„Přísně, nemilosrdně vede osud každého z nás; jenom na počátku,
když se ztrácíme v podrobnostech, v nejrůznějších nesmyslech,
sami v sobě, si nejsme vědomi jeho drsné ruky.“
Ivan Sergejevič Turgeněv

„Povaha člověka je jeho osudem.“
Hérakleitos

Okres Maimansingh, Východní Pákistán, 1967
Hodinu a čtyřicet pět minut předtím, než začal naznínin život – začal tak, jak měl ještě nějakou dobu pokračovat, tedy nejistě –, ucítila její matka Rúpban, jak jí břicho sevřela železná pěst. Seděla na nízké trojnožce před kuchyňskou chýší. Škubala slepici, protože z Džešoru přijeli Hamidovi bratranci a chystala se hostina. „Pipinko, jsi pěkně stará a tuhá,“ řekla a oslovila přitom ptáka jménem jako vždycky, „ale stejně bych tě ráda snědla, nevolnost sem, nevolnost tam. A zítra si dám jenom vařenou rýži, žádné paráty.“
Vyškubla několik dalších peříček a sledovala, jak klesají k zemi a krouží jí kolem prstů u nohou. „Áááá,“ vyjekla. „Ááááá. Ááááá.“ Něco se s ní dělo. Sedm měsíců zrála jako mango na stromě. Teprve sedm měsíců. Odsunula to, co se s ní dělo, stranou. Chvíli (přesněji hodinu a půl, ačkoli tehdy to nevěděla), než se muži vrátili z polí, začali se oprašovat a plácat po břiše, držela Rúpban Pipinčin bezvládný kostnatý krk a na všechny dotazy ohledně toho ptáka odpovídala jenom už to bude, už to bude. Stíny dětí, které venku hrály kuličky a vzájemně se tloukly, se prodloužily a zašpičatily. Nad vesnicí se vznášela vůně smaženého kmínu a kardamomu. Kozy mečely vysokými tenkými hlasy. Rúpban vykřikla bílým žárem, rudou krví.
Hamid vyběhl z latríny, ačkoli tam své dílo ještě nedokončil. Řítil se přes zeleninovou zahradu, kolem věží suchých rýžových klasů, vyšších než nejvyšší budova, přes prašnou cestu, která vymezovala hranice osady, zpět do vsi a popadl hůl, aby zabil člověka, který vraždil jeho ženu. Věděl, že je to ona. Kdo jiný by dokázal jediným zavřísknutím tříštit sklo? Rúpban našel v části domu určené ke spaní. Lůžko měla rozestlané, ačkoli dosud stála na nohou. Jednou rukou držela za rameno Mumtáz, v druhé pořád svírala napůl oškubanou slepici.
Mumtáz mávnutím ruky poslala Hamida pryč. „Běž. Přiveď Banesu. No tak, čekáš snad na rikšu? Utíkej, máš nohy.“

Banesa zvedla Naznín za kotník a opovržlivě si nad tím drobným promodralým tělíčkem odfrkla bezzubými ústy. „Ani se nenadechne. Ně­ kteří lidi tolik myslí na to, jak ušetřit pár táká, že si nezavolají porodní bábu.“ Zavrtěla plešatou vrásčitou hlavou. Banesa tvrdila, že je jí sto dvacet roků, a vytrvale to opakovala celých posledních zhruba deset let. Jelikož si nikdo z vesnice nepamatoval, kdy se narodila, a protože Banesa byla scvrklejší než starý kokos, nikdo se nenamáhal jí to vyvracet. Také prohlašovala, že přivedla na svět tisíc nemluvňat a z těch byli jen tři mrzáci, dva mutanti (jeden hermafrodit a jeden hrbáč), jedno se narodilo mrtvé a další bylo ještěrko-opičí-kříženec-hřích-proti-Bohu-kterého-pohřbili-zaživa-daleko-v-lese-a-matku-poslali-pryč-jen-Bůh-ví-kam. Naznín, přestože mrtvá, se nedala mezi tyto neúspěchy počítat, neboť se narodila krátce předtím, než se Banesa vbelhala do chýše.
