Krátký rozhovor s Klausem Merzem

Klausi Merzi, řekl jste, že vás až mrazí z obdržení Ceny Gottfrieda Kellera; není to vaše první cena, co je na ní tak zvláštního?
Nejvíc mě asi těší, že jsem se jejím prostřednictvím dostal do stínu velkého spisovatele, po kterém je nazvána. Gottfried Keller mě provází svými novelami celý život. Je mi velkou ctí, že mě teď jaksi "zastřešuje". A navíc, cenu propůjčuje renomovaná porota.

Vydal jste novou knihu Lvi, lvi. Benátská zrcadlení. Nejsou Benátky jako téma dávno vyčerpány?
Tu otázku jsem si sám položil, když jsem tam půl roku žil. Myslím si, že Benátky jako téma nelze nikdy zcela vyčerpat. Brzy jsem pochopil, že určitá témata jsou nekonečná, jako třeba láska, že je nelze uzavřít. Stejně je to i s Benátkami. Zrcadlení a zlomy nejsou novými tématy vašich děl, spíše jejich základním motivem. Na člověka se dnes musíte dívat jako na zlomenou osobnost. I odraz skutečnosti je spíš skličující. Tím nemyslím, že je zcela zničená. Vnímám ale její proměnlivost, překvapivé zvraty, s nimiž se chceme a máme neustále vyrovnávat. To platí o každém místě.

Čím jsou pro vás Benátky specifické?
Nejspíš pohyblivým základem, na němž už po staletí stojí. Od doby jejich vzniku je jim prorokován zánik, ale když vysvitne slunce, lesknou se v něm stále stejně. Nicméně, a to je fascinující, se tam pokaždé cítíte jako v muzeu lidských dějin. Když jste tam v zimě, procházíte se po kůlech nebo na nich postáváte a ptáte se, kde to vlastně jste, v jaké době žijete? V některých okamžicích jsem se tam cítil jako o prvním dni stvoření.

Ve vaší nové knize najdeme básně i prózu. Když ji srovnáme s vašimi předchozími knihami, zjišťujeme, že jsou v ní rozdíly plynulejší.
Za ty roky, co oba žánry kladu vedle sebe, se navzájem neustále sbližují. Já si myslím, že píši lyrickou prózu a že jsem prozaickým lyrikem. A proto je nemohu a ani nechci ostře vyhraňovat. I v novém svazku jsou jistě texty, které se k tomu či onomu žánru dají jen stěží přiřadit. Někdy strnulý konec verše odkrývá zcela netušený dodatečný prostor, který se rozšiřuje a zaostřuje.

Už téměř 37 let publikujete literární texty. Proměnilo se za tu dobu Vaše pojetí literatury?
Víte, ohlédnu-li se zpět. vždycky mě zajímalo spíše to, co není vidět na povel. To jsem chtěl přitáhnout ke světlu, k tomu jsem hledal asociace. Chtěl jsem jít po vlastních cestách a pěšinkách. A tomu jsem, doufám, zůstal celé roky věrný. Stále mě zajímají jednoduché otázky, které jsou ovšem zároveň otázkami velmi obtížnými. Proč jsme tady? Co tu pohledáváme? Skutečnost není dána natrvalo, musíme ji znovu a znovu vytvářet - lásku, svobodu, všechno, co z nás dělá lidi.

Změnila se v posledních desetiletích literatura jako taková?
Prošla různými módními trendy, možná byla pronikavější. Třeba ten neblahý sklon k "shooting-stars". Z toho zřídka koukala dobrá literatura. Myslím, že hodnotná literatura musí jít ruku v ruce s "vytrvalostí", pomalu a trpělivě - nesmí být rychlejší než tep spořádaného srdce.

Ještě před nedávnem byla literatura právě ve Švýcarsku silně politicky motivovaná. Vás se tato "móda" nedotkla.
Jsem sice člověk politický, nikoli však člověk každodenní politiky. I mě určitě poznamenaly dozvuky generace osmašedesátníků, ale vždycky jsem se snažil vyhnout aktuální politice, zachovat si od ní odstup.

Po dlouhá léta jste byl jakýmsi tajným tipem literatury. Váš čas ale přišel až s textem Jakub spí, před sedmi roky. Stal jste se mezinárodně uznávaným autorem. Dostáváte ceny, sklízíte mezinárodní uznání, jste zván na literární večery. Do jaké míry změnil úspěch váš život?
Jsem vděčen Bohu, že mě úspěch dostihl až ve zralém věku. Když jsem psal Jakuba, bylo mi padesát. K celému tomu následnému mediálnímu vzrušení jsem už tedy přistupoval s jistým nadhledem - a stejným nadhledem si vychutnával i úspěch.