Ve svém latinském spisu O soše (De statua) se Alberti zabývá nejen specifickými otázkami plastiky, geometrie a architektury, ale hledá i odpovědi na obecné otázky, co to je opravdová krása, v čem má původ a jak ji vnímáme. Dva následující úryvky jsou věrnou ukázkou autorova inspirativního a plodného uvažování v této oblasti.

Za povšimnutí stojí Albertiho odmítnutí „nutnosti“ a „pohodlnosti“ jako hlavních architektonických kritérií, neboť při těchto prioritách může vzniknout jen „veliká kupa kamenů“. Krása je pro něj soulad proporcí, řád všech částí celku, měla by napodobovat přírodu (architektonické je „živým tvorem“) a účastnit se obecného principu harmonie. Ten je přítomen jak v přírodě, tak někde hluboko v lidském duchu a rozumu, je poznatelný prostřednictvím „niterného rozjímání“ a nesouvisí se zálibami a vkusem jednotlivce.

Ukázkou hédonistické renesanční mentality (související i s neoplatónskou ideou lásky jako tvůrčího principu) je roztomilý obraz přírody oddávající se „smilnému laškování“, které se mimo jiné projevuje jako jakási touha po „leposti“.

Velmi zajímavá a bohužel ne vždy platná je Albertiho teorie o etické moci krásy, totiž že „krása, jediná krása si vyprosí milost před nedobrými lidmi“.

Myslí se skutečně, že půvab a líbeznost pocházejí od krásy a zdoby, ježto se neslyší nikde, že by byl nějaký zasmušilec tak hrubý, tak neurvalý, tak ničemný, že by se mu nelíbily věci krásné, a že by nešel, všeho jiného zanechávaje, za těmi nejzdobnějšími a že by nebyl ohavností uražen a že by nezapudil věci nezdobné a hnusné a že by nepostřehl, kterak některé věci něco chybí, a který by nepřiznal, že jí chybí cosi, což kdyby taková věc měla, by byla daleko lepější a důstojnější. Je tedy třeba hledati a hlavně jíti za nejdůstojnější krásou a nejvíce těm, kteří chtí, aby jejich věci byly milé.

Jak dalece naši předkové, muži veleopatrní, hodnotili péči o takovéto věci, to dokazují jednak jiné věci, jednak zákony, vojenství, věci posvátné a veškery věci veřejného života. Je vskutku neuvěřitelno, praví-li se, kterak se snažili vytvořiti je co nejzdobnější, jako by byli chtěli, aby se mělo za to, že kdyby byla od nich odňata nádhernost a obřadnost (bez nichž sotva by lidé mohli žíti), staly by se čímsi zpozdilým a nesmyslným. Pozdvihneme-li oči k nebi, a hledíme-li na podivuhodná díla boží, žasneme více nad stvořitelem, vidouce věci krásné, nežli cítíce užitečnost jejich.

Leč nač tu pravím podobné věci? Sama přirozenost, jak se všude může viděti, ani jediného dne neustává ve smilném laškování, snažíc se poutati lepostí. Nezmiňuji se ani o jiných věcech ani co ona dělá, malujíc květy! A když se podobné krásy požadují u ledajaké věci, tu jistě budova je takovou věcí, která se bez krásy neobejde, aniž by odborníci i neodborníci tím nebyli uraženi. Co působí veliká kupa kamenů špatně uzpůsobená a špatně vytvořená, leda to, že čím jest větší, že tím více hubujeme na náklad na ni vyplýtvaný. A plísníme nerozvážnou vrtošivost nakupených kamenů. Umět vyhověti pouze nutnosti, je věc snadná a nevelikého dosahu; míti zřetel na pohodlnost není věcí vděku zasluhující, když tě uráží ohavnost díla. Dokládám, že jediná tato věc (lepost), o níž tu mluvíme, nemálo přispívá i pohodlnosti i věčnému trvání (budovy). Neboť kdo by tu popíral, že je daleko pohodlnější bydliti v domě zdařilém a zdobném, nežli zalézati do ohavných a hnusných zdí.

Ah, jakou věc lze zrobiti uměním lidským, tak stabilní, aby byla sdostatek zabezpečena proti zlobě lidské? Krása, jediná krása si vyprosí milost před nedobrými lidmi, (kteří svou zlobu zmírní a se ustrnou), aby se jí nedála křivda. Leč já horoucně dím toto: Žádné dílo nemůže nijakým jiným prostředkem býti jistější před ublížením zlovolných lidí a tím tedy se zachovat nepoškozeno, leč jen důstojností a líbezností své krásy. Tomu se má věnovati veškera péče a bedlivost, a na to se má věnovati každý náklad; tak, aby veškeré věci, které budeš konati, byly i užitečné i pohodlné a hlavně velepůvabné a tím veleroztomilé, takže každý, kdo na ně pohledí, najde v nich zalíbení a ať se na nic jiného nevede větší náklad peněžní nežli na toto.