„Podívej se na svou dceru,“ řekla Banesa Rúpban. „Dokonalá všude po těle. Jediné, co jí chybělo, byl někdo, kdo by jí cestu na tenhle svět trochu usnadnil.“ Mrkla na Pipinku spočívající vedle truchlící matky a s mlasknutím vsála tváře; oči se jí trošku rozšířily hladovým pohledem, ačkoli byly úplně zapadlé v síti hlubokých vrásek. Už mnoho měsíců neochutnala maso, když jí teď ty dvě mladé holky (kéž by je byla zaškrtila, hned jak se narodily) začaly dělat konkurenci.
„Umyju ji a obléknu na pohřeb,“ navrhla. „Samozřejmě nabízím své služby zdarma. Za všechnu tu námahu by mi stačila tamhleta slepice. Koukám, že je stejně stará a tuhá.“
„Nechte mě, ať si ji pochovám,“ řekla s pláčem Naznínina teta Mumtáz.
„Myslela jsem, že mám jen zkažený žaludek,“ zamumlala Rúpban a také se rozplakala.
Mumtáz sáhla po Naznín, která stále visela za kotník hlavou dolů, kluzké tělíčko se jí však vysmeklo z prstů a s vyjeknutím dopadlo na zakrvácenou matraci. Vyjeknutí! Pláč! Rúpban holčičku popadla a pojmenovala ji dřív, než mohla znovu umřít beze jména.
Banesa tiše prskavě zamlaskala. Koutkem zažloutlého sárí si otřela slinu z brady. „Tomu se říká smrtelný chropot,“ vysvětlila. Všechny tři ženy se naklonily těsně nad dítě. Naznín rozhodila ručičky a zavřískla, jako by ten strašný výjev opravdu viděla. Modrá barva její kůže se pomalu měnila v hnědou a červenou. „Bůh ji povolal zpátky na zem,“ prohlásila Banesa se znechuceným výrazem.
Mumtáz, která už začínala pochybovat o Banesině původní dia­ gnóze, se zeptala: „Copak nám ji sem před pár minutami sám neposlal? To si myslíte, že On mění názor každou vteřinu?“
Banesa zahuhlala něco nesrozumitelného. Položila dlaň na Nazníninu hruď; její pokroucené prsty vypadaly jako kořeny starého stromu, které se propracovaly na povrch země. „Děcko žije, ale je slabé. Máte před sebou dvě možnosti,“ oznámila a obracela se přitom výhradně na Rúpban. „Odvezte ji do města do nemocnice. Dají na ni dráty a dostane medicíny. To je drahé. Budete muset prodat šperky. Nebo můžete počkat, jak rozhodne osud.“ Pootočila se k Mumtáz, aby ji zahrnula mezi posluchače, a potom se obrátila zpět k Rúpban. „Samozřejmě, ať zvolíte jakoukoli cestu, nakonec stejně rozhodne osud.“
„Odvezeme ji do města,“ řekla Mumtáz a na tvářích jí vyskočily rudé skvrny vzdoru.
Ale Rúpban, která nedokázala přestat plakat, si přitiskla dceru k ňad­ ru a zavrtěla hlavou. „Ne,“ namítla, „nesmíme se stavět do cesty osudu. Ať se stane cokoli, přijmu to. A moje dítě nesmí plýtvat silami na boj proti osudu. Tak bude silnější.“
„Dobrá, je rozhodnuto,“ prohlásila Banesa. Chvilku otálela, protože měla takový hlad, že by snad snědla i to děcko, ale když se na ni Mumtáz významně zahleděla, odšourala se zpátky do svého doupěte.

Hamid se přišel na Naznín podívat. Byla zabalená v kusu gázy a ležela na starém jutovém pytli rozloženém na lůžku. Oči měla zavřené a na­ puchlé, jako by dostala dvě rány pěstí.
„Děvče,“ řekla Rúpban.
„Já vím. To nevadí,“ odpověděl Hamid. „Co se dá dělat?“ A zase odešel.
Dovnitř vstoupila Mumtáz a nesla plechový tác s rýží, dálem a kuřecím karí.
„Nepije,“ sdělila jí Rúpban. „Neumí to. Možná je jejím osudem umřít hlady.“
Mumtáz zakroutila očima. „Ráno bude pít. A teď se najez. Nebo bu­deš taky odsouzená umřít hlady.“ Usmála se nad smutnou drobnou tvá­řičkou své švagrové, s rysy jako vždy staženými k truchlení nad vším, co se kdy stalo a co se kdy stane.
