Ó, filozofe, schvaluji tento tvůj názor, podle kterého se lidská mysl během spánku úplně osvobodí a uvolní od těla, především bych však chtěl od tebe slyšet o oné krásné věci, týkající se Štěstěny a Osudu, kterou, jak říkáš, jsi poznal ve snu. Vyprávěj tedy, dokud se ještě oba oddáváme nečinnosti, abych ti mohl blahopřát, že v tak závažné věci jsi pochopil ve spánku více než my ostatní, kteří bdíme.

Filozof: Udělám, jak si přeješ, drahý příteli, uslyšíš o věci, která je pamětihodná. Začnu o ní tedy vyprávět. Bděl jsem dlouho do noci a znovu a znovu jsem pročítal o Osudu to, co se zachovalo ve starých pramenech a i když se mi líbily mnohé názory oněch autorů, jen málokteré se mi zdály ve větší míře dostačující, a proto jsem si tak nějak sám přál dozvědět se více. Znaveného bděním mě zastihl spánek, začal jsem dřímat a ve snu se mi zdálo, že jsem se ocitl na vrcholku vysoké hory obklopen bezpočtem jakýchsi lidských stínů. Z toho místa jsem měl nádherný výhled na krajinu, samotná hora byla však ze všech stran kvůli strmým skalám a propastem zcela nepřístupná, vedla tam pouze úzká stezka. Kolem hory se valila velmi rychlá a prudká řeka, která se zase vracela do svého toku, a úzkou stezkou k řece sestupovaly bez ustání zástupy zmíněných stínů. Uchvácen tímto místem a nekonečným množstvím stínů jsem užasl a tento pocit mě natolik přemohl, že jsem se ani nesnažil zkoumat okolí řeky. Neuvažoval jsem ani nad tím, odkud se takové davy stínů na tak strmou horu dostaly: jedinou mou starostí v tom okamžiku bylo, abych si co nejpečlivěji prohlédl zvláštní úkazy, které se děly v řece, a ty byly opravdu obdivuhodné. Do řeky se ponořil stín, hned nabyl podoby dítěte a čím dále jej proud uchvacoval, tím více jsem mohl vidět, jak postava roste a stárne. Začal jsem se proto vyptávat: „Stíny, pakliže je ve vás něco lidského nebo je-li vám lidskost blízká, neboť lidské je poučovat lidské bytosti, řekněte mi, prosím, jméno této řeky“.

I odpoví mi stíny takto: „Mýlíš se, člověče, jestliže veden svým tělesným zrakem nás považuješ za stíny. Jsme totiž, právě tak jako ty, nebeské jiskry, které se teprve mají státi lidmi.“

Já na to: „Jsem opravdu šťasten, že jsem si u bohů zasloužil možnost vás poznat blíže, neboť pokládám za božský dar moci zvědět odkud jste a kdo vás stvořil.“

Stíny na to praví: “Přestaň, člověče, přestaň pátrat po záhadách boha všech bohů více, než je smrtelníkům dovoleno. Věz, že tobě a ostatním duším uvězněným v těle nebylo víc bohy dopřáno než to, že vám neunikne mnohé z toho, co zachytíte očima. Co se však týká tvého dotazu stran řeky, mohu jej alespoň zčásti uspokojit: jmenuje se Bios. […] V latině se této řece říká život a smrtelný věk. Jejím břehem je smrt, a k němu když někdo doplave, hned se rozplyne zase ve stín.“

„Jaká to podivuhodná věc!“, pravím, „ale jak to, že vidím některé, nevím kdo to je, kteří tím, že spočívají na kožených měších, ční čelem vysoko nad hladinu, zatímco ostatní se zmítají sem tam po celé řece unášeni vlnami, vrážejí do kamenů a z vody se vynoří sotva obličejem? Proč, dobrotiví bohové, takové rozdíly?“

