Joy bere svůj osud pragmaticky, ví, že pouštět se do souboje s mladší soupeřkou by byl předem ztracený boj. Rozvodem nadto získá dům, v němž bydlí, a slušné odstupné. Postupem času se ovšem její jmění i s pomocí právníka, psychoanalytika a burzovního makléře