Leč co je to krása a co je to ozdoba sama o sobě? A jaký je rozdíl mezi nimi, pochopíme snad spíše duší, nitrem, nežli to vyložíme svízelně slovy. Abychom byli stručni, budeme to definovati následovně, řkouce: Krása je souladnost všech věcí uzpůsobených vzájemně co do poměru a vztahu na onom předmětu, na kterém se vyskytují; to tím způsobem, že nelze ani ubrati, ani přidati, ani změniti nějakou z těch věcí na celku, aniž by se tím věc zhoršila. A je to jistě věc veliká a božská, totiž: Dosáhnouti dokonalosti, na níž se vyčerpají všecky síly umění i důmyslu a zřídka kdy bývá popřáno komu, ani přírodě samé ne, aby bylo vytvořeno dílo dokonalé ve všech směrech a smyslech. Jak je převzácný (říká se podle Cicerona) krásný mladík v Athenách! Onen zpytatel krásna tím mínil, že těm, které nechválil, chybí nebo přebývají některé věci, nemající s vrcholnou krásou co činiti a to mohlo (nemýlím-li se) býti napraveno zdobením, šlechtěním, zakrytím částí nevzhledných, jež tu snad byly, načesáním a pěstováním částí nejpěknějších tak, aby části ne právě vzhledné méně urážely pohled a aby lepé působily větší rozkoš. Uzná-li se to tak správným, bude ozdoba jistě jakýmsi pomocným světlem krásy a jakýmsi jejím doplněním. Těmito věcmi, myslím, se projevuje, že krása je cosi krásného samo v sobě vlastního a přirozeného, prolnulého celým krásným tělem, na čemž ozdoba se zdá býti jenom čímsi nalepeným, navěšeným spíše nežli vlastním nebo přirozeným.

Znovu jest nám tedy zde říci: Ti, kteří budují způsobem takovým, že chtějí, aby jejich dílo bylo chváleno, což přece mají chtíti všichni moudří, jistě tvoří podle zdravého rozumu. Protož se patří v umění konati všecko se zdravým rozumem. A kdož by tu popíral, že opravdu dobrá zeď se může dobře zdíti jinak, leč s uměním? A skutečně tato část, týkající se jak samé krásy, tak ozdoby, jsouc hlavni věci všeho, nebude ničím kloudným, nebude-li míti v sobě cosi působivého a uměleckého a pak ten, kdo se jí bude posmívati, bude převeliký hlupák. Leč jsou někteří, kteří nesouhlasí s takovými věcmi, a kteří tvrdí, že jsou rozličné názory, podle nichž posuzujeme krásno a budovy a že podoba budov se mění podle záliby a vkusu jednotlivce, a nedá se do pravidel umění sevříti. Je to obvyklý blud nevědomců, kteří o tom, co sami nevědí, říkávají, že není vůbec. Já mám za to, že by se tento blud měl vypleniti . . . (VI, 2)

Navraťme se nyní k oněm věcem, které jsem slíbil sděliti, k věcem totiž, v nichž záleží veškero krásno a veškerá zdobnost, čili spíše, z nichž se zrodila veškera krása a veškerý půvab. Je to badání zajisté velmi rozkošné. Ať je věc, kterou si vybéřeme, jakákoli ze všehomíra, nebo ze kterékoli říše přírody, nebo ať je rozdělena na všechny podle jistého řádu a počtu, nebo ať si je taková, že spojuje a drží pospolu v jistém tělese, v jisté jednotě a stálé soudržnosti, čemuž tu hledáme cosi podobného, ať je to cokoli, je nezbytně nutno, aby ona věc, kterou tu hledáme, byla účastna síly, aby ji v sobě obsahovala, a aby takřka měla nerv těch všech věcí, se kterými je spjata a s nimiž se mísí, sic jinak svárlivostí a neplechami by všecky ty věci se vzájemně potíraly a zničily by se; kteráž volba není snadná ani badání se nedá rychle vykonati ani ve mnohých jiných obyčejných věcech, tím méně pak v těchto, o kterých máme pojednati; jeť takové badání velepochybné a velmi nebezpečné, více než kde jinde, protože stavebnictví má tolik součástí a tolik rozmanitých ozdob, že ať je tu částice jakákoli, vyžaduje abys s ní, počítal.

Leč my, jak máme ve zvyku, pokud budou naše síly stačiti, budeme pokračovati. Ne snad tak, že bychom uváděli věci tím způsobem, jak z počtu částic se dohledáme pravdivého poznání všeho; nýbrž počneme tím, co je v našem úmyslu, uvědomíce si, co to je, co činí věci krásnými. Víme již od dávných mistrů a řekli jsme to již jinde, že budova jest jakýmsi živým tvorem; takže aby se vytvořila a dokončila, je třeba napodobiti přírodu. Zkoumejme tedy, z čeho to pochází, že mezi těly, výtvory přírody, některá jsou překrásná, některá méně krásná a některá ohavná a netvorná. Je jasno, že v těch tělech, která jsou pokládána za krásná, nejsou všechny údy utvořeny na jedno brdo, tak, aby mezi sebou byly nerozdílné.