Stíny odvětí takto: „Ti, o kterých si asi myslíš, že jsou díky měchům v bezpečí, se naopak nacházejí v největším nebezpečí, pod hladinou je totiž celá řeka plná ostrých skalisek. Vidíš ty měchy, co plují nadnášeny hrdostí a okázalostí a zmítány vlnami, tříští se na útesech a klesají ke dnu? Nešťastni ti, kdo se spolehnou na měchy! Vidíš, jak roztroušeni porůznu uprostřed řeky, zbaveni jakékoli opory, jsou hnáni na skály? Ubožáci, jak strastiplná je jejich plavba. Jestliže se zachovají zbytky měchů, sobě samým jsou překážkou, zůstanou-li na hladině, uchvátí je vlny a zpravidla se již neobjeví na žádném místě řeky. Lepší osud stihne ty, kteří už od počátku spoléhají na své síly, a tak dlouho proplouvají po dráze života, neboť skvěle se daří právě těm, kteří důvěřujíce zkušenostem z plavby, nacházejí v ní oporu, učí se využívat jednou chvíle klidu, držíce se loďky, jindy se zase opírají o desky, které řeka přinesla, ze všech sil se vyhýbají skalám a snaží se pro svou slávu dosáhnout břehu, jako by měli křídla. […] Vy smrtelníci je obvykle s úctou nazýváte pilnými, váženými, snaživými, prozíravými, činorodými, skromnými. […]

Odpověděl jsem: „S radostí vidím, že někteří se vytrvale drží loděk, někteří si sedají na záď, mnozí loďky dokonce opravují. Neboť ti, kdo jsou ostatním užiteční, kdo podají ruku tomu, kdo je v nesnázích, a pomáhají dobrým, ti především jsou hodni chvály a vděčnosti lidí, jakož i přízně bohů“.

Na to praví stíny: „Správné je tvé smýšlení, člověče, a nechceme ti tajit, že těm, kdo plují v loďkách, jsou skromní, chtějí vykonávat spravedlnost, být moudrými, jednat čestně, těm, kdo vymýšlejí velkolepé věci, jsou všichni bohové nakloněni. Nikdo z lidí, kteří se plaví po řece, není u nesmrtelných bohů tak oblíbený, jako ti, kdo uvnitř loďky patří na víru, prostotu a ctnost a vůbec nejpřednější starostí bohů je skýtat ochranu kormidelníkům loděk, kteří si ji dobře zasloužili mravy a ctností. Je tomu tak proto, že kromě spousty jiných věcí, ochraňují klid a mír mnoha lidí. Loďky, které vidíš, smrtelníci nazývají státy, a i když se jim daří znamenitě proplouvat říčním tokem, přece bys u nich nenašel pevnou a stálou ochranu proti nejstrmějším skalám řeky.

V místech, kde se voda valí rychlým proudem, se stává, že loďky, čím jsou větší, tím více se vystavují nebezpečí, že se nárazem vln roztříští mezi skalami.[…] Menší lodě se snadno potápí, strženy těmi, které samy následují. Vynikají však asi v tom, že snadněji než velké lodě proplouvají mezi skalisky. […] Měj však při tom na paměti, že mezi smrtelníky nemůže být nikdo považován za jistějšího ve vlnách, než ti nemnozí, které vidíš plout tu a tam po řece s naprostou jistotou. Rozhlížejí se na všechny strany a opírají se celým tělem o desky, jimž smrtelníci říkají dobré vlastnosti“. Tak pravily stíny.

