Ženské zálivky
Příručka pro muže
ŘAPÍKATĚ CELEROVÁ ŽENA. Vysokánská a vyčouhlá. Když nastoupí dozadu do auta, trvá to pak minimálně deset minut, než se ji podaří vyprostit a vytáhnout ven. Je světlé pleti, která v zimě přechází v zeleň téměř kampusovou. Vykazuje záviděníhodný styl a šarm. I když se oblékne jen do hadrů, vypadá vždycky zapraseně dobře. Je jedinou zeleninovou ženou, která si může dovolit nápadné šperky a prsteny, vážící přes třicet deka. Nejlépe podle starodávné mayské tradice. Jediná vada na kráse: věčně se vzpouzející hříva, na kterou platí akorát drdol a obratně pozastrkané jehlice. Rozmixovaná obratnýma rukama milence působí jako silné afrodisiakum.

CIBULOVÁ ŽENA. Bledá a rozhodně nekonfekční postavy, s naprosto chybějícím pasem. Už léta oplakává své trable. Právě kvůli jejímu sklonu ronit slzy ji mnozí muži nemohou strávit. Mužští mají nejraději červenou cibulovou ženu z Tropei, jižanskou, zdravou a šťavnatou. Cibulová žena je zimomřivá a obléká se po vrstvách. Pokud nemáte dostatek času, je lépe po ní nechtít striptýz. Je křehká, má trochu potíže se zápachem z úst, lpí na svých kořenech a používá stále stejný parfém. Po pravdě řečeno - poněkud těžký.

ARTYČOKOVÁ ŽENA. Vlasy nakrátko, energická, výbojná, žádné tretky, ošlehaná životními vichřicemi, na první pohled samý loket. Královnička minimalistického stylu, princezna kostýmků a lodiček na nízkém podpatku vyžaduje po svém boku nebojácného a trpělivého muže. Co nemá strach, že se popíchá. Když se vysvlékne z pichlavého krunýře, odhalí své žensky křehké a příchylné srdce. Nechtějte po ní, aby se depilovala. Její intimita je ježatá a divoká. Za syrova se nepříjemně lepí na patro a zanáší srdce milenců, ale když se povaří na mírném ohni vášně s trochou česneku, a hlavně hlavou dolů, taje jako máslo. Nejlepší jsou artyčokové Římanky.

BRAMBOROVÁ ŽENA. Bramborová žena je tak trochu ťululum. Řekněme si to na rovinu. Bude to tím, že má tenkou pleť a je velmi snadno zranitelná. Když se zamiluje, je rozvařená. Nebo usmažená. Jak kdy. Je to extra třída v oboru změkčilosti. Je schopná se z lásky svléct z kůže. Když se zblázní do nějakého mužského, slepě mu klesá do náruče, podřizuje se mu, je povolná a je s to se nechat rozmačkat až docela na kaši. Nejodolnější je sladká odrůda bramborové ženy. Můžete ji zranit, pohrdat jí, opustit ji. Ale ona je houževnatá. Při troše světla a vody je schopná klíčit po celý život.

FENYKLOVÁ ŽENA. Upřesněme. Na světě existují fenyklové ženy samičí a fenyklové ženy samčí. Poslední ze dvou jmenovaných případů se nás netýká (zeptejte se toho obézy s parukou, co vystupuje na veřejnosti jako madame Platinette). Samičí fenyklová žena je často v jiném stavu. A je výborná matka. Neochvějná a ochranitelská. Musíte mít trpělivost, chcete-li se jí dostat až na srdce. Ale žádné velké ciráty. Je třeba jen v klidu prolomit její obranu vrstvu po vrstvě. Není stavěná na ohnivé city a rozvášněné noci. Je třeba ji milovat za syrova. Okusovat ji po troškách. Přes svoji boubelatost je pevná a svěží. Nemá ani za mák celulitidy. Milovat fenyklovou ženu je zdraví prospěšné. Zbavuje tělo škodlivin a nezůstává ležet v žaludku.

ŘEDKVIČKOVÁ ŽENA. Malého vzrůstu, rychlého uvažování, rozčarovaného srdce. V každé situaci najde způsob, jak si poradit. Je vtipná a prozíravá. Je nepořádná, nemá ráda konvence a nenávidí nekonečná vysedávání u kadeřnice. Aby to měla co nejdřív z krku, barví si kštici sama doma henou. Vzhledem k její neodbornosti často bývá výsledkem velmi výstřední odstín bledé ředkve. Muži ji považují za křehkou a bezbrannou a myslí si, že ji snadno dostanou do postele. Chyba lávky. Stačí jediné kousnutí, aby poznali, jakou má sílu. Změkčilost je pro ni pojmem neznámým. (...)

Nutkavá nutkání
Zjara bývají lásky chudokrevné. Unavené, bledé, bez života. Možná že potřebují jen trochu moře. Třeba týden v Ceriale. Ostatně po nemalém počtu dní ve stylu vy a on, on a vy se začíná hlásit příšerná tíže jednotvárnosti. A tak se jeden dopracuje až k nulové toleranci. Dvojice jsou vysilovány nutkáními. Oněmi podivnými a nesmyslnými zvyky, jimiž se navzájem bičujeme.