Spíše víme, že jsou ony části, hlavně ty, které si nejsou podobny, prolnuty čímsi, takže, třebaže jsou si vzájemně nepodobny, je pokládáme za velmi půvabné. Je třeba jeden, který si přeje dívčinu něžného tělíčka a spíše hubenou, a jiný podle Terencia by dával před jinými přednost dívčici s tužším masem a jadrnější; tobě snad by se líbilo míti manželku, která by nevypadala vyzáblá jak nemocní vypadávají, ani tak jadrná v údech jak vypadají zavalití vesničané, stvoření jakoby do pranice. Jistě bys chtěl, aby měla jakousi vhodnou podobu, čehož by se dalo dobře dosíci tím, že by se jí přidalo z toho, co by se mohlo ubrati té druhé. Nu, a z této příčiny, že se ti líbí více jedna nežli druhá, bys chtěl usuzovati, že ostatní nejsou hezké nebo roztomilé? Nikoli. Leč, že se ti líbí tahle více nežli ostatní, mohlo by pocházeti z jediné nějaké věci, o níž nechci dále zkoumati, jak to s ní je.

Ale úsudek, který si uděláš o tom, že některá věc je krásná, nevznikl z nějakého (osobního) názoru, nýbrž z (niterného) rozjímání a z příčiny, která je ti niterně vrozena zároveň s duší, jak se vidí skutečně tak býti; takže není nikoho, kdo by vida věci ohavné a nezdařené, nebyl ihned nepříjemně dotčen, a kdo by je nezavrhoval? Odkud pochází a z čeho povstala tato schopnost toto poznání duše, o tom hluboce nebádám. Leč pozorujme to cosi ve věcech, jež samy sebou jsou před námi a zkoušejme je, pokud to patří do našeho zámyslu. Takže jistotně v podobách (silhuetách) a ve tvarech budov je něco výborného a přirozeně dobře vytvořeného, co náhle probouzí naše duše a zjevuje se našemu poznání.

Pevně mám za to, že majestátnost, krása a důstojnost a jakékoli jiné věci záležejí v tom něčem, co kdybys odňal, nebo změnil, ihned by se změnily v obludné a chybné. Jsme-li nyní o tom přesvědčeni, nebude se nám zdáti zdlouhavým pojednati o věcech, které se mohou odejmouti, přidati nebo změniti; a hlavně v silhuetách a ve tvarech. Je totiž každé tělo složeno z určitých svých částí, z kterýchž zajisté, když odejmeš jednu, nebo ji zmenšíš, nebo zvětšíš, nebo přemístíš s pravého místa na místa nevhodná, nebude tam slušeti a bude věc zkažena. Protože můžeme uvažovati, abych nebyl rozvláčný v jiných podobných věcech, že je tré věcí hlavních, ve kterých záleží všecko, co tak hledáme. Totiž počet (věcí), rozvrh a umístění.

Nicméně je nad to ještě cosi jiného, co se rodí z těchto věcí spolu spojených a spjatých, co působí, že tvářnost krásy září tak zázračně, což se u nás nazývá harmonie, kteráž, pravíme, jest živitelkou každého půvabu a každékoliv krásy a úkolem přináležejícím oné harmonii je skloubovati údy, jež podle své přirozenosti bývají mezi sebou rozdílné, tím způsobem, aby si vzájemně odpovídaly tak, aby věc byla krásná. Z čehož povstává, že když buď zrakově, nebo sluchem nebo jinakým způsobem se zjevuje duchu nějaká věc, ihned se rozpoznává harmonie. Takže přirozeně si žádáme věcí nejlepších a k nim se přibližujeme zálibou. Harmonie se vyskytuje v celém těle, nebo v údech a v přírodě, takže tvrdím, že je sloučena s duchem a s rozumem a má velmi široké pole, na němž se může uplatňovati a zkvétati a že objímá celý život a všecky druhy lidstva a do rukou jí přichází přirozenost všech věcí. Všecko to, co příroda plodí, vše to se mírní (ladí) podle rozkazů harmonie. Příroda nemá větších starostí nežli pečovati o to, aby věci, které zplodila, byly dokonale vytvořeny. Čehož by se nedosáhlo, kdyby byly zbaveny harmonie, čímž by hlavní soulad toho, co ona tvoří, chyběl.

Leč tím budiž o těch věcech řečeno sdostatek. Když toto všecko je tedy postačitelně jasné, můžeme uzavříti úvahu takto: Že krásno jest jakýsi soulad a řád částí, ať jsou ony části na jakékoli věci, kterýž řád budiž v určitém počtu, dokonalém provedení a umístění, jak toho vyžaduje harmonie, to jest hlavní úmysl přírody. Toť to, co hlavně chce architektura. Tím se zjednává ona důstojnost, půvab, účin, a proto je ve vážností. (IX, 5)

Vybráno z Leona Battisty Albertiho, O malbě, O soše, přel. F. Topinka, Nakladatelství Vladimíra Žikeše, Praha 1947.

O pojetí krásy a vkusu v italské renesanci viz dále např. Peter Burke, Italská renesance, Mladá fronta, Praha 1996, str. 158-178.