Koncem září zemřela francouzská spisovatelka Françoise Saganová (1935–2004). Bylo jí 69 let. Pro celou jednu generaci Francouzů byla od poloviny padesátých let symbolem křehké, veselé a bystré ženy, jež dávala druhým lekce o svobodě právě v ženském pojetí – v nezávislosti v chování, v oblékání, ve vyjadřování,… a v psaní. Úspěch její první knihy, Dobrý den smutku, přinesl v polovině padesátých let do francouzské literatury cosi nového. Jednak se prosadila jako velice mladá autorka, jednak šlo o čistě ženskou výpověď. Saganová se na výsluní držela dlouho. Její knihy vycházely ve vysokých nákladech, ale opravdu ji četli jen někteří. Přesto byla Saganová obrazem moderní doby. Především známá a sympatická osobnost.

Její život provázely nejrůznější skandály: mondénní dýchánky v Saint-Tropez, alkohol, bouračky, hráčská vášeň, milostné avantýry. Nevzdávala se komentářů o dění ve francouzské společnosti, vedených ponejvíce s láskyplným nadhledem. S politikou měla ale smůlu. V květnu 68 ji stávkující studenti vypískali, protože mezi ně přijela v luxusním autě. Když v roce 1998 v Libération zveřejnili podpisy umělců na známém Manifestu 121 proti alžírské válce, ze záhadných důvodů zrovna Saganové podpis chyběl. Co naplat, že žádala opravu…

Saganová psala knihy, které se dobře prodávaly a také dost vydělávaly. Autorka se ale řídila heslem, že svoboda něco stojí, a veškeré movité jmění dokázala doslova roztočit. Proto se o ní v poslední době novináři zmiňovali spíše v této souvislosti než pro kvality jejího díla. Známá spisovatelka měla s penězi problémy věčně, před smrtí ale byla téměř na mizině.

Tvorba Françoise Saganové byla živá a čtivá, nešlo však o nějak výrazně průkopnické, odvážné texty. K literárním experimentům a novotám, například k tzv. novému románu, se stavěla zády. Jejím hlavním a jediným tématem byly lidské city a pocity popisované lehkým, čtivým stylem. Jak zmínila v jednom rozhovoru, nesnažila se vytvářet velké, věčné dílo, psala si hlavně pro radost.

Françoise Saganová se narodila jako Françoise Quoirezová roku 1935. Hned první román Dobrý den smutku (Bonjour tristesse), který vydala u René Julliarda roku 1954, měl obrovský úspěch. Vypráví o jednom létě jistého pěkného vdovce a jeho sedmnáctileté dcery, která těžko snáší pomyšlení, že by se její otec mohl ještě vážně zamilovat. Kniha tehdy osmnáctileté autorky oslnila čtenáře i literární kritiky. V krátké době se prodalo nebývalé množství výtisků. Saganová tak ve francouzské literatuře vytvořila precedens jednak mladého úspěšného spisovatele, jednak předznamenala průlom ženské tvorby. I její další titul, Za měsíc za rok (Dans un mois dans un an, 1957), čekal podobně šťastný osud. Všechny knihy F. Saganové vyprávějí o lásce, většinou přivádějí na scénu milostné trojúhelníky, její ženské postavy si rády vybírají postarší milence, hrdinové trpívají samotou… Napsala a vydala přes padesát románů, nejlepší z nich zahrnuje řada „Bouquins“ nakladatelství Laffont. Dnes kritika staví nejvýše Saganové romány z roku 1981, Une femme fardée, a 1987, Un sang d'aquarelle. Další tituly už jsou slabší, snad s výjimkou humorného románu Faux-Fuyants. Poslední vydané dílo F. Saganové byla vzpomínková kniha, v níž vylíčila zrod některých vlastních románů, Derrière l'épaule (1998).

O vztahu Francouzů k Saganové vypovídá například nekrolog Dominique Dussidourové z http://www.remue.net :
"Bylo nám skoro patnáct. S ničím jsme si nedělali hlavu. Ničemu jsme zvlášť nerozuměli, nic jsme si nepřipouštěli. Četli jsme, protože jsme byli zamilovaní (…). Nijak jsme si nespojovali stránky z učebnic Lagarde-Michard a otáčecí stojan s kapesními vydáními knih v obchodním domě Monoprix na avenue de l'Opéra, neviděli jsme souvislost mezi psaním básniček potají doma, v noci pod peřinou při baterce a Antologií francouzské poezie, co vyšla u Segherse (…). A pochopili jsme, že o čemsi, co se nás týká, se píše v Dobrý den, smutku (Bonjour tristesse) od Françoise Saganové. Byla mladá. Byla to žena. Byla krásná svým osobitým způsobem. Vlasy jí padaly do očí. Nosila kalhoty. Usmívala se, nebyla vzdálená. Její fotku jsme vídali v časopisech. Jmenovala se Françoise, jako leckdo. Měla rodiče. Chodila do kaváren, řídila auta, měla ráda slunce, moře, noc, tanec, pláž, byla smutná smutkem, jenž nazývala láskou, byla zamilovaná ten den, a zítra už ne, pila whisku. Odvážila se psát o každodennosti, nesmělosti i drzosti, dovolila si na to koupit speciální notes a na obálku si nadepsala velkými písmeny SOBĚPSANÍ (MECRIRE), román."

Z bibliografie
Julliard: Un certain sourire (1956), Dans un mois, dans un an (1957), Aimez-vous Brahms? (1959), la Chamade (1965), le Garde du coeur (1968), la Laisse (1989), les Faux-Fuyants (1992), ...Et toute ma sympathie (1993)..
Flammarion: Un peu de soleil dans l'eau froide (1968), Des bleus à l'âme (1972), Un profil perdu (1974), le Chien couchant (1980)
Ramsay-Pauvert: La Femme fardée (1981)
Gallimard: Avec mon meilleur souvenir (1984), De guerre lasse (1985), Un sang d'aquarelle (1987)
Plon: Un chagrin de passage (1994), le Miroir égaré (1996).

Česky vyšlo
Dva romány o lásce (Dans un mois, dans un an; Bonjour tristesse), přel. Josef Pospíšil a Eva Ruxová. Praha : Motto, 2002. 183 s. Dobrý den, smutku vyd. 1., Za měsíc, za rok vyd. 2. ISBN 80-7246-119-2
Hedvábné pouto (La Laisse), přel. Hana Štěpánková. Vyd. 1. Praha : Český spisovatel : Vlasta, 1993. 135 s. ISBN 80-202-0430-X
Máte ráda Brahmse; Jeden úsměv (Aimez-vous Brahms. Un certain sourire), přel. Věra Smetanová a Eva Ruxová. Vyd. v nakl. Motto 1. Praha : Motto, 2001. 188 s. ISBN 80-7246-107-9
Sarah Bernhardtová: Nezničitelný smích (Sarah Bernhardt), přel. Magdalena Lavalová. Vyd. 1. Praha : Mladá fronta, 1994. 140 s. ISBN 80-204-0438-4
Šamáda (La Chamade), přel. a doslov napsal Eduard Hodoušek, il. Josef Velčovský. Vyd. 1. Praha : Akropolis, 1994. 165 s. ISBN 80-85770-07-5
Zrcadlo (Le miroir égaré), přel. Dana Melanová. Vyd. 1. Praha : Motto, 1999. 133 s. ISBN 80-7246-012-9