Trup-trup-trup-trup-trup…tloukly rytmicky vojenské boty do asfaltu na krajnici silnice poblíž vinohradu a kukuřičného pole.

„Neplač matko moje milá!“ snažil se chraptivě o zpěv jeden z rekrutů, zatímco běželi ozdobeni větvemi a křovím se suchou trávou.

„Neplač matko moje milá!!!“ odpověděl zástup poslušně.

„Porodila jsi debila!“ hlasitě zakončuje v souladu s nejlepší tradicí vojenské lyriky sólista.

„Porodila jsi debila!!!“ shodli se vojáci jednohlasně.

„Pozdrav vpravo!“ vykřikl poručík, který běžel podél zástupu.

Vojáci rychle, aniž by přestali běžet, otočili krky směrem k otevřenému modroolivovému džípu, který právě projížděl kolem nich. Mladý muž na místě spolujezdce s generálskými frčkami na ramenou se na ně obrátil s neurčitým a nepředpisovým máváním.

Jako kdyby byl na nádraží někoho vyprovodit, pomyslel si poručík smutně, jako už tak bývají nižší důstojníci kvůli něčemu smutní a rozzlobení na své nadřízené. Zvláště když jsou nadřízení ve stejném věku, nebo dokonce mladší.

„Kolik je ještě do Smiljeva?“ zeptal se, úplně při tom ignoroval závistivé pohledy, které vyvolal jeho džíp, mladý generál řidiče.

„Chvilka. Za deset minut jsme tam.“

Vysoký důstojník se otočil na veliký vodní meloun, který ležel na zadním sedadle.

„Co myslíš,“ zeptal se, “má aspoň deset kilo?“

„Pane generále,“ řekl řidič, „takhle od voka, myslim, že má i víc: patnáct, šestnáct, řek bych nejmíň. Jestli ne i dvacet.“

„Poslouchej, dvacet?!“ řekl generál s dětským údivem. Leccos v jeho projevu působilo ještě nezrale a v nesouladu s jeho vysokou hodností, ale i tak, generál Ivica Markić, vyzáblý, šlachovitý kluk, byl ve svých necelých třiceti čtyřech letech velitel divize, v boji zakalen, vícenásobně vyznamenaný válečný hrdina, dokonce o něm i zpíval jeden guslar na kazetě, která byla obzvláště populární mezi našimi vystěhovalci.

„Zastav!“ nařídil ve chvíli, kdy zahlédl ženu, která na ně mávala vedle červeného BMW, zaparkovaného u silnice.

„Můžeme nějak pomoct?“ zeptal se a bryskně vyskočil z auta.

„Zůstala jsem bez paliva,“ řekla Tatjana.

„A kurva,“ řekl vysoký důstojník, „trochu paliva se najde. Je to tak, Miško?“

„Pane generále,“ řekl Miška poníženě, „jestli dovolíte, ona má benzíňák a my jsme nafťáci.“

„Tak ji odtáhneme,“ povídá generál jednoduše. „Ne, paní? Chcete, abysme vás kousek odtáhli?“ zeptal se uličnicky.

„Ať si,“ řekla Tatjana, „ale není to nutný.“

„A taky nemáme lano,“ připomněl řidič zkroušeně.

„Vida,“ řekla vdova nakvašeně, „nemáte ani lano. Co jste to za armádu bez lana?“

Generál-bojovník se zarazil a pak se dočista zbláznil. Za zatáčkou sto metrů níž se právě vynořoval útvar těch nešťastníků, ozdobených větvemi a křovím, celým polem se rozléhaly údery jejich bot, cvakání zbraní a přileb, unavené pokašlávání a píseň:

„Ať je léto nebo mráz,

důstojníci serou nás!“

„Pane bože,“ pomyslel si generál Markić nakonec, „ale my nejsme žádný Chorvatský autoklub.“

„Já ničemu nerozumim,“ řekla mudrlantsky Tatjana, vědoma si své výhody.

„Počítám dny i hodiny,

který do civilu chybí mi!“ zpívalo vojsko a došlo až k nim.

Mladý generál si zlostně narazil čepici a vyštěkl:

„Útvare, stůj!“

Útvar se překvapeně zastavil na místě a ztichl, bylo slyšet cvrčky.

„Pane poručíku!“ řekl Ivica Markić přísně.

„Prosím, pane generále!“

„Pánové,“ generál ukázal na Tatjanu, „zůstala bez paliva a my jsme nafťáci.“

Poručík smířen se svým bídným osudem nižšího důstojníka zůstal zahleděn kamsi před sebe a ničím nenaznačoval, že by rozuměl, co mu představený povídá. Ten mu to ale vzápětí objasnil:

„Proto ji teď vy, se svýma lidma odtáhnete k nejbližší benzínce.“

„Stačí mi k baráku,“ povídá Tatjana.

„Odtáhnete ji k baráku,“ opravil se generál.

„Jak je to k vám daleko?“ zeptal se vdovy.

„Tak sedm a půl kilometru,“ zaševelila vdova.

„Sedm a půl kilometru!“ povídá vysoký důstojník přezíravě. „Co je sedm a půl kilometru pro chorvatského vojáka a důstojníka? Pro chorvatského vojáka a důstojníka je sedm kilometrů jen hovno vod ovce! Paní, prosím, nastupte si do vozu.“

Paní nastoupila do vozu.

„Pane poručíku, postupujte podle rozkazu!“

Poručík obratem rozdělil útvar do skupin po čtyřech lidech, které se budou každých pět minut při tlačení střídat. Tatjana si sedla za volant, nasadila si tmavé brýle a zapnula rádio. Když se červené auto s námahou hnulo z místa, posměšně pozdravila generála a ten strnul, trochu jakoby spolknul koště, a hbitě zasalutoval. Vlezl do džípu a ještě vykřikl:

„Píseň!“

„Neplač matko moje milá,

porodila jsi debila,“ zaskučel sbor nebohých galejníků.

„Kurva, doprdele práce!“ procedil skrz zuby naštvaně  frustrovaný poručík a díval se, jak se generálův džíp vzdaluje a je stále menší a menší, aby nakonec zmizel v oblaku prachu, který se zvedal nad asfaltem.

(s. 107–110)