Leon Battista Alberti se narodil v Janově 18. února roku 1404 jako nemanželský syn zámožného bankéře Lorenza Albertiho, který musel opustit v roce 1382 Florencii kvůli postoji, který zastával při povstání česačů vlny (tzv. ciompi, 1378). Z exilu se mohl i s rodinou vrátit až roku 1428. Leon Battista tedy vyrůstal mimo florentské prostředí: studoval rétoriku v Padově a kanonické právo v Boloni, kde také roku 1428 získal diplom. Mezi lety 1428-1432 podnikl několik cest po Evropě (Německo, Francie), doprovázeje kardinála Albergatiho. Později se usadil v Římě, kde se stal sekretářem papežského kancléře a později dokonce papežským písařem. V následujících letech Alberti následoval papežskou kurii do různých měst, v nichž se konal komplikovaný koncil započatý roku 1431 v Basileji. Účastnil se i ferrarského jednání o sjednocení s řeckou církví, odkud ale musel stejně jako ostatní uprchnout před morovou epidemií do Florencie, kde se zabýval nejen studiem architektury a umění, ale i organizováním literárního života. Roku 1441 vyhlásil společně s Pierem Di Cosimo de´ Medici soutěž o nejlepší básnické dílo na téma přátelství, známou jako „certame coronario“ (soutěž o věnec), a to ve „volgare“, tj. v italském jazyce, který v té době byl jako literární jazyk ve stínu latiny. Humanismus první poloviny 15. století totiž částečně zpochybnil prestiž literární italštiny a Alberti byl naopak jedním z těch, kteří k šíření „volgare“ značnou měrou přispěli, neboť byl jedním z mála humanistů své generace píšících jak latinsky, tak italsky.

Ve Florencii Alberti nezůstal dlouho. Roku 1443 se společně s kurií vrátil zpět na papežský dvůr do Říma, kde se těšil přízni nového papeže Mikuláše V. (1447-1455). Nadále vykonával funkci papežského písaře, ale na výzvu papeže se stále intenzivněji věnoval architektonické činnosti, jejíž stopy nacházíme kromě Říma v mnoha italských městech. Nadále také udržoval kontakty s Florencií, navštěvoval florentského vládce Lorenza Velkolepého a tamní Platónskou akademii. Zemřel v Římě roku 1472.

Jako architekt přinesl Leon Battista Alberti nový směr, který se šířil i za hranicemi Toskánska a ovlivnil několik následujících století. Nová dispozice kostela Sant´Andrea v Mantově, postaveného na žádost rodiny Gonzagů, spočívá v půdorysu latinského kříže, pouze s jednou lodí a kupolí nad křížením. Postranní kaple jsou spojeny s hlavní lodí pomocí vysokých a širokých oblouků, které se střídají s nízkými a úzkými. Toto rozvržení bylo pak hojně napodobováno u renesančních a barokních kostelů.

Ve Florencii projektoval na zakázku palác Rucellai, jehož stavbu zahájil roku 1446 Bernardo Rossellini. Specifičnost této stavby spočívá v průčelí, které zdobí dórské pilastry v přízemí, iónské v prvním patře a korintské v druhém. Dále ve Florencii navrhl průčelí chrámu Santa Maria Novella. Možná vůbec nejznámější stavbou Albertiho je chrám rodu Malatesta v Rimini (Tempio Malatestiano), který byl téměř zničen za leteckého bombardování během druhé světové války. Na jeho nedokončeném hlavním průčelí bylo v církevní architektuře poprvé použito vítězného oblouku. Je to jeden z typických projevů zesvětštění nejen na dvoře velkého mecenáše umění a věd, Pandolfa Malatesty, ale v celé raně renesanční společnosti.

Společně s papežem Mikulášem V. Alberti vytvořil jakýsi koncept ideálního města, o kterém se dozvíme i v jeho pojednání Deset knih o stavitelství (De re aedeficatoria libri X, česky 1956). Tento projekt nikdy nebyl v celé míře realizován, ale začalo se s nejdůležitější stavbou, a to chrámem nad hrobem sv. Petra. Byla stržena část tehdejší vatikánské baziliky a sám Alberti ještě nechal položit základy nové apsidy. Na tyto základy byly o sto let později Bramantem a Michelangelem vystavěny zdi nesoucí dnešní kupoli Sv. Petra.

Přestože se nikdy Albertimu nedostalo formálního vzdělání v oboru stavitelství, společně s Brunelleschim patří mezi nejvýznamnější architekty rané renesance. Uměleckou problematikou se Alberti zabýval i v traktátech a spisech. Asi nejznámějším dílem je soubor deseti knih o stavitelství, kde autor vyjádřil hlavní zásady renesanční architektury Deset knih o stavitelství. Tímto dílem si Alberti vysloužil přízvisko „moderní Vitruvius“. Neměli bychom opomenout také spisy O malířství (De pictura) a O soše (De statua, oboje česky 1947).

Přes zmíněnou činorodost se základem Albertiho životní filosofie stal klidný život v míru a v nepříliš bohatém dostatku na venkově, kde se cítil vymaněn z bouří veřejného života a kde mohl čerpat inspiraci z přírody, obklopen rodinou a přáteli, oddávaje se nekonečným diskusím o umění. Z pestré skladby jeho studií, zálib i specializací je zřejmé, že jeho duch nedlel pouze ve filozofických výšinách, ale že byl pevně spjatý s konkrétním životem. Kromě technických, uměleckých a literárních dovedností byl i bystrým politickým pozorovatelem, o čemž svědčí dopisy psané Paolu Toscanellimu, v kterých dokonce předpovídá osudy knížat i papežů a mnohá městská povstání. Měl pověst výjimečného debatéra, ale také atleta, který prý dokázal přeskočit snožmo stojícího muže. Velmi konkrétně Albertiho popisuje nejvýznamnější básník toskánského Quattrocenta Angelo Poliziano (1454-1494) slovy: „vir ingenii elegantis, acerrimi judicii exquisitissimaeque doctrinae“ („muž uhlazeného důvtipu, velebystrého úsudku a přejemných názorů“).

