Několik momentek z povídkové sbírky amerického spisovatele Kurta Vonneguta Když smrtelníci spí čtenář z paměti jen tak nevymaže. Celkem vzato však sbírku prostupuje dojem nevyužitého potenciálu. Autor příliš okatě moralizuje a pointy některých povídek zbytečně dovysvětluje.

Ladění knihy určuje skutečnost, že zahrnuje povídky z počátku Vonnegutovy kariéry, kdy se teprve snažil prosadit jako spisovatel a své texty nabízel k otištění různým časopisům, a tak (jak v předmluvě uvádí Dave Eggers) „do jisté míry vědomě psal podle toho, co si takové otištění žádalo“. Lze odtušit, že si žádalo jednoduchý, lineárně vystavěný děj a podobně jednoduché, nepříliš propracované postavy, které místy sklouzávají k pouhé figurkovitosti. Dále nepříliš štiplavý humor, jehož ostří autor většinou beznadějně ztupí nějakým závěrečným ponaučením.

Zmíněný Eggers oceňuje Vonnegutovu odvahu činit mravní soudy a dávat jasně najevo své názory. Potíž je, že ze sbírky Když smrtelníci spí jeho postoje a názory příliš trčí. V závěru povídky zpravidla některá z postav nebo vševědoucí vypravěč naservíruje čtenáři pointu na stříbrném podnose. Na konci vtipně rozehrané „Epizootie“ o epidemii sebevražd postihující muže s rodinou a životním pojištěním jedna postava mudruje: „vrtávalo mi hlavou, co se stane se všemi těmi Američany jako on, rozzářeným a rozjásaným novým pokolením přesvědčeným, že v životě jde o to, zahrnovat rodinu čím dál větším bohatstvím (…), jestli tihle rozzáření a rozjásaní muži náhle zjistí, že hodnota jejich čistého jmění klesá“.

Všechny povídky končí takzvaně správně: mladá žena a muž se vezmou, i kdyby mělo jít o tak odlišné jedince, jako je exmanželka gangstera a student teologie („Deset tisíc dolarů ročně, brnkačka“). Manžel s fixací na modelové vláčky nakonec nahlédne, že občas by před nimi mohl dát přednost manželce („Plnou parou vpřed“). Člověk, jehož rozlítí nějaká troufalost nebo absurdita, pokaždé přemůže vztek a vůči nešťastníkovi, který je jeho původcem, se obrní soucitem. To působí nepatřičně přinejmenším v povídce „Ruth“ o mladé vdově, jejíž tchyně si brousí zuby na její dosud nenarozené dítě.

Vonnegut má nepochybně originální a hravou fantazii. Spotřební fetišismus společnosti a citovou nedospělost jednoho vědce přetaví do robotické lednice ve tvaru ženy („Jenny“), ze dvanácti milionů dolarů klidně udělá literární postavu („Řeč peněz“) a matku vášnivého modeláře v důchodovém věku nechá shodit model atomové bomby na synovy vláčky („Plnou parou vpřed“). Na těchto ozdobných detailech se ale skvělá povídka postavit nedá. Jediné dvě povídky z celé sbírky s pointou přesahující vypravěčův vztyčený prst nebo moudré pokývnutí jsou titulní „Když smrtelníci spí“ o soutěži o nejhezčí vánoční osvětlení a „Hochštapleři“ o sporu dvou malířů, respektive jejich manželek.

Asi nejvýraznějším motivem celé knihy jsou peníze, přičemž Vonnegut si bere na paškál jejich vliv na lidské chování a myšlení. Vzhledem k autorovu sklonu nechávat postavy pronášet pravdy a teze je ale kritický rozměr povídek realizován neohrabaně a poněkud otravně. Spadala by do něj i občasná líčení americké korporátní kultury, která mají svůj půvab, ale spíše než kriticky vyznívají humorně. Takto zní například krédo zaměstnankyně Kováren a sléváren Montezuma z povídky „Dívčí fond“: „Jsem montezumská žena, (…) ruku v ruce s muži kráčím vstříc lepším zítřkům pod korouhvemi Boha, Země a Firmy, hrdě nesouc štít své loajálnosti k ní.“

Nad humornými scénami ve Vonnegutových povídkách se lze vždy jenom pousmát a topornost závěrečného učitelského poučování často podtrhuje zklamání ze zajímavě rozehrané situace. Celou sbírku pak do určité míry halí jemná patina časů dávno minulých, kdy všechno bylo o něco méně problematické a všichni o něco optimističtější a naivnější. Tento dojem vzbuzuje mimo jiné i fakt, že věk velkých amerických výrobních závodů, které si mohly dovolit zaměstnávat něco jako odpovídače na dopisy zákazníků a „dívčí fond“ zapisovatelek, je již minulostí.