V zahraničí nikdy nedosáhl takové popularity jako jeho současník Sóseki Nacume či o něco později narozený Džuničiró Tanizaki, popřípadě novodobější spisovatelé Kenzaburó Óe a Haruki Murakami. Přesto je Šimei Futabatei jedním z nejdůležitějších spisovatelů novodobých japonských dějin, především jako autor prvních realistických románů.

Šimei Futabatei – vlastním jménem Tacunosuke Hasegawa – se narodil 28.2.1864 ve městě Edo (dnešní Tokio), pouhá čtyři léta před vypuknutím restaurace Meidži – událostí, jež navždy změnila běh japonských dějin. Futabatei byl nadšen změnami a novými možnostmi, jež proměna Japonska z izolovaného feudálního státu v moderní zemi přinášela, a toužil se na utváření nových pořádků osobně podílet. Původně se proto rozhodl pro tehdy populární důstojnickou kariéru, avšak naštěstí pro japonský literární svět nebyl kvůli slabozrakosti přijat na vojenskou akademii. Zvolil si tedy studium ruštiny  a postupně pronikal i do literárních kruhů, kde se stal žákem Šójo Cubočiho (1859-1935), známého především pro  vynikající překlady Shakespearova díla.

Cuboči však nebyl pouze překladatelem – psal i vlastní romány a divadelní hry, mezi jeho nejdůležitější počiny bezpochyby patří spis Šósecu šinsui (O podstatě románu, 1885). Cuboči se v něm postavil proti tradičnímu pojetí literatury, jež především v nedávném tokugawském období většinou sloužila buďto pouze k zábavě nebo jako výchovný prostředek a hlasatel konfuciánské morálky. Podle Cubočiho literatura neměla být podřízena žádnému politickému či výchovnému cíli, nýbrž pouze sama sobě. Jeho vlastní pokusy o moderní román však poněkud selhávaly, především proto, že Cuboči sám nebyl schopen vymanit se z tradiční stylistiky.

Skutečným průkopníkem novodobé literatury se tedy stal až Cubočiho žák Šimei Futabatei se svým románem Ukigumo (Plující oblaka, 1887). Při psaní Ukigumo Futabatei uplatnil to, co o rok dříve hlásal ve svém článku Šósecu sóron (Obecná teorie literatury), totiž že podstatu románu spatřuje v realismu. Tématem Ukigumo je deziluze, provázející poctivého mladého muže na jeho cestě životem – díky bezcharakternímu příteli přijde o práci i lásku milovaného děvčete. Román končí bez tradiční katarze, pouze rezignovaností hlavního hrdiny.

V tomto bodě znamenal Ukigumo skutečný předěl mezi tradičním příběhem, kde byl kladný hrdina na konci vždy velmi okázale odměněn za své ctnosti. Rovněž Futabateiův vypravěčský styl byl veskrze realistický – osvobozený od veškerých tradičních okras a rozvleklé květnatosti, dialogy probíhaly v soudobé hovorové japonštině.  

Po napsání svého prvního románu se Futabatei na dlouhou dobu omezil pouze na psaní menších povídek a překlady ruských spisovatelů, např. Turgeněvova a Gogola. Vystřídal různá zaměstnání a procestoval Rusko a Čínu. Jeho další román Sono omokage (Dva z Tókja, Čin, Praha, 1943), pojednávající o beznadějném milostném vztahu, vychází na pokračování v deníku Asahi šinbun až r. 1906. O rok později napsal Futabatei svůj poslední román Heibon (č. Všednost, SNKLU, Praha, 1957). Částečně autobiografické vyprávění sleduje osudy venkovského chlapce, jenž přijíždí na studia do města. Přestože jde o dílo místy humorné, prostupuje jej určitý smutek samotného autora nad vlastním životem, jenž byl nakonec přese všechno velmi všedním.

V roce 1907 Futabatei opět odjel do Ruska, tentokrát jako zvláštní dopisovatel pro Asahi šinbun. Po krátkém pobytu v Petrohradě však onemocněl a na zpáteční cestě do Japonska 10.5.1909 zemřel.