Klasik ruské poezie Vladislav Chodasevič poprvé vychází česky

Vladislav Chodasevič (1886–1939) patří k zásadním autoritám ruské poezie první poloviny 20. století, v češtině se však jeho dílo dosud objevovalo jen v podobě jednotlivých básní. O seriózní a systematický zájem se zasloužil až v 90. letech básník a překladatel Petr Borkovec, který nyní připravil pro nakladatelství Opus společně s rusistkou a překladatelkou Miluší Zadražilovou první knižní vydání Chodasevičovy poezie s názvem Těžká lyra.

Líbám vlastní ruku
Výbor je pojmenován podle čtvrté z pěti knih Chodasevičových veršů, jež vyšla v roce 1922 v Petrohradě. Právě v tomto roce básník opustil Rusko – nejprve legálně odjel na léčení, pobýval v Berlíně, krátce v Praze, Mariánských Lázních a v Sorrentu. Roku 1925 se dobrovolně vzdal sovětského pasu a žil pak až do smrti v Paříži. Odchodem se zkomplikovalo jeho místo v dějinách literatury. V sovětském bloku byl až do perestrojky coby emigrant zamlčován, tím ovšem v domácím i zahraničním exilu rostl kult zakázaného génia, o němž se nepochybuje. Chodasevič byl považován za pravého Puškinova dědice a vykladače (v protikladu k stalinistické glorifikaci), byl ceněn jako autor, který rozpoznal nadání Vladimira Nabokova, ještě když užíval pseudonymu Sirin, platil za básnického guru „svobodné“ (tj. na Západě psané) ruské literatury. Zdá se, že pro vyrovnané posouzení jeho tvorby nastaly příznivější podmínky až v posledních letech.

Chodasevič se nijak nestranil veřejného života své doby – řídil po revoluci moskevskou pobočku nakladatelství Světová literatura, které založil Maxim Gorkij, v roce 1921 se nastěhoval do prominentního petrohradského Domu umění (zde se seznámil se svoji partnerkou, spisovatelkou Ninou Berberovou), redigoval časopis Beseda, který měl obnovit jednotu ruské kultury roztříštěné různými stanovisky k revoluci. V Paříži se – tak jako i dříve - věnoval vyhraněné kulturní publicistice, ve které mimo jiné přirovnával Rusko k hloupé svini požírající vlastní selata.

Byl ale opakem politicky založeného básníka. V rovině výrazu se utkal s dědictvím symbolismu, o němž také psal (Brjusov, Blok), ale postupoval při tom takříkajíc zevnitř, bez avantgardních gest. A v rovině sdělení je snad nejnápadnější jeho zkušenost odcizení světu a běžným hodnotám, tíživá malátnost marné existence provázená zjitřeným vztahem k sobě samému – v básni Psýché z roku 1920 básník například líbá vlastní ruku a píše „sám sebe nemohu se nabažit“. Hlavně tvorba 20. let přitom kromě básnicky vybroušených opusů obsahuje i silné, dramatické obrazy, někdy ironické, jindy drastické, jako v básni Z deníku (1921), která končí strofou: „Jak bankéř s nožem v ledvinách/ zůstanu ležet tady dole,/ budu se zmítat, křičet – prach/ vašeho světa vířit kolem.“ Jindy básník navrhuje neposkvrněné dívce z berlínského hostince nechat se znásilnit a zabít raději než snášet fádní chod života (An Mariechen, 1923) nebo je zhnusen krásou obrazů v galerii (Pokladnice, 1924) a léčí se pyramidonem, tišícím bolesti. Proklíná zdravý rozum, „když s obtěžkanou manželkou/ bezruký míří do kina“ (Balada, 1925) a nebo sarkasticky poznamenává: „Nic skvělejšího! – než se navždycky/ rozloučit s milenkou a z nádraží/ odejít bezstarostným krokem sám.“ Vypjaté a disharmonické polohy znějí dnes živěji než akademičtější, byť brilantní verše s odkazy na Orfea, Benátky a intertextuální hry prokazující bravurní znalost evropského kulturního dědictví.

Milovníci biografií lehko v Chodasevičově psaní najdou souvislost s životními okolnostmi. Zážitek cizoty mohl být podpořen básníkovým komplikovaným původem – jeho otec byl polský šlechtic, židovský dědeček z matčiny strany konvertoval k pravoslaví, matka se hlásila ke katolické církvi. První sbírku Chodasevič vydal v roce 1908 – „nestihl“ tedy být jedním ze symbolistů a všechny ostatní „ismy“ 10. let mu byly cizí nebo odporné (hlavně radikální avantgarda). Za první světové války překládal z hebrejštiny židovské básníky. I v emigraci zažil osamocení a brzy (kolem roku 1927) úplně přestal psát verše a věnoval se už jen publicistice (proslavil se jeho spor s kritikem Georgijem Adamovičem, zda je umění především „estetický jev“ anebo „lidský dokument“, jak tvrdil oponent), esejům, literární historii a memoárům. Jeho poslední sbírka, která samostatně nikdy nevyšla,se zlověstně jmenovala Evropská noc.

Básně z let 1910–1926 a dvanáct statí zahrnuje český výbor Těžká lyra, znamenitě edičně přiravený, erudovaně sestavený a objevně přeložený. Chodasevičův verš provází Borkovce už deset let a za tu dobu se stal jeho dosud nejvýstižnějším českým tlumočníkem, ačkoliv často musel těžce zápolit, jak dokládají originály, které aspoň některé básně doplňují.