V nedávné době se v knihkupectvích objevila komisová adaptace Pratchettova románu Stráže! Stráže!, překvapivě nikoli od nakladatelství Talpress, ale Netopejr, a nikoli v překladu Jana Kantůrka, ale Viktora Janiše. Dá se tedy s nadsázkou říci, že se jedná o dvojitou adaptaci.

Převádění literárních i jiných děl do komiksové formy u nás nemá vlekou tradici, pokud ovšem nevzpomeneme na sérii oper kreslíře Káji Saudka z dávných let. Přesto se dá očekávat, že se k nám obrazové přepracování bude dostávat stále častěji a vzhledem k Pratchettově popularitě u nás je s podivem, že se fanoušci Zeměplochy dočkali až nyní.

Román Stráže! Stráže! je první knihou, kde se objevují postavy z čtenáři oblíbené Noční hlídky. Jedná se o jednu z ranějších Zeměploch, kdy se autorský svět stále ještě vyvíjí. Příběh je založen na dekonstrukci mýtů a bájí, což je Pratchettův oblíbený postup. Tentokrát si bere na mušku fungování státu, potřebu osudem vyvoleného krále a důležitost draků v dějinách. Kniha je jako obvykle postmoderní sbírkou narážek v záběru od artušovského mýtu po Casablancu a je radost sledovat, v jakých nových souvislostech je Pratchett používá.

U komiksu se ale nejedná tak docela o adaptaci samotného románu, jako spíše o adaptaci divadelního zpracování Stephena Briggse (ten je také správně uveden jako spoluautor). Komiks se totiž naprosto přesně drží jeho zkrácené a drobně upravené verze, což ale není na škodu, jelikož vytáhl z knihy přesně to podstatné a nezbytně nutné. Připomeňme, že i po jistém zkrácení trvá představení Stráže! Stráže! asi tři a půl hodiny. Stojí za zmínku, že Jan Kantůrek přeložil v roce 2001 i onen scénář a hra u nás byla amatérsky provedena.

Zajímavá je pro nás ale také stránka jazyková. Viktor Janiš stál před nelehkým úkolem, a to navázat, přiblížit se nebo zlepšit již čtenáři kodifikovaný překlad Jana Kantůrka. Úkol byl o to těžší, že v pratchettovské komunitě u nás se nalezne nejeden jedinec, jenž zná prakticky zpaměti překlad páně Kantůrka. Výsledek je pochopitelně jiný, nedá se dokonce říci, zda je lepší nebo horší, a naštěstí zanechal Kantůrkovo názvosloví bez jakýchkoli změn. Větší rozdíl se dá zaznamenat jen v invektivách a vulgarismech, kde je Kantůrek zhruba o jeden řád slušnější než Janiš, je v nich možná trošku zvukomalebnější (Kantůrek: „Do hajzlu a do prdele!“ „Desátníku Nobsi! Jste ve službě!“ „Promiňte, pane, do hajzlu a do prdele, pane!“ Janiš: „Kurva prdel!“ „Jste v uniformě, desátníku Noblhóchu!“ „Omlouvám se, kapitáne!“ Kurva prdel, pane!“ Kantůrek: „…a bordel všude po nábytku.“ Janiš: „…a posraný nábytek.“).

Jinak je překlad v podstatě velmi podobný, ba Janišův je leckdy přesnější, nedopustil se také ničeho, co by českého fanouška Zeměplochy popudilo. Zachoval také zcela přesně názvosloví i pojmenování postav, což je bezesporu naprostá nutnost pro přijetí překladu u nás. Za ocenění rozhodně stojí odvaha Viktora Janiše pustit se tohoto derivátu Zeměplochy, když si musel být jistý, že srovnávání se neubrání. Svou práci odvedl velice rozhodně dobře, na důkaz jeho vylepšení jeden příklad za všechny: v originále použije Terry Pratchett slovo MIFFS na místo MYTHS. Jedná se o slovní hříčku žádající si řešení. Ve verzi knižní bohužel Kantůrek hříčku zcela vynechal („Ale já si vždycky myslel, že jsou to jen takové ty... mýty.”„Byly to mýty, ale byla to i skutečnost,” odpověděl hlasitě. „Současně lež i pravda.”) Ve verzi scénáře už se objevuje náznak („Ale já myslel, že to sou, tyhlety, mýfy.“ „Byly to mýty ale byly i skuteční.“), což ale pořád nedosahuje kvalit anglických „urážek“. Poslední verze, jasně nejlepší, je verze Janišova: „Ale já myslel, že jsou... víte... jen mykologická zvířata.“ „Jsou to zvířata mytologická a zároveň skutečná.“

Na závěr zbývá ještě otázka grafického zpracování. Graham Higgins určitě odvedl dobrou práci. Jen je třeba uvědomit si, že komiks je z roku 2000, tedy z doby, kdy Paul Kidby teprve začínal s kreslením Zeměplochy. Jeho ilustrace se později také stávají jakýmsi kodifikovaným ztvárněním Pratchettových hrdinů a fanoušci si jen těžko budou zvykat na někoho třetího (ten první je zesnulý Josh Kirby, autor většiny obálek Zeměplochy). Přesto kniha jako komiks obstojí. Higgins oplývá karikující kresbou, jež můžeme brát jako mezičlánek mezi dalšími zmíněnými kreslíři, při druhém přečtení si čtenář jeho kresbu již dobře vychutná a nalezne v ní mnoho kladných okamžiků a vtipných řešení pratchettovské poetiky.

Kriticky je nutné postavit se jen několika maličkostem v českém vydání, kdy text několika bublin uplaval a jedna stránka má nekvalitní scan, to jsou však maličkosti, které jsou ve srovnání s kvalitní redakční prací bezvýznamné, ale právě proto naprosto zbytečné.