Pro výsledný tvar tvůrce zavádí slovo "habrajs", jehož význam kdysi spisovatelovi vrstevníci definovali jako "kilo sraček v půlkilovém balení".

Co tvoří "habrajs" Květné neděle? Například: dva texty, které autor předtím takzvaně neudal (jedním je zamítnutá předmluva k novému vydání Gulliverových cest Jonathana Swifta, druhým Profesor chemie, libreto k muzikálové verzi Stevensonova Doktora Jekylla a pana Hydea), dále nejsprostší povídka, jakou kdy napsal, také několik navzájem se proplétajících imigrantských příběhů německých předků, hrstka literárních recenzí a předmluv, projevů a esejů a kázání v kostele svatého Klementa v New Yorku, jež dalo titul celému svazku. To vše je poslepováno kratičkými úvahami a komentáři, kterými Vonnegut opatřil rovněž "autorozhovor", rozuměj odpovědi na vlastní otázky pro časopisu The Paris Review.

Neuvězněn v literatuře

Hlavní úskalí Vonnegutovy "koláže" je nasnadě - shrnuta jsou tu čísla značně rozdílné kvality. Nemálo postřehů se opakuje, což jim ubírá na důraznosti. Například se vracejí informace, že malému Kurtovi téměř všichni příbuzní a známí říkali K., že profitoval na bombardování Drážďan, neboť díky své próze Jatka č. 5 v podstatě vydělal dva až tři dolary na každém zabitém člověku, že lituje toho, že se jeho matka nedožila vnoučat - těch je na různých stránkách knihy buď deset, nebo jedenáct.

Chatrnou strukturu Květné neděle nezřídka vynahradí styl příspěvků. Autor začal psát eseje v šedesátých letech pro masově čtené časopisy (Esquire, McCall´s, Ladies Home Journal), tudíž v jeho jazyce se odráží slovní zásoba, idiomy a běžné zkušenosti americké střední třídy. Vonnegut se vyhýbá intelektuálským frázím, používá humor, ironii a ráznou logiku. A takto přiléhavě v "autorozhovoru" pro The Paris Review mluví o užitečnosti neakademického náhledu na literaturu: "Domnívám se, že je nesmírně osvěžující, má-li literární tvůrce na mysli i něco jiného než jen dosavadní dějiny literatury. Literatura by neměla zahučet ve vlastní prdeli, abych tak řekl."

Tak se dostáváme k tématům, jichž se Vonnegut dotýká. Nejzajímavější určitě nejsou výčty příslušníků rodinného klanu ani "slepovací", tmelící výkřiky, nýbrž pasáže věnované literatuře - ať už vlastní, blízkých kolegů nebo obecně. Několik úvah se zaobírá cenzurou, speciálně pak případy, kdy byla na amerických školách zakazována, a dokonce pálena Jatka č. 5, román, jenž podobně jako Hellerova Hlava XXII otřásl generací, která se pokoušela pochopit válku ve Vietnamu. Vonnegut však příliš idealisticky volá a žádá: "Jste-li Američan, musíte nechat myšlenkám volně kolovat Vaší obcí..."

Kromě Hellera patří k autorovým spisovatelským oblíbencům zejména Mark Twain a Irwin Shaw. Oba dobře věděli, jak Američané mluví a co cítí, dokázali zachytit jejich zdravý rozum a hlavně - uměli vyprávět příběh. Odtud také čerpají Vonnegutovy rady spisovatelským adeptům (působil na Iowské univerzitě, proslulé svými kurzy tvůrčího psaní): "Nikdy nezařazovat větu, která nepřináší buďto nějaký postřeh o některé z postav, nebo posun v ději."

Nedotaženost v detailech

Překladatel Matěj Turek vystihl rytmus Vonnegutova textu, jenž se často opírá o řečnické otázky a krátké odpovědi, jakož i slovní zásobu včetně originálních vulgarismů či pravopisných novotvarů. Poznámkami pod čarou však měly být českou redakcí korigovány očividné nepřesnosti. Dnes už přece známe další osudy protagonisty Hellerovy Hlavy XXII z jejího volného pokračování Zavíráme! Rudý odznak za statečnost od Stephena Cranea rozhodně není povídka, nýbrž novela (a navíc: existuje důvod měnit u nás už zavedený titul tohoto díla - Rudý odznak odvahy?); kromě toho Vonnegutovo tvrzení, že Modrý hotel téhož autora je "o cizinci, který přichází do Ameriky a spáchá vraždu", není pouhé zjednodušení, nýbrž hrubé zkreslení.

Nadto v českém kontextu některé odkazy v Květné neděli prostě nevyznějí: Kolik lidí u nás zná žurnalistu a skvělého polemika Williama F. Buckleyho mladšího, komiky Boba Elliota a Raye Gouldinga či zakladatele unitářství v USA Williama Elleryho Channinga? I proto by tuzemská edice měla být vybavena důkladnými vysvětlivkami. Nechtělo-li totiž pražské Argo potěšit výhradně tvrdé jádro tuzemských fanoušků Kurta Vonneguta jr., mělo nasadit na redakci Květné neděle ta nejnáročnější redakční kritéria.