Neměli bychom zapomenout zmínit i vynálezy, které nesou Albertiho jméno, jsou jimi například optická komora, malířská síťka a nástroj k měření mořské hloubky, nazývaný „albertovský bolid.“

Zaměřme se nyní na Albertiho literární tvorbu. Latinskou komedii O milovníku slávy (Philodoxeos fabula) napsal již ve svých dvaceti letech. Její styl byl natolik vytříbený, že ji Alberti nechal šířit pod jménem římského autora komedií Lepida a teprve deset let po jejím dokončení prozradil skutečné autorství. V krátkém traktátu O výhodách a nevýhodách literární činnosti (De commodis litterarum atque incommodis) se autor pozastavuje nad společností, která není s to ocenit literární tvorbu a dává přednost praktickým profesím. Popis města Říma (Descriptio urbis Romae) patří mezi další latinské spisy, stejně jako sbírka dvaačtyřiceti dialogů Čtení k večeři (Intercoenales), které Alberti začal psát již během studií v Bologni, ale dokončil je až kolem roku 1443. Zamýšlel je jako živé, řeckým satirikem Lúkiánem inspirované dialogy pro pobavení a poučení a podle jeho autorského návodu by se měly číst mezi jídlem a pitím. Autor v nich vyjadřuje především důvěru v rozum, který umožňuje člověku z velké části ovlivnit jeho vlastní osud (např. Osud a Štěstěna). V jednotlivých dialozích se Alberti zabývá nejrůznějšími tématy. Například v bajce Štěstí (Felicitas) poukazuje na to, že každý se cítí být více nešťastný, než jeho bližní. V dialogu Mince (Nummus) kritizuje církev a její hodnostáře. Vypráví o antických knězích, kteří se ptali Apollóna, jaké božstvo mají uctívat a považovat za nejvyšší. Tehdy se jim na oltáři údajně zjevila mince a všichni přísahali věrnost takovému „božstvu“ a žádný z kněží nepřísahal křivě.

Vliv stoicismu se odrazil ve filosoficko-moralistických rozpravách, například Teogenio nebo Jak se vyhnout utrpení (De profugiis erumnarum) napsaných v italštině. Mytologicko-alegorickou strukturu nalezneme v díle Momus, v kterém Alberti popisuje vztahy mezi bohy a lidmi. Toto dílo bylo pravděpodobně napsáno s úmyslem satirizovat papeže Evžena a kardinála Vitelleschiho. Autor zde líčí slepotu Štěstěny a pronásledování ctností a zdůrazňuje význam tvořivé činnosti člověka.

Zásadním dílem italské renesance je čtyřdílný dialog o povinnostech rodičů a dětí, výběru partnerů a vedení domácnosti O rodině (Libri della famiglia), který se odehrává v Padově v roce 1421 u smrtelného lože Lorenza Albertiho. První kniha pojednává o povinnostech členů rodiny k sobě navzájem a o výchově dětí. Druhá kniha se zabývá manželstvím a tím, co činí rodinu šťastnou. Ve třetí knize Alberti rozebírá ekonomické záležitosti rodiny a v posledním díle hovoří o přátelství. Autorství třetí knihy mu bylo dlouho odepíráno. V roce 1734 byla tato kniha vydána jako Governo della famiglia pod jménem Angela Pandolfiniho, florentského politika z období Quattrocenta. Až v polovině 19. století byly všechny čtyři díly publikovány dohromady pod již zmíněným titulem Libri della famiglia.

Mluvnice lidového jazyka (Grammatica della lingua volgare), kterou Battista sepsal ve 40., nebo 50. letech 15. století se může pochlubit snahou o první gramatický rozbor románských jazyků.

Bilanci nad svým životem Alberti udělal ve svém posledním třídílném díle O správě (De iciarchia) z roku 1470, ve kterém se znovu zamýšlí nad funkcí rodiny a podobnostmi mezi řízením rodiny a státu.

Albertiho genialita a energičnost znamenaly pro ranou a teprve se rodící renesanci velmi důležitý impuls, který ovlivnil celý její další průběh. Albertiho životní optimismus, vitalitu a smysl pro krásu dokazuje i jeho výrok: „dokud jsou ženy krásné, lidstvo nevyhyne.“

Bibliografie:
F. De Sanctis, Dějiny italské literatury, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959.
J. Pijoan, Dějiny umění, 5, Odeon, Praha 1989 (3. vyd.).
V. De Caprio, S. Giovanardi, I testi della letteratura italiana, Einaudi, Milano 1993, str. 1023-1050.
E. Garin, L’umanesimo italiano, Laterza, Roma-Bari 1994, str. 74-80.

Internetové servery:
http://www.artist-biography.info - Anglická webová stránka zaměřená na Albertiho uměleckou činnost.
http://www.mega.it/ita/gui/pers/lbalber.htm - Přehled Albertiho děl v oboru stavitelství nám nabízí tato webová stránka v anglické, nebo francouzské verzi.
http://www.liberliber.it/biblioteca/a/alberti/index.htm - Italská on-line knihovna, v níž se nacházejí i některá Albertiho díla.