Ale Naznín ráno nepila. Ani následující den. Nazítří se odvrátila od bradavky a začala vydávat dávivé zvuky. Ani Rúpban, která byla plačtivostí proslulá, nedokázala naplakat dost slz pro všechny. Chodili za ní lidé: tety, strýčkové, sestřenice a bratranci, synovci a neteře, tchán s tchyní, vesnické ženy a Banesa. Porodní bába ztěžka přebelhala chýši na svých křivých nohou a zamžourala na nemluvně. „Slyšela jsem o děcku, co se nechtělo napít od mámy, ale nechalo se odkojit kozou.“ Odhalila v úsměvu zčernalé dásně. „To samozřejmě nebylo žádné z mých dětí.“
Jednou dvakrát za ní zašel Hamid, ale v noci přespával venku na čauki. Pátého dne, když už si Rúpban začala proti své vůli přát, aby si osud pospíšil a konečně se rozhodl, se Naznín přisála k bradavce tak silně, že Rúpbaniným ňadrem projelo tisíc doruda rozžhavených jehliček a ona vykřikla bolestí a úlevou dobré, trpělivé ženy.

Když Naznín vyrůstala, mnohokrát slyšela vyprávět příběh o tom Jak-jsi-byla-ponechána-svému-osudu. Jen díky moudrému rozhodnutí své matky to přežila a vyrostla ve všímavou, svědomitou dívku se širokým obličejem. Když člověk bojuje proti osudu, řídne mu krev. Někdy, nebo možná většinou, z toho může mít smrt. Naznín nikdy nezpochybnila logiku příběhu o tom Jak-jsi-byla-ponechána-svému-osudu. Vlastně byla vděčná za tichou odvahu své matky, za její slzavý stoicismus, který se projevoval téměř denně. Hamid říkával – a vždycky se při tom díval stranou – tvoje matka je od přírody světice. Pochází z rodiny světců. Takže když jí Rúpban radila, aby byla klidného srdce i mysli, aby přijímala Boží milost a přistupovala k životu se stejnou lhostejností, s jakou bude on přistupovat k ní, Naznín pozorně poslouchala, velkou hlavu zvrácenou dozadu a tváře ochablé odevzdaností.
Byla legračně vážné dítě.
„Jak se má moje zlatíčko? Jsi pořád ráda, že ses vrátila zpátky do života?“ volávala na ni Mumtáz, kdykoli ji pár dní neviděla.
„Nemám žádné stížnosti ani trápení, které bych ti mohla svěřit,“ odpovídala Naznín. „Všechno svěřuju Bohu.“
Co se nedá změnit, musí se snášet. A protože se nedalo změnit nic, muselo se snášet všechno. Touhle zásadou se řídil její život. Byla to mantra, duševní stav a úkol. Takže ve věku čtyřiatřiceti let, poté co jí byly dány tři děti a jedno odebráno, když měla nanicovatého manžela a osud jí přiřkl mladého a náročného milence, když poprvé nemohla čekat, až se jí budoucnost odhalí, ale musela si ji vytvořit sama, užasla nad svou schopností působit, aby se věci děly, stejně jako nemluvně, které zkusí zamávat pěstičkou a uhodí se do oka.

Její sestra Hasína, která se narodila pouhé tři dny po smrti Banesy (tehdy a již navždy staré sto dvacet let), neposlouchala nikoho. Když jí bylo šestnáct a její krása začínala být téměř nesnesitelná jak pro ni, tak pro ty, kdo se na ni dívali, utekla do Khulny se synovcem majitele pily. Hamid zaťal zuby a sekyru. Po šestnáct horkých dní a chladných nocí seděl mezi dvěma citroníky, které vymezovaly vstup do osady. Celou tu dobu jenom házel kamení na podvraťáky hledající potravu v nedaleké odpadní jímce a proklínal svou zkurvenou dceru, které usekne hlavu hned, jak se připlazí zpátky. Během těch nocí lehávala Naznín beze spánku, naslouchala rumplování střechy z vlnitého plechu a trhala sebou leknutím při každém zahoukání sov, které už ne­ zněly jako sovy, ale spíše jako dívka zasažená do týla sekyrou. Hasína se nevrátila. Hamid začal znovu dohlížet na dělníky na rýžových polích. Ale až na několik výprasků, které rozdával kvůli úplným maličkostem, byste nepoznali, že právě ztratil dceru.
