Makedonskou kulturu nejlépe charakterizuje termín „zrychlený vývoj“. Některé proudy světové literatury přišly do Makedonie se značným zpožděním (např. expresionismus), jiné nedorazily vůbec. Teprve v posledních desetiletích dvacátého století jako by makedonská literatura srovnala krok se světem a oddala se náruživě postmodernismu nepřipouštějíc téměř jiné přístupy. První román Tani Uroševićové Akvamarín se vyhnul síti bezbřehého a skoro už neuchopitelného makedonského postmodernismu a zaplnil mezeru, která zeje v dějinách této literatury po nemilosrdném „zrychleném přeskočení“ klasického románu 19. století i hledání moderního románu začátku 20. století.

Tanja Uroševićová nepatří k nejsilnější generaci současné makedonské prózy svým věkem, ani chutí vymýšlet nevídané provokativní formy a témata. Nejplodnější překladatelka z ruštiny do makedonštiny a manželka spisovatele Vlady Uroševiće napsala příběh, který v ní zřejmě uzrál za léta, kdy převáděla do své řeči velká vyprávění ruské literatury.

Na cestu po stopách dávného příběhu se vydává Andreja, profesor architektury, ženatý muž středního věku a otec téměř dospělého syna. Pátrání po otci, který zmizel po druhé světové válce, ho zavede na ostrov Korfu, kde Andreja sám jako by postupně naplňoval otcův osud. Jeho hledání začíná slibně – několik náhodných setkání ho navádí správným směrem. Dokonce se zalekne myšlenky, že náhodné je až příliš spolehlivé. Brzy se však začíná točit v kruhu a Kerkyra se promění v labyrint, z nějž zná cestu jen Ariadné – mladá australská světoběžnice Jessica. Neví sice nic o dějinných bouřích, které poznamenaly osudy Evropanů, zato však dovede vyslechnout příběh Andrejových rodičů jako milostné vyprávění a pomůže mu tak svým nezaujatým pohledem směřovat pátrání správným směrem.

Andreja si klade základní otázky: Kdo byli mí rodiče? Matku znal jako hodnou utrápenou ženu, která opustila bohatou rodinu a vdala se za chudého otce, Rusa pronásledovaného režimem své vlasti a nuceného usadit se v Makedonii. Za války se otec, prahnoucí snad životně po porážce, jak Andreja konstatuje, opět postavil na nesprávnou stranu a hned po jejím skončení zmizel neznámo kam. V Jugoslávii mezitím přišel k moci režim, který zničil matčinu bohatou rodinu a vzápětí, po rozkolu s ideologií Sovětského svazu, zlikvidoval kromě stalinistů také ruské emigranty. Matka, která se rázem ocitla na okraji společnosti a bez prostředků, začala poprvé v životě pracovat. Otec, Rus a navíc kolaborant, se stal tématem, o němž nebylo možno nahlas mluvit, tím méně potom klást otázky, pátrat po jeho osudu. Andreja se odvažuje na něj pomyslet, až když je sám ve věku, kdy jeho otec zmizel. Rozjede se tedy na místo, kde před čtyřiceti lety skončily jeho stopy, do Kerkyry.

Andreja vlastně nezná starý příběh svých rodičů, až cesta na ostrov mu dá čas a možnosti přemýšlet o něm a domyslet části, které chybí v jeho vzpomínkách z dětství. Tuší snad, že se před ním otvírá nový příběh. Jenže kde končí starý příběh a kde začíná nový? Není to stále ten stejný příběh? Stařec, který Andrejovi nakonec odhalí pravdu, se při prvním setkání splete a domnívá se, že se vrací Boris Andreič. Ukáže se, že Andrejův otec, Boris Andreič, strávil na Korfu krátký čas po válce, žil zde pod ochranou bohaté ruské šlechtičny, ale prožil také milostný románek s mladou dívkou z ostrova. Nezapomněl na svou rodinu ve Skopji a jako jediná možnost opětovného setkání se mu jevil návrat do Ruska. Nepřesvědčili ho ani přátelé, kteří ho od nápadu zrazovali. Boris Andreič odcestoval do vlasti, kam chtěl záhy pozvat svou rodinu. Klec však za ním zapadla neprodyšně. Nikdo se nikdy nedozvěděl, ve kterém táboře skončil, kdy zemřel a kde je pochován. Zůstala po něm jediná stopa: světlovlasé dítě, vnučka Borisovy řecké přítelkyně Nausiky.