Vezměme si takového Artura. Nedokáže sníst hroznové víno, aniž by si jej nejprv oloupal a odstranil zrnka. Průměrný čas na jednu bobulku: okolo osmi minut. Šunku preparuje skalpelem, aby odstranil tučné části. Když na něj náhodou dolehne povinnost sníst sendvič, protáhne se vše až do nevidím. Kousíčky, vyčnívající z houstičky, jsou jeden po druhém odstraňovány a umísťovány tam, kde chybí. Na čas se přitom nehledí. Jeho ženě se mezitím na tváři usadí výraz, který si v ničem nezadá s miskou Chappi. Je to mluvící zátiší. Ani ona ovšem nezůstává pozadu. Pokaždé když zaparkuje, ji přepadne nutkání překontrolovat, jestli zamkla auto. Vždycky. I kdyby se mezitím deset minut drápala do vršku po turistické stezce na Belmonte.

Clotilde je posedlá pořádkumilovností. Doma jí všechno ladí se vším. Dokonce i záchodové prkénko má stejný odstín jako přehoz na postel. Je tak praštěná, že se při milování občas zastaví a přestele postel. Sušenky ve spíži má srovnané podle abecedy: Esíčka, Grošíky, Hvězdičky a Pusinky. Její partner se po čtyřiceti letech chození a milionech za akupunkturu ještě neodhodlal s ní oženit. Říká, že si na to prozatím nepřipadá dost zralý.

Orietta. Její obsese spočívá v racionálním využívání místa. Především co se týče nedojedků. Když zbyde na vidličku špaget a dvě lžíce slepičího vývaru, šupne to všechno do jednoho kastrolku, aby ušetřila místo. Její manžel už není člověk: je to labradorský retrívr. Jak tak pořád hltá ty šlichty.

Milly se hádá s Nellem, protože role toaletního papíru musí být nasazena tak, aby papír visel seshora, zatímco on jej zarytě dává tak, že útržek vykukuje zdola. A proto ho už taky nemá ráda. Dřív nebo později se vydá v Brigidiných stopách. Ta se po patnácti letech rozešla s Teodorem. Důvod? Pokaždé když šli do pizzerie, vyjídal pizzu nejdřív zprostředka a potom se zbylým okrajem napodoboval volant auta. Brm, brm. Nejdřív to Brigidě připadalo náramně vtipné, pak si ale po třech pětiletích repríz řekla, že by se bez toho obešla. A dala se dohromady, hádejte s kým? S pekařem pizzy.

Hororová hrdinka
Mám jedno přání. Vroucí. Moci se alespoň jednou v životě podívat na horor, jehož hlavní ženská postava by nebyla dementní. Neříkám horor, ve kterém by hrála držitelka Nobelovy ceny za medicínu Rita Levi Montalcini, vystačila bych si s filmem, jehož hrdinka by neuvažovala jako láčkovec. V klasickém filmu začíná vražedná zrůda pronásledovat nešťastnici po několika málo vteřinách. A my, aniž bychom byli Lombrosiovými žáky, ji odhalíme už od prvního záběru. Ta přitroublice si toho ovšem nevšimne. A přitom ne že by to bylo bůhvíjak těžké. Maniak má totiž čirou náhodou tři ruce, obočí zarostlé jak vzpomínkový háj na padlé, mimořádně vyvinuté špičáky skoro pořád od krve, za kámoše vlkodlaky a omdlí pokaždé, když slyší vyslovit jméno Marie. Hlavní hrdinka se pochopitelně jmenuje Marie. Co si budeme vykládat.

Uběhne půlhodina a ta naivní mamlaska nadšeně vítá psychopata s otevřenou náručí u sebe doma. „Tak přeci zůstaň na večeři, dnes dělám pizzu...“ - „Co kdybys přišel na diamantovou svatbu mé pratetičky...?“ - „Jen klidně zaveď mou šestiletou dceru do náboženství.“ Hrůzostrašné příznaky se mezitím násobí: když jde maniak kolem, kaktusu vypadávají ostny, perská kočka začíná štěkat, zastavuje se kyvadlo a koberce létají. V devadesáté minutě najdou uškrcenou služebnou s kalhotkami na cucky. S posledním vydechnutím nebožačka vysloví jedinou slabiku: KIL. Maniak se jen tak mimochodem jmenuje Kiliáno. Nic. Všichni si myslí, že oběť zemřela v náhlém záchvatu kýly. Jediná, které to došlo a která vlastní alespoň kávovou lžičku rozumu, je Priscilla, sestřenice z matčiny strany, bohužel němá.

Mezitím se hrdinka, místo aby si vysmýčila pavučiny z neuronů, přestěhuje do opuštěné vily v lese - s prosklenými stěnami a s dveřmi bez zámků. Maniak nelení. Má plné ruce práce, aby oběsil kokršpaněla na houpačce, uvařil si andulky s polentou a pověsil tchyni na hromosvod. Vtom hrdinka pojme mlhavou předtuchu. Něco tady nehraje! A komupak se svěří se svým podezřením? No přirozeně vrahovi. A jaké místo si k tomu vybere? Povětšinou okraj propasti, poslední patro mrakodrapu bez zábradlí nebo břeh řeky, zamořené piraňou. Hlavně aby tam někde byla alespoň sekyra. Jinak to snad ani nemá cenu.

©  Jana Sovová