magického prostoru staré pošty, která je vyplněna desítkami tisíc nedoručených dopisů. Podle Pratchettovy teorie mají slova obrovskou moc a v místech, kde se jich hromadí hodně, dochází k zakřivení času a prostoru, důsledkem čehož se i na poště dějí záhadné věci.

Českému čtenáři se může vybavit Čapkova Pohádka poštovská, místy jsou si obě díla podobná. Pratchett sice pro třídění dopisů zaměstnal golemy, ale totožný je například prvek pošťáckých čepic, které v obou případech symbolizují uznání a příslušnost k vážené instituci a jsou součástí úsměvných poštovských scén. A poslední společný motiv – kodex poštovního úřadu: Pošta musí být doručena. U Čapka je to jedno zamilované psaní, Pratchett jich má stovky a patří jen k jednomu z prvků syžetu. Pratchettův záměr je zřejmě poněkud jiný než Čapkův, ve své knize neřeší pouze otázky cti poštovské, ale také cti osobní, zodpovědnosti za vlastní činy a vyhlídky naděje v beznadějných situacích.

Ač jsou Pratchettovy postavy z magického světa, jejich myšlení je veskrze moderní, jsou zcela kompatibilní s naším vesmírem i jeho chápáním. Autor vykresluje charaktery tak, že jsou čtenáři více než přístupné, dokáží si získat sympatii, náklonnost, která zajišťuje jejich věrnost i v dalším díle. Hrdinové u Pratchetta jsou hrdiny v pravém slova smyslu jen zřídka. I v této knize se objevuje autorův oblíbený motiv, kdy se z postavy záporné proti její vůle stává ikona, za kterou její okolí spatřuje možné naplnění svých snů. Tak funguje magický svět Zeměplochy. Lidé sní své sny a ty se podle vesmírného řádu musí „nějak“ naplnit. Pratchett je skvělý vypravěč a sledovat jeho líčení, jak k naplnění lidských představ dojde, nikdy není nudné.

Bylo by nešťastné zařadit poslední knihy o Zeměploše prostě a jednoduše do žánru fantasy. Setkáváme se sice s kulisami, které žánrově odpovídají, ale zde podobnost končí. Pratchett nabízí jiný pohled na zaběhnutá klišé, snaží se podívat se na literární problematiku z jiných úhlů. Mágové a čarodějky mu skutečně nejsou ničím víc než pestrou kulisou, kterou nabízí dnešnímu čtenáři toužícímu po mnohých efektech. Pokud si dokážeme odmyslet okolní divadlo, dostáváme se k příběhům s opravdovou hloubkou, k příběhům ze života. Pratchettovy knihy jsou ne neprávem zařazovány do humoristické literatury, ale gagy prvních dílů jsou čím dál častěji střídány hořkým úsměškem a ironie, která byla vždy tak jemná a milá, má stále více ostrých hran.

K úspěchu Zeměplochy u nás stále přispívají také překlady Jana Kantůrka, jenž je se Zeměplochou v Čechách pevně spjat. I tentokrát odvedl fortelnou práci, protože Pratchettovy překladatelské oříšky se lehce mohou stát noční můrou. Překladatelovy poznámky pod čarou jsou navíc plné osobitého humoru a jsou dalším z důvodů, proč si knihu přečíst.