Já na to: „Copak není lepší, za pomoci ctnosti, rovně sedět v lodi a takto podstoupit všechna nebezpečí, než proplout tokem života na jediném prkénku?“

Stíny na to: „Velký duch se spíše chopí třebas malé loďky, než obyčejného prkna. Avšak nezávislá a klidná povaha se právem vyhýbá nesmírným strastem, jakož i neustálým a nesmírným nebezpečím na lodi. Uvaž dále, že těm, kdo jsou spokojeni v soukromí, je na obtíž veřejný povyk a pošetilost davu, obzvláště náročným a obtížným úkolem je zachovat mezi liknavým davem správnou rovnováhu, čest, klid i sladký odpočinek. Kdyby z těchto všech věcí něco scházelo, těžko říci, jak rychle by králové, lodivodové, a nakonec i veškeré loďstvo podlehli záhubě. […]

K tomu přibývá i další skutečnost, že rovněž je třeba dávat pozor, aby velký počet lidí sedících na zádi nehnal loď do nebezpečí nebo ji nepřevrátil, k čemuž se přidávají nestoudníci, již jsou lodivodům ne menším nebezpečím než strmá a tvrdá skaliska.Vrhají se totiž ke kormidlu, chytají se paluby, narušují rytmus veslování. A zatímco ty drzé a opovážlivé, které ke své nemalé újmě máš v lodi, nevyženeš leda silou, ti hloupí, neschopní a vzdorovití ti v nebezpečenství ruky nepodají, jsouce propadlí zahálce, v jednání těžkopádní a náladoví, takže loď, která je přijme, se pod jejich neblahou vahou potopí. […] Nyní hleď prokázat nejvyšší pocty těm, které vidíš tamhle, odloučené od davu“.

I tu se rozhlédnu na všechny strany: „Vždyť nevidím skoro nikoho, kdo by se vzdaloval od davu“.

Na to praví stíny: „Copak nevidíš ty, kdo se s okřídlenými střevíci tak lehce vznášejí nad vlnami?“

Já na to: „ Zdá se mi, že vidím sotva jednoho, ale proč mu mám prokazovat úctu? Čím si ji zasloužil?“

Stíny odpoví: „Zdá se ti, že mají malé zásluhy ti, kteří pro svou poctivost a nezkaženost jsou lidmi považovány za bohy? Křídla, která nosí, jsou znamením pravdy a poctivosti, okřídlené střevíce značí, že jsou povzneseni nad pomíjivé věci. Pro tyto božské vlastnosti jsou proto právem považováni za bohy, mimo jiné také proto, že jako první zhotovili desky, které vidíš plavat po řece, jako velkou oporu plovoucím, a na ně pak napsali názvy dobrých vlastností. Ti ostatní se sice bohům podobají, z vody se však zcela nevynořují, nenarostla jim celá křídla a nenosí okřídlené střevíce - jsou to polobozi, hodni vážnosti a uctívání hned po bozích. Zasloužili se nejen o to, že rozšířili desky o trosky dřev, ale dalším jejich krásným činem je sbírání desek ze skalisek a nejzazších břehů a vyhotovení nových desek zcela podobných původním, přičemž všechny tyto dovednosti nabízejí těm, kteří se dosud plaví uprostřed řeky. Prokaž jim tedy úctu, člověče, a patřičně jim poděkuj za to, že těmito deskami poskytli skvělou pomoc při tak obtížné plavbě životem.

Ve snu se mi zdálo, že jsem takto mluvil, viděl a slyšel a také že jsem byl jakýmsi podivuhodným způsobem započítán mezi okřídlené bohy. Náhle jsem však viděl, jak se řítím do řeky, aniž by mi desky, měchy nebo jiné podobné opory pomáhaly v plavání. A tu jsem se probudil a vzpomínaje na příběh, který jsem viděl ve snu, děkoval jsem spánku, že jsem díky jeho laskavosti spatřil smysl Štěstěny a Osudu tak znamenitě vykreslený. Jestliže tomu dobře rozumím, poznal jsem, že osud není nic jiného než běh událostí v lidském životě, který se řídí vlastním řádem. Všiml jsem si, že Štěstěna je více nakloněna těm, kteří při pádu do řeky mají nablízku celá prkénka nebo dokonce loďku, a že naopak je tvrdá k nám, kteří spadli do proudu řeky tehdy, když nápor vln bylo třeba překonat usilovnými tempy. Víme však dobře, že nejvíce v lidských záležitostech zmůže rozvaha a píle.