Když se jí nedlouho poté otec zeptal, zda chce vidět fotografii muže, za něhož se příští měsíc provdá, Naznín zavrtěla hlavou a odpověděla: „Abbo, je dobré, že jsi mi vybral manžela. Doufám, že dokážu být dobrou manželkou, jako ammá.“ Ale když se obracela k odchodu, stejně si bezděky všimla, kam otec fotografii uložil.
Zahlédla ji vlastně náhodou. Takové věci se stávají. Nosila si ten obrázek s sebou v hlavě, když se procházela se svými sestřenicemi pod banyány. Muž, kterého si měla vzít, byl starý. Muselo mu být nejméně čtyřicet. Obličej měl jako žába. Vezmou se a on si ji s sebou odveze do Anglie. Zadívala se přes pole, v prchavém večerním světle zářivě zelená a zlatá. V dálce zakroužil sokol a zřítil se k zemi jako kámen, pak opět vzlétl a stoupal k obloze, dokud se nerozplynul do nicoty. Uprostřed pole stála chýše. Vypadala na tom místě nepatřičně, a jako by se styděla, že je tak na očích, hroutila se k jedné straně, snažila se schovat. Tornádo, které srovnalo se zemí polovinu sousední vesnice, vyvolilo právě tuto chýši, aby byla zachráněna, ale přemístilo ji. Ve vesnici dosud pohřbívali mrtvé a hledali těla. Po vzdálených polích se pohybovaly tmavé skvrnky. Muži, kteří dělali to, co bylo na tomto světě v jejich silách.

Tower Hamlets, Londýn, 1985
Naznín zamávala na tetovanou dámu. kdykoli se podívala přes mrtvou trávu a popraskané dlažební kostky na blok domů naproti, tetovaná dáma tam byla. Ve většině bytů, které obklopovaly náměstíčko ze tří stran, visely záclony a život za nimi se skládal z obrysů a stínů. Ale tetovaná dáma žádné záclony ani závěsy neměla. Dopoledne i odpoledne tam seděla, tlustá stehna jí přetékala ze židle, a nakláněla se dopředu, aby odklepla popel do misky, a dozadu, aby se napila z plechovky. Teď se napila a plechovku vyhodila z okna.
Bylo po poledni. Naznín už dokončila domácí práce. Zanedlouho začne chystat večerní jídlo, ale teď nechá chvíli čas jen tak plynout. Bylo horko, slunce dopadalo na kovové okenní rámy a oslnivě se odráželo od skla. V bytě v nejvyšším patře v bloku Rosemead viselo rudo-zlaté sárí. O něco níž pak dětský bryndáček a kalhotky s laclem. Na ceduli přišroubované k cihlové zdi stála hranatá anglická tiskací písmena a pod nimi bengálské kudrlinky. Udržujte čistotu. Neparkovat. Zákaz míčových her. Po cestičce šli dva staří muži oblečení v bílých pandžábí pádžáma – kráčeli velmi pomalu, jako by nechtěli dojít tam, kam měli namířeno. Vychrtlý hnědý pes se s hlavou u země odloudal doprostřed trávníku, důkladně místo očichal a vykálel se. Větřík, který Naznín chladil tvář, byl prosycený pachem přetékajících popelnic.
Už to bylo šest měsíců, co ji poslali do Londýna. Každé ráno, než otevřela oči, si pomyslela: Kdybych byla ten typ člověka, který si v životě něco přeje, vím, co bych si přála. A potom otevřela oči a spatřila na polštáři vedle sebe Chánuův napuchlý obličej se rty i ve spánku dotčeně rozevřenými. Spatřila růžový toaletní stolek se zrcadlem ve vyřezávaném rámu a obrovský černý šatník, který zabíral většinu místnosti. Je to podvádění? Myslet si: Vím, co bych si přála? Není to totéž jako do­ opravdy si to přát? Pokud ví, jak by znělo její přání, pak je někde v hloubi srdce už vyslovila.
