Marina Lvovna Moskvinová (1954, Moskva) studovala žurnalistiku, pracovala jako novinářka a scenáristka animovaných i hraných filmů. Proslavila se jako autorka literatury pro děti: pracovala mj. v redakci i u nás ve své době známého dětského časopisu Murzilka, dětem jsou určeny například knihy Sedm létajících pasažérů, Můj pes má rád jazz; podle její pohádky Co se stalo s krokodýlem natočil režisér Alexandr Gorlenko stejnojmenný animovaný film. V roce 1997 obdržela Cenu H. Ch. Andersena. Píše však i romány a povídky pro dospělé, naše ukázka je z románu Duch neopětované lásky (Genij bezotvetnoj ljubvi, 2001, byl nominován na ruskou Bookerovu cenu), vystavěným jako rozhovor spisovatelky s psychoterapeutem. Autorčiným oblíbený žánr je dokumentární próza a deníky z cest. Jejím manželem je konceptualistický výtvarník Leonid Tiškov, mj. tvůrce mytických tvorů dabloidů.

Bésame mucho...!

Začátek příběhu, který se vám chystám vyprávět, ohlodali švábi, krysy a další škodlivá havěť, která se na zemi přemnožila, což mezi obyvatelstvem zákonitě vyvolalo určité eschatologické předtuchy. Jak kdysi říkal ten kluk, pamatuju si jeho obličej, i když od té doby uplynulo dva tisíce let, takový roztomilý klučina, škoda, že nám jeho slova šla jedním uchem tam a druhým ven:
„Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. Já bych však chtěl, abyste neměli starosti.“
Bože, tíží mě soumrak na duši.
Psychoterapeut Gusev mi dal svého času radu.
„Představte si nádherný jasný den. Sedíte pod kvetoucí jabloní a bílé okvětní plátky vám padají na hlavu.“ Jenže mně je teď bližší podzim, kdy se ztmavlé, husté, ponuře zelené listí zbarví zlatě a šarlatově a jediný poryv studeného větru s deštěm je snese ze stromu dolů. Brzo umřu.
Škoda, že jsem se nezeptala, kdy to bude. Snadněji bych se rozhodovala, co mám udělat dřív a co později. Musím Ljovikovi vyprat hnědé džíny, připravit něco k jídlu, poslat kluka do prádelny a možná přestavět nábytek.
Zdálo se mi totiž, že dokážu pohledem přemisťovat předměty. Stačilo, abych se na něco podívala, a věc se hned dala do pohybu. Nejdřív jsem musela vyvinout určité úsilí, ale pak už to šlo samo! Pravda, mnohé z věcí se při přesouvání zřítily, rozpadly na kusy, rozbily se a zničily.
Nastal neuvěřitelný rachot. Musela jsem se nutit, abych předměty pohledem nepřesouvala. To bylo těžší než jimi posunovat. V pohledu kohokoli je ukryta strašlivá síla. To chápe i dítě. Ljovik nám jednou přečetl zprávu z novin:
„V arktickém ledu byl nalezen zmrzlý člověk. Vedle něj ležel vzkaz: ‚Nepodařilo se mi otevřít konzervu.‘“
„Já bych ji otevřel!“ ozval se z pokojíčku kluk. „Provrtal bych ji pohledem!“
Jednou jsem na sobě ucítila čísi upřený pohled. Otočím se a koukám, že se na mě dívá šváb. Rus domácí na mě hleděl černýma očima, na ten pohled nikdy nezapomenu. Těkavý lidský zrak, pohroužený do bezvědomí a neurastenie, odevzdaně očekávající konec světa, ba dokonce jej v rámci možností popohánějící, se setkal s jeho soustředěným, jasným a hlubokým pohledem. Vyzařovala z něho ostražitost a připravenost kdykoli se vypařit a zároveň z něj čišela naprostá vyrovnanost a nezranitelnost, možná ne osobní, ale určitě celého hrdého a nezničitelného národa.
Když se s tímhle pohledem střetl Ljovik, hodil na sebe oblečení a vyběhl ven. Na rohu ulice Musy Džälily a ulice generála Bělova koupil deset krabiček jedu z dovozu. Opatrně je rozestavil po bytě a čekal, až se šváb chytí na vějičku. Ljovik totiž fyzicky nedokáže někoho rozplácnout.
„Proč jsi ho nepraštil bačkorou?“ ptám se ho. „Proč pořádáš takový manévry? Je to osamělej toulavej šváb, těžko ho bude někdo oplakávat.“
Šváby jsme, Anatoliji Georgijeviči, doma neměli od té doby, co se jeden usadil v mlýnku na maso. Ljovik ho vynesl ven a vyhodil i s tím kvalitním mlýnkem. Dodnes mě to mrzí, protože jsem v něm jednou za rok mlela klikvu s řepou a vyráběla vitamínovou směs.
