Terry Pratchett zemřel 12. března 2015 v důsledku zhoršující se Alzheimerovy choroby. Vzhledem k tomu, že přesně podle jeho přání byly harddisky s rozpracovanými texty zničeny parním válcem (v roce 2017 na festivalu parních strojů v Dorsetu), znamenalo to, že je autorovo dílo uzavřeno. U mnoha autorů by to bylo sice bolestivé, ale v podstatě běžné konstatování. Terry Pratchett však nebyl obyčejný autor. Jeho přítel Neil Gaiman jednou poznamenal, že četl každou Pratchettovu knihu ještě před vydáním, dokud se neodstěhoval do Ameriky. Pak, protože to bylo v době, kdy e-maily a internety skutečně nesloužily k posílání knih mezi přáteli, je četl vždy až po vydání. A když se dozvěděl o Pratchettově nemoci, začal si je schovávat do zásoby. Pro chvíle, kdy bude nejhůř. Protože právě v takových chvílích chtěl mít Terryho Pratchetta a jeho slova nablízku.

Podobně to má řada fanoušků. Terry Pratchett, jakkoliv je spojován s humoristickou literaturou, totiž vychoval svým přirozeným humanismem několik generací čtenářů. Jeho Zeměplocha učila o toleranci, o nebezpečí degradace lidí na pouhé věci, o tom, jaké zlo může způsobit odhodlání dopřát všem šťastné konce – protože šťastný konec si musí stvořit lidé sami, jinak je to jen zlatá klec. A tak se velké popularitě těší posmrtně vydané soubory ilustrovaných příběhů pro děti jako Draci na hradě Ruinově, Falešný plnovous vánočního dědečka, Ježibabin vysavač a jiné příběhy nebo Pračlověk, který cestoval časem. Jsou to přesně ty drobné připomínky starého přítele, jenž dokázal srozumitelně vysvětlit a ukázat ty nejsložitější záležitosti lidského života (a smrti), které jeho fanoušci občas potřebují (i kdyby nakrásně jen proto, že při opakovaném čtení jsou i ty nejvtipnější zeměplošské romány vlastně plné smutku a vzteku).

Mrknutí obrazovky je i v tomto ohledu výjimečné. Ne snad proto, že by zde vyšly samé geniální povídky. Nevyšly a má to dva důvody. Jednak velká část ze zde obsažených textů jsou jen hříčky nebo nejrůznější bonusy (popisky sběratelských karet hráčů kopané ku příležitosti vydání Nevídaných akademiků, řeč lorda Vetinariho při vyhlášení partnerství Ankh-Morporku s Wincantonem nebo historické okénko ke hře Buch, napsané pro potřeby deskové hry). A za druhé: Pratchett byl geniální spisovatel, ale rozhodně ne geniální povídkář. U mnoha autorů platí, že v delších textech se cítí komfortněji, ale málokdy to vynikne tak jako právě u Pratchetta.

Takže ano, nejlepším kouskem knihy je Moře a malé rybky, původně napsané pro antologii Legendy Roberta Silverberga, vydanou i v češtině. Je to příběh o tom, kterak Bábi Zlopočasná vyhrává pravidelné Zkoušky všech čarodějek v horách Beraní hlavy, až za ní zajde výbor s doporučením, aby se už neúčastnila. A ona jde do sebe a začne být na lidi milá a nápomocná každému. To pak vede ke kouzelným situacím a popisům jako „kdyby byli vidět všichni ti, kdož před ní nestáli ve frontě, nedalo by se konce fronty dohlédnout“. Je to krásná ukázka Pratchettovy oblíbené hlavologie, znalosti mentality malých komunit a ošklivých slovíček, kterými zraňují ostatní ti, kdo chtějí organizovat a dávat věcem řád pro dobro všech. V těsném závěsu je pak povídka Horní křížení, ze které později vznikla sci-fi série Dlouhá Země, psaná společně se Stephenem Baxterem. Zbytek jsou jednohubky, které obsahují skvělé nápady a diamanty drobných obrázků a postřehů, ale jako celek jsou beze studu zapomenutelné. Je to příklad Hollywoodských kuřat, kde ty nejlepší gagy zůstávají nevysezenými vejci. Nebo Vložte medvídka, kde je popsán rozdíl mezi hračkami na elektřinu a hračkami na fantazii. Oblíbení mágové ze zeměplošské NU si během krátké debaty nad sušenkami vyjasní, jak je to se zveřejňováním výsledků akademické práce. A Poslední odměna o fiktivní postavě, která požehnání „jdi a setkej se se svým stvořitelem“ vezme opravdu doslova, bohužel končí poněkud zmatečně. Jinými slovy: největší rozkoš nabízí Mrknutí obrazovky čistě svou hravostí a jednotlivostmi, případně tím, že o kousek doplní celkový obraz Pratchettova díla (všechny ty krátké hříčky v oddílu zeměplošských textů). A situaci příliš nepomohou ani doprovodné texty samotného Pratchetta, protože jsou prostě jen milé… a krátké. Jenže tyhle zdánlivé drobnosti stačí. Pokud je čte Pratchettův čtenář, perfektně mu naskakují spojitosti a variace v dalších autorových dílech. Pokud je čte nováček, zjistí, že i průměrná pratchettovka je pořád velmi zábavná záležitost, třebaže mu rozhodně nebude jasné, proč je kolem tohohle sira ve špičatém klobouku takový humbuk.

Ovšem povídky jsou jen částí celkového účinku knihy. Jsou zde totiž ještě obrazové barevné přílohy s ilustracemi Joshe Kirbyho. Toho Joshe Kirbyho, který vtiskl Zeměploše neopakovatelný výraz a kouzlo. Spojení Pratchettových textů s jeho frenetickou, hyperdrzou, ale vlastně hřejivě lidskou kresbou, plnou šokovaných postav, které doslova vyzařují překvapení nad tím, v jaké bizarní situaci a kompozici se ocitly, bylo kongeniální. Platí to zejména o zeměplošských ilustracích (například ty s čarodějkami jsou opravdu kouzelné). A ono spojení funguje i nyní. Stejně jako kvalita, kterou ocení jen český čtenář – překlady zesnulého Jana Kantůrka.

A právě proto je Mrknutí obrazovky (přestože více než polovina zde obsažených textů už vyšla ve sbírce Divadlo krutosti a ty další přeložili až Kantůrkovi nástupci; ovšem prověření, Eliška Pospíšilová se Pratchettovi věnuje už dlouhá léta) tak krásným dárkem, ve který už fanoušci ani nedoufali.