Tetovaná dáma oplatila Naznín zamávání. Podrbala se na pažích, na ramenou, na dostupných částech zadku. Zívla a zapálila si cigaretu. Nejméně dvě třetiny odhalené kůže měla pokryté inkoustem. Naznín ji nikdy neviděla dost zblízka (nikdy nebyla blíž než teď, nikdy nepokročila dál), aby rozpoznala, co na obrázcích je. Chánu jí pověděl, že tetovaná dáma patří k Pekelným andělům, což Naznín rozrušilo. Představovala si, že tetování zachycuje květiny nebo možná ptáčky. Bylo ošklivé a dělalo tetovanou dámu ošklivější, než bylo nutné, ale tetované dámě to očividně nevadilo. Kdykoli ji Naznín zahlédla, tvářila se stejně znuděně a odtažitě. Takového stavu mysli se snažili dosáhnout sádhuové, kteří v hadrech putovali od jedné muslimské vesnice ke druhé, lhostejní k laskavosti cizích lidí k nelaskavému slunci.
Naznín čas od času napadlo, že by mohla sejít dolů, přejít dvůr a vystoupat v bloku Rosemead do čtvrtého patra. Možná by musela zaťukat na několikery dveře, než by jí otevřela tetovaná dáma. Přinesla by jí nějaký dárek, třeba nějaké vlastnoručně připravené samósy nebo bhádží, a tetovaná dáma by se usmála a Naznín by se usmála a možná by pak spolu seděly u okna a čas by jim ubíhal lehčeji. Myslela na to, ale neodvážila se. Kdyby zaklepala na nesprávné dveře, otevřeli by jí cizí lidé. Tetovanou dámu by mohla nečekaná návštěva rozhněvat. Bylo zjevné, že ze své židle vstává jen nerada. A i kdyby se nerozzlobila, k čemu by to bylo dobré? Naznín dokázala říct anglicky jen dvě věci: promiňte a děkuju. Klidně může strávit další den o samotě. Vždyť je to jenom další den.
Měla by si s večerním jídlem pospíšit. Jehněčí karí už bylo hotové. Uvařila ho včera večer, s rajčaty a novými brambory. V mrazáku měla kuře – uložila je tam, když pozvali doktora Ázáda minule, ale on musel na poslední chvíli odřeknout. Ještě zbývalo připravit dál a zeleninová jídla, umlít koření, propláchnout rýži a uvařit omáčku na rybu, kterou Chánu večer přinese. Naznín vypláchne skleničky a vytře je novinami, aby se leskly. Z ubrusu musí vydrbat skvrny. Co když se něco pokazí? Rýže by se mohla slepit. Mohla by přesolit dál. Chánu by mohl zapomenout na rybu.
Je to jenom večeře. Jedna večeře. Jeden host.
Okno nechala otevřené. Vylezla na pohovku a natáhla se pro korán uložený na vysoké poličce, kterou Chánu na její naléhání vyrobil, aby mohla svatou knihu ukládat na důstojné místo. Vyhlásila svůj úmysl co nejvroucněji, s pěstmi sevřenými a nehty zarytými do dlaní hledala útočiště před satanem. Pak si náhodně vybrala stránku a dala se do čtení.
A Bohu náleží vše, co na nebesích je i na zemi. A věru jsme přikázali těm, jimž dostalo se Písma před vámi, i vám samým, abyste byli bohabojní. Však budete-li nevěřící – vždyť Bohu náleží vše, co na nebesích je i na zemi, a Bůh soběstačný je i chvályhodný.
Ta slova jí uklidnila žaludek a potěšila ji. Ani doktor Ázád není nic ve srovnání s Bohem. Bohu náleží vše, co na nebesích je i na zemi. Opakovala to několikrát, nahlas. Je vyrovnaná. Nic se jí nemůže dotknout. Jenom Bůh, kdyby se tak rozhodl. Chánu si může panikařit a žvanit, protože doktor Ázád přijde na návštěvu. Ať si žvaní. Bohu náleží vše, co na nebesích je i na zemi. Jak by to asi znělo v arabštině? Určitě krásněji než v bengálštině, soudila Naznín, protože by to byla skutečná Boží slova.