„Nedokážu zabít,“ odpověděl mi Ljovik. „Bojím se, že se mi v noci začnou zjevovat jejich duše a žádat odplatu.“
Šváb však nesplnil Ljovikovo očekávání, choval se velice důstojně a s návštěvou krabičky z dovozu nespěchal. I když ho zjevně zaujala. Vábila ho k sobě a lákala, jeho duše už byla v ní, on ale ještě všechno pečlivě promýšlel, zvažoval pro a proti. Nakonec se přece jen rozhodl a do krabičky vlezl.
Ljovik stál se zatajeným dechem v kuchyni jen ve slipech - byl bledý, zachmuřený, hubený a na prsou neměl jediný chlup! - a očekával tragické rozuzlení. Následující vývoj situace však překonal naše nejsmělejší představy.
Dovnitř vstoupil stísněný, odhodlaný a napjatý šváb s výrazem zvídavého vědce. Když odtamtud ale vylezl, na rtech mu hrál šťastný úsměv a měl zamžený, rozostřený pohled. Nejistým krokem zamířil přes kuchyň do předsíně a trpělivě vyčkal, až mu Ljovik otevře dveře na chodbu.
Ljovik zůstal úplně paf, když se k jeho krabičkám po deseti patnácti minutách začaly bůhví odkud stahovat dlouhatánské řady švábů. Návštěvníci vstupovali dovnitř ve skupinách i po jednom jako do kaple nebo hospody a prostor opouštěli značně v náladě, motali se a v očích se jim zračila blaženost.
„Jdi do háje s těma svejma krabičkama!“ zlobila jsem se. „Oni tam nepíšou jen tak zbůhdarma: ‚Určeno výhradně na vývoz do Ruska!‘“
„Proč myslíš?“ divil se Ljovik.
„Protože v Rusku,“ odpověděla jsem, „je spotřebitel vždycky připravenej na opačnej výsledek, než se kterým počítal!“
„Dej mi čas, Ljusjo,“ přemlouval mě Ljovik. „Ani se nenaděješ, poruší jim to DNA a pěkně zatočí s chromozomama. Rh faktory otců a matek si začnou odporovat a uvidíš, že se to negativně projeví na jejich potomstvu… ve třetí generaci.“
Zatímco můj muž Ljovik, myší král a císař všech krys a morčat, očekával naplnění svých proroctví, z celého našeho čtrnáctipatrového domu zmizeli švábi - všichni byli u nás!
Zpráva o Ljovikových krabičkách se roznesla po celé Moskvě. Náš soused profesor Sorokin na vlastní oči viděl, jak se po cestě pohybovaly kolony mohutných ramenatých vousatých švábů, a vyslechl následující hovor: „Ty vole, už jsi to slyšel? V domě čtyřicet sedum, v osmým patře, do bytu číslo dvě stě přitáh ňákej maník cizáckej fet!“
Ve dne na nás padaly ze zdí i stropu hrozny totálně zdrogovaných švábů ve stavu naprosté nepříčetnosti! V noci jsme slyšeli jejich opilé výkřiky, nadávky, neslušné výrazy a řinčení rozbitého skla a ráno jsme v kuchyni nacházeli stopy bouřlivých oslav - zkrátka, z našeho bytu se díky cizáckému fetu stalo buď doupě neřesti, nebo poutní místo. Někteří švábi totiž, na rozdíl od většiny obyčejných otupělých jedinců, získali po návštěvě krabiček tak modlitebně oduševnělý výraz, jako kdyby je tam osvítila Nejvyšší Pravda. Nicméně jak jedni, tak druzí se bez přestání pářili a milostné sténání se mísilo s pláčem nemluvňat a veselým dětským smíchem.
Kolem panovala naprostá nesmrtelnost.
Ljovik se v dané situaci trápil a soužil. Když přinesl do časopisu Divadlo fotografie herce Sergeje Jurského, z diplomatky mu na šéfredaktorův stůl vyskočilo pět dospělých švábů. Šéfredaktor se lekl a vykřikl:
„Jdi pryč, Ljoviku! Copak nevidíš, že jsem zaneprázdněný? Mám redakční radu!“
Přitom byl v místnosti úplně sám.
Ljovik se naštval a po cestě domů vymyslel originální mstu - tomu, kdo ho urazil, plivne do obličeje švába.
