Spisovatelce Françoise Saganové bylo pouhých 18 let, když v roce 1954 publikovala svou prvotinu a brzy i nejslavnější román, jehož titul je inspirován verši Paula Éluarda: „Adieu tristesse / Bonjour tristesse / Tu es inscrite dans les lignes du plafond / Tu es inscrite dans les yeux que j'aime.“

Autorka, původním jménem Françoise Quoirez, je také považována za představitelku francouzské „nové vlny“, jelikož spolupracovala na psaní scénářů a dialogů k filmům tvůrců této skupiny.

Po vydání prvních dvou knih nabyla dostatečného jmění, aby jím mohla hýřit v kasinech Monte Carla, a stala se tak, snad i proti své vůli, symbolem bezstarostné a sexuálně rozvolněné zlaté mládeže. Po těžké autonehodě se její život však zcela změní. Bude trvat roky, než se zbaví závislosti na lécích, které měly původně tlumit bolest. Prožije dvě manželství, pro svou nepřiznanou bisexualitu bude sledována přísným okem veřejnosti a posledních dvanáct let smutně živoří v domě své přítelkyně Ingrid Mechoulam.

Bonjour Tristesse
Příběh románu se odehrává na letním bytě, kde tráví prázdniny sedmnáctiletá Cécile se svým otcem Raymondem a jeho současnou mladičkou přítelkyní Elsou. Cécilina matka zemřela, když bylo děvče ještě malé. Dcera má s otcem pevné pouto, musí ovšem akceptovat, že je tatínek ve svém věku stále atraktivní muž a často střídá partnerky. V prázdninovém prostředí u moře je však klid a pohoda, kterou má narušit až příjezd matčiny bývalé kamarádky Anne. V poslední době se s ní nestýkají často, ale Raymond jí při posledním setkání nabídl, aby si k nim přijela odpočinout, až toho na ni bude v Paříži moc. Trojice je však z jejího příjezdu už předem lehce nervózní. Cécile vzpomíná na Annino vybrané chování, jemnost a šarm, který se do živočišného prostředí jejího otce příliš nehodí. Nicméně se těší, že od ní dostane lekci elegance a že se trochu rozvíří poklidná letní nálada.

Jejich setkání nabere nečekané obrátky. Po několika dnech Cécile odhalí Anninu náklonnost k jejímu otci. Velmi ji překvapí, že by se mohli sblížit dva lidé s tak odlišnými povahami. Anne navíc začne mít potřebu řídit dívčin volný čas, nelíbí se jí její vztah s o několik let starším studentem Cyrilem.

Po několika dnech oznamují Anne s Raymondem své zasnoubení. Elsa odjíždí do města, Cécile je v šoku. Nechce, aby do jejich života vstoupila tato chladná bytost, která, jak se zdá, chce mít vše pod kontrolou. Cécile proto vymýšlí lest...

Příběh se v průběhu čtení zdá poněkud vágní, bez propracovanější psychologické hloubky postav, ačkoliv by ji čtenář zrovna v tomto typu beletrie nejspíš očekával. Děj je sice živý, ale tím spíše se dá očekávat jiný, „zapeklitější“ konec. Ačkoliv – není snad cílem literatury překvapit? I když třeba ne zrovna pozitivně?

Cécile působí velmi nezrale. Její jednání a úmysly se často a bez jasného popudu mění. Někdy se zdá, že jsou její myšlenky dokonce zcela protichůdné. Pravděpodobně šlo o autorčin záměr, že to celé působí velmi neuměle, nedomyšleně.

Čtenář, který drží tuto knihu v ruce poprvé a nezná souvislosti jejího vzniku, může mít dojem, že hledí do díla současné literatury, jehož autorkou je dáma středního věku (na přední straně nového paperbackového vydání francouzského nakladatelství Pocket se leskne fotografie elegantní ženy). Pak může být příběhem a jeho zpracováním lehce zmaten. Teprve po zjištění okolností o vzniku románu, zejména neuvěřitelného věku autorky v době vydání, lze do jisté míry změnit názor. Zdá se, že spisovatelka měla s Cécile hodně společného, že její psaní, stejně jako chování mladé dívky, nebylo příliš promyšlené a nehledalo hlubší psychologické souvislosti. Je však více než pravděpodobné, že jen málokterá z podobných dívek by byla schopna napsat víc než několik souvislých stránek, natož román. A navíc s tématy, jež tehdy byla tabu.

Těžko říct, který z obou přístupů ke knize je lepší: ten neznalý a naivní, anebo informovaný. Jak je vidět, druhá možnost mnohé vysvětlí, ale třeba to ani nebylo potřeba?

Česky kniha vyšla roku 2002 v nakladatelství Motto pod titulem Dobrý den, smutku v překladu E. Ruxové v jednom svazku nazvaném Dva romány o lásce – spolu s dalším románem F. Saganové, Za měsíc, za rok (2. vydání překladu J. Pospíšila).