Zavřela knihu a rozhlédla se po místnosti, aby se ujistila, že je dostatečně uklizeno. Chánuovy knihy a papíry byly srovnané pod stolem. Bude je muset přesunout, jinak si doktor Ázád nebude mít kam dát nohy. Koberečky, které předtím vyvěsila z okna a vyprášila dřevěnou plácačkou, musí znovu položit. Měli celkem tři: červeno-oranžový, zeleno-fialový a hnědo-modrý. Podkladový koberec byl žlutý, se vzorem zelených listů. Stoprocentní nylon, a jak říkal Chánu, velmi odolný. Pohovka a křesla měly barvu uschlého kravince, což byla praktická barva. Na opěrkách hlavy byly navlečené malé plastové kryty, které je chránily před brilantinou z Chánuových vlasů. Byla tam spousta nábytku, víc, než Naznín kdy viděla pohromadě na jednom místě. I kdybyste vzali všechen nábytek ve vesnici, z gharu každé tetičky a strýčka, v téhle jediné místnosti ho stejně bylo víc. Stál tu nízký stolek se skleněnou deskou a oranžovými umělohmotnými nohami, tři malé dřevěné stolečky, které se daly naskládat na sebe, velký stůl, za nějž usedali k večernímu jídlu, knihovnička, rohový příborník, stojan na noviny, pojízdná skříňka na složky a dokumenty, pohovka a křesla, dvě podnožky, šest jídelních židlí a skleník. Zdi pokrývala žlutá tapeta s úhlednými řadami hnědých čtverců a kroužků. Nikdo v Gaurípuru nic takového neměl. Naplňovalo ji to hrdostí. Její otec byl druhý nejbohatší muž ve vesnici, a nikdy nevlastnil nic podobného. Domluvil jí dobré manželství. Na stěnách, přichycené háčky a drátky, visely talíře, které nebyly na jídlo, ale jen na ukazování. Některé zdobil zlatý lem. „Lístkové zlato,“ vysvětlil jí Chánu. Jeho diplomy byly zarámované a rozvěšené mezi talíři. Měla tu všechno. Všechny tyhle krásné věci.
Vrátila korán zpět na místo. Vedle něj ležela v plátěném obalu nejsvětější kniha: korán v arabštině. Naznín přejela po látce prsty.
Zadívala se na skleník plný kameninových zvířátek, porcelánových figurek a umělohmotného ovoce. To všechno se muselo oprašovat. Nechápala, odkud a jak se dovnitř dostává prach. Všechno tohle patřilo Bohu. Netušila, k čemu Bůh potřebuje hliněné tygry, cetky a prach.
A potom, protože se jí myšlenky roztěkaly a opět ji to vyvedlo z míry, si začala v duchu opakovat jednu súru z koránu, kterou se na­ učila ve škole. Nevěděla, co ta slova znamenají, ale jejich rytmus ji konejšil. Začala dýchat zhluboka, až z břicha. Nádech, výdech. Hladce. Tiše. Naznín na pohovce usnula. Rozhlížela se po nefritově zelených rýžových polích a plavala v chladném tmavém jezírku. Šla do školy, zavěšená do Hasíny, kus cesty skákaly, upadly a oprašovaly si kolena dlaněmi. A na stromech povykovali loskutáci a kolem se pásly kozy a velcí smutní buvoli se šourali jako pohřební průvod. A obloha nahoře byla široká a prázdná a krajina se táhla do dálky a ona dohlédla až na její konec, kde se země slévala s nebem v tmavomodrou čáru.

Když se probudila, byly už skoro čtyři hodiny. Rozběhla se do kuchyně a začala krájet cibuli s očima ještě slepenýma spánkem, takže se brzy řízla do prstu; hluboká rána na levém ukazováčku, těsně pod nehtem. Roztočila kohoutek se studenou vodou a podržela pod ní ruku. Co asi dělá Hasína? Tahle myšlenka ji napadala pořád. Co asi dělá právě teď? Vlastně to ani nebyla myšlenka. Byl to pocit, bodnutí v plicích. Jenom Bůh sám věděl, kdy ji zase uvidí.
Dělalo jí starosti, že Hasína vzdoruje osudu. Nemohlo z toho vzejít nic dobrého. Ani jediný člověk by nemohl tvrdit opak. Ale kdybyste se na to podívali důkladněji, zamysleli se hlouběji, jak byste si mohli být jistí, že Hasína prostě jen nenásleduje svůj osud? Pokud se osud nedá změnit bez ohledu na to, jak moc s ním bojujete, pak bylo možná Hasíně dáno osudem, aby utekla s Málikem. Možná bojovala proti tomu a právě tohle nemohla změnit. Ach, mysleli byste si, že to budete mít jednoduché, když jste se už dávno, velmi dávno rozhodli uposlechnout každičký pokyn osudu, ale jak máte poznat, kterým směrem vás volá? A pak tu byl jeden každý den, který je třeba přežít. Jestli Chánu přijde dnes večer domů a najde byt neuklizený a koření ještě ani neumleté, copak by mohla jen zvednout ruce a říct: Mě se neptej, proč není nic nachystané, já nic, to všechno osud? Muž může ženu oprávněně zbít za daleko menší prohřešek.