Když si Andreja zodpoví všechny otázky, nemá stání a chce se rychle vrátit domů. Přestože mu Jessica, bezstarostný dobrodruh, najednou nečekaně navrhuje, aby se s ní usadil v Austrálii, přestože se mu jeho nový přítel Stipe, záhadný umělec s ještě záhadnějšími kontakty, snaží naznačit, že v nejbližší době dojde v jejich zemi k tragickým změnám. Andreja odjíždí bez rozloučení. V rozčilení omylem nastoupí na trajekt Ithaka, na poslední chvíli však přesedne na správnou loď, která ho odveze na pevninu, domů. Čtenář si může klást otázku, která hrdinu zaměstnávala na jeho cestě: Co je to vlastně být poražen? Je porážkou padnout v bitvě jako Achilleus, nebo vrátit se domů jako Odysseus?

Odysseovské téma prostupuje z příběhu ven neustále. Bloudění v labyrintu, polozapomenutá manželka a syn v jiném světě – v jiném časovém pásmu, Borisova milá Nausika, parník Ithaka a mnohé další náznaky upozorňují, že máme co dělat s další variací na iniciační téma. Andreja se pohybuje na magickém uzavřeném místě – na ostrově v podobě mořského koníka, z něhož není úniku než přes vodní hranici. Čas je jiný, než ukazují jeho hodinky. Nezastavil se ve Skopji čas, zatímco hrdina bloudí korfským labyrintem? Andreja je stále na cestě, která se nakonec stáčí do kruhu, vyvrhne jej na stejném místě, na němž ji nastoupil. Něco je však jiné. Otcův příběh není to jediné, co hrdina nalezl. Na své cestě Andreja potkává pomocníky: dívku, poutnici světem, která mu ukazuje řád v nepřehledném městě a pomáhá mu odhalit tajemství; muže středního věku, jehož minulost a vlastně i současnost je zahalena tajemstvím. Víme jen, že Stipe je Andrejovým krajanem, že jeho život je svázán s vodou (Stipe je námořník a současně malíř mořských plání), že je zasvěcen do různých tajemství. Také Stipe Andrejovi pomáhá v hledání, avšak není jeho pomoc jen zdánlivá, nesvádí ho ve skutečnosti z cesty? Třetím pomocníkem je stařec zasvěcující Andreje do poválečných událostí. Je strážcem starého, dočasně opuštěného paláce na kopci. Zahrada paláce je místem zasvěcení. Symbolem Andrejovy cesty, na niž se ostatně nevydal promyšleně a z vlastní vůle, nýbrž zcela impulsivně na radu ženy, která v jeho životě snad zastupovala osud, jak se sám domníval, je akvamarín. Drahokam z prstenu jeho matky. Prsten zarytý v Andrejově paměti, prodaný v těžkých časech a znovunalezený při toulkách Janinou na samém počátku cesty. Akvamarín má barvu mořské vody. Jako drahokam může znamenat kámen mudrců, cíl cesty. Cíl nalezený na samém začátku.

Tanja Uroševićová dala makedonské literatuře to, čeho má stále nedostatek: velmi čtivý a poutavý a zároveň chytrý román. Autorčin jazyk je propracovaný, přesný, zároveň barevný a zcela oproštěný o vulgarizmy, anglicizmy, novotvary (většinou kalky z jiných jazyků), kterými je současná makedonská literatura zamořena. Akvamarín, román hledání a zasvěcení, ale současně také pěkné počtení o lásce a dovolené u moře, má naději, že bude nominován na významnou mezinárodní literární cenu Balkanika.