„Ljusjo, za dva roky,“ prozradil mi důvěrně, „nastane konec světa. Zůstanou tady jen švábi. Pozvednou svoje duševní schopnosti a vyrostou - všichni budou velký metr na metr. Vymyslej vlastní písmo a jejich letopočet se bude počítat od začátku světa (to znamená od konce našeho). Naše duše se začnou vtělovat do švábů. Seznámíme je s meditací a jurisprudencí, naučíme je pěstovat kroupy a banány, vysvětlíme jim, jak si osvojit vesmír, jezdit na kole a rozvíjet vojenskej průmysl.“
Dostali jsme se na pokraj zoufalství. Ljovik udělal, co mohl, ale zahájit bratrovražednou válku se šváby nedokázal, bránila mu v tom zásada nenásilí, kterou zuřivě vyznával.
Místo toho se uzavíral a stahoval do sebe.
„Ljoviku, pojď si k nám na chvíli sednout!“ poprosila jsem ho.
„Nemám čas,“ odpověděl mi. „Musím si jít lehnout.“ Ljovik si lehl na gauč a zakryl si rukou oči. „Tak rád bych otevřel svoji oblíbenou knížku o majácích,“ pronesl. „Toužím si přečíst výrazy jako ‚schnoucí kameny‘ nebo ‚zábleskový maják‘… Nepohrdnul bych ani knížkou o astronomii, ve který každý slovo označuje něco grandiózního.“
„V mým rodišti,“ říkával smutně, „se nebe a země spojily v nekonečnej prostor. Věřte mi, není lepšího místa na světě než Nižnije Sergi. Čistá suchá tráva, zvonečky, hvozdíky, krávy toulající se pod oblakama a někdy i kravince. Vedle jsou sice Věrchnije Sergi, ale tam to není ono, krajina je jiná! Úplně jiná! Možná někde ve Švýcarsku by se našla podobná… Jistej si tím ale nejsem.“
„Když se podíváme na mapu Eurasie, vidíme, že Ural je šev spojující Evropu a Asii. Kousek od našeho městečka stojí nenápadnej dřevěnej sloupek, na kterým jsou dvě šipky - Evropa a Asie. Když jsem sbíral lesní plody nebo houby, často mě napadlo, že člověk může stát kupříkladu v Asii a čurat do Evropy.“
Ti zatracení švábi mohli za to, že mu život začal být naprosto lhostejný. Jediné, čím se Ljovik od té chvíle zaobíral a o čem si chtěl povídat, bylo jeho dětství, Ural a lidi z jeho vesnice. Pořád se vracel k těmto úžasným lidem, velikánům mezi obyčejnými smrtelníky.
„Je to pochmurný místo, Ljusjo. Někdy se tam před člověkem otevřou neuvěřitelný hloubky a propasti. V noci jsme s loučema lovili černý raky s pupínkama. Až do rána vydrželi v kbelíku nebo se rozlezli po předsíni, pak jsme je uvařili.“
„Na protějším břehu,“ vyprávěl nám, „stála ubytovna pro dělníky ze slévárny. Moc zlí chlapíci, kolovaly o nich ledajaký řeči. Jako děti nás s nima strašili: ‚Ljoviku, nechoď tam, je tam dělník ze slévárny…!‘“
„Na Uralu Země působí na lidi tak silně, že se jich spousta zbláznila už v útlým dětství. Po městečku se toulaly různý osoby. Například Káťa Seljabinová se šátkem na hlavě a v obrovskejch galoších nosila přes rameno pytel a žebrala o jídlo pro svoje zvířata. V hliněný chýši měla devět koček, dvanáct psů a kozu. Za Káťou Seljabinovou věčně pobíhaly děti a pošklebovaly se jí, a i když si v životě bez dovolení nic cizího nevzala, pokřikovaly na ni: ‚Káťa Seljabinová ukradla slepici!‘ V té chvíli vždycky popadla kámen a honila je. Když ji ale nechaly na pokoji, šla tiše dál a něco si pro sebe mumlala. Nemluvnej rybář Váňa Konkin nosil řády a myslel si, že je generál. Dva mí kamarádi z dětství, Ljoňa Bandurin a Serjoža Kolmakov, teď žijou v blázinci a moje duše se pro ty ztracence v čase trápí.“
Ljovik téměř přestal vycházet ven a přerušil veškeré společenské aktivity, protože se bál, že někam přijde a z kapsy mu vylezou švábi. Jen za svítání se procházel po písčitém a jílovitém břehu Borisovských rybníků.
„Rád vstávám v šest ráno,“ tvrdil, „kdy svět ještě nestačil obživnout a snový obrazy vklouznout do svýho pelechu…“
„Když se takhle projdu, vydržím celej den ležet na gauči a dívat se na televizi.“
Postupně Ljovik přestal chodit i na procházky. Vůbec nechápu, kde od té chvíle čerpal síly na věčné ležení u televize!
Dřív býval vynikající otec...