Chánu ji ještě nezbil. Ani nenaznačil, že by se k tomu někdy chys­ tal. Vlastně se choval laskavě a vlídně. Ale i tak by bylo pošetilé předpokládat, že ji nikdy nezbije. Myslel si, že je „pracovitá“ (zaslechla ho, jak to říká do telefonu). Šokovalo by ho, kdyby selhala.

„Je to nezkažené děvče. Z vesnice.“
Jednou v noci vstala, aby si natočila sklenici vody. Od jejich sňatku už uplynul týden. Šla si lehnout dřív, a když se probudila a zaslechla ho mluvit do telefonu, zůstala stát za dveřmi.
„Ne,“ říkal Chánu. „To bych netvrdil. Krásná není, ale ošklivá taky ne. Obličej má široký, velké čelo. Oči trochu moc blízko u sebe.“
Naznín si položila dlaň na hlavu. Byla to pravda. Měla velké čelo. Ale nikdy ji nenapadlo, že by její oči mohly být příliš blízko u sebe.
„Není ani vysoká, ani malá. Necelý metr šedesát. Boky má trochu úzké, ale myslím, že na rození dětí jsou široké dost. Celkem vzato jsem spokojený. Až bude starší, možná jí na bradě začnou růst chlupy, ale zatím je jí teprve osmnáct. A slepý strýček je lepší než žádný strýček. Čekal jsem příliš dlouho, než jsem si pořídil ženu.“
Úzké boky! Tobě se o takové vadě může jen zdát, řekla si v duchu Naznín a pomyslela na tukové záhyby, které visely Chánuovi nízko kolem břicha. Mohl by sis pod ty špeky zastrkat celou stovku svých tužek a propisek, a ani jedna by nevypadla. Mohl bys tam klidně nacpat i pár knih. Kdyby ty tvoje tenké nožičky tu váhu unesly.
„A navíc je pracovitá. Uklízí a vaří a tak. Jediné, na co si můžu stěžovat, je, že nedokáže udržet v pořádku moje složky, protože neumí anglicky. Ale já si nestěžuju. Jak říkám, děvče z vesnice: naprosto nezkažené.“
Chánu mluvil dál, ale Naznín se tiše odplížila zpět do postele. Slepý strýček je lepší než žádný strýček. Její manžel měl přísloví na všechno. Jakákoli žena je lepší než žádná žena. Něco je lepší než nic. Co si to namlouvala? Že je do ní zamilovaný? Že je vděčný, protože ho ona, mladá a půvabná, přijala? Že jí za to, že se mu obětovala, něco dluží? Ano. Ano. S palčivým bodnutím si uvědomila, že všechno tohle si namlouvala. Hloupá holka. Tolik si o sobě myslet. Jaká povýšenost.

Vypadalo to, že rána přestala krvácet. Naznín zavřela vodu a omotala si kolem prstu útržek papírové utěrky. S kým Chánu ten den mluvil? Možná mu volal někdo z Bangladéše, příbuzný, který nepřišel na svatbu. Nebo doktor Ázád. Dneska to velké čelo a moc blízko posazené oči uvidí sám. Z rány prosakovala krev. Zahodila utěrku a sledovala, jak rudé kapky dopadají do stříbřitého dřezu. Slévaly se jako kapičky rtuti a odtékaly do výlevky. Jak dlouho by trvalo, než by z prstu vytekla všechna krev, kapka po kapce? A z paže? A z těla, z celého těla? Nejvíc jí chyběli lidé. Ne nějací určití lidé (samozřejmě kromě Hasíny), prostě lidé. Když přitiskla ucho na stěnu, slyšela zvuky. Puštěnou televizi. Kašlání. Občas spláchnutí na záchodě. V patře nad ní si někdo posunul na podlaze židli. Hádka zdola. Každý uzavřený ve své vlastní krabici, kde si přepočítává svůj majeteček. Z osmnácti let svého života si stěží vybavila jedinou chvilku, kterou by strávila o samotě. Dokud se nevdala. A nepřijela do Londýna, aby den za dnem seděla v téhle velké krabici s nábytkem k oprašování a s tlumenými zvuky soukromých životů zamčených nad ní, pod ní a kolem ní.
Naznín si prohlédla prst. Opět přestal krvácet. Teď se jí hlavou honily náhodné útržky myšlenek. Promluví si s Chánuem o koupi dalšího sárí. Abbá se s ní nerozloučil. Myslela si, že za ní přijde ráno, než odjeli do Dháky na letiště. Ale odešel na pole, ještě než vstala. Bylo to proto, že mu na ní záleželo příliš, nebo proto, že mu na ní záleželo příliš málo? Po­ třebuje koupit leštěnku na nábytek. A čistidlo na záchod. Bude Chánu dnes večer zase chtít, aby mu vyřezávala kuří oka? Co asi dělá Hasína?
Odešla do ložnice a otevřela šatník. Dopis ležel v krabici od bot na dně skříně. Posadila se na postel, aby si ho přečetla, a prsty u nohou se přitom téměř dotýkala černě nalakovaných dveří. Někdy se jí v noci zdávalo, že na ni šatník spadl a na matraci ji rozdrtil. Někdy se jí zdávalo, že je zamčená uvnitř, ze všech sil buší do dveří, a nikdo nepřichází.

Bratranec Ahmed mi dal tvoji adresu Alláh buď pochválen. Slyšela sem o svadbě a mockrát se modlila o tvym svatebnim dni a teď se modlím taky. Modlímse, ať je tvůj manžel dobrý muš. Napíšeš a vypovíš mi všecko.
Sem teď tak šťastná, že se skoro bojím. Sotva se odvážím otevřít oči. Proč? Odkud se bere ten strach? Bůh mě nedal na zem, jen abich trpěla. Vím to pořád, i ve dnech, kdy nevidím žádné světlo.
Málikuv strýček mu sehnal prvo-třídní práci u železnice. Ten strýček je u železnice moc důležitá osoba. Málik chodí brzo ráno pryč a vrací se pozdě. Neví moc o vlacích a tak ale řiká že na tom nezáleží. Záleží být chytrý. Nikdo neni chytřejší než můj muš.
Věřila bys tomu? Bydlíme v činžáku, co má tři poschodí. Náš byt dvě mísnosti. Žádná veranda, ale chodim na střechu. Je tam hnědá kamená podlaha, co chladí nohy. V ložnici máme postel s drátěným vípletem skřiňku a dvě židle. Sárí skládám a dávám do krabice pod postel. V obyváku máme tři proutěné židle kobereček a podnošku (Málik si na ní rád dává nohy) a bednu jen do časně než koupíme stůl. Taky petrolejový vařič co zakrývám ubrusem, aby bylo uklizeno. Hrnec a pánve dávám do bedny. Skoro žádný švábi jen občas vidím jednoho nebo možná dva.
I když nemáme nic sem šťastná. Máme lásku. Láska je štěstí. Někdy mám chuť běhat a skákat jako koza. To sme dělávaly cestou do školy. Ale tady neni moc místa na běhání a mně je šesnáct a sem vdaná žena.
Mezi náma je teď všecko dobrý. Nedovolím mýmu jazyku dělat problémy, jak řiká muj manžel. Jen to, že je muš na ženckou hodný neznamená, že si žencká může řikat, co chce. Kdyby to ženy pochopily, nikdo by nedostal bití. Málik má prvo-třídní džob. Modlím se za syna. Modlím se, aby Málikova matka odpustila „zločin“ našeho manželství. Ono to přijde. Přijde čas, kdy mě bude milovat jako dceru. Jesli ne, tak neni pravá matka, protože matka miluje každou část syna. A já sem teď jeho část. Kdyby byla ammá naživu, myslíš, že by otpustila tuhle věc, co abbá nemůže? Někdy myslim, že jo. Mockrát myslim ne a pak se zlobím a sem taky moc smutná.
Sestro myslim na tebe každý den a posílám moc lásky. Uctivé pozdravení manželovi. Teď když máš adresu, napíšeš mi všecko o Londýnu. Celá se třesu z toho, jak si ode mě daleko. Spomínáš na tu pohádku, co nám ji vyprávěli, když sme byly malé a začínala takchle: „Bylo nebylo, v daleké zemi za sedmi moři a třinácti řekami žil princ.“ Takchle na tebe myslím. Ale jako na princeznu.
Uvidíme se za krátký čas a pak budeme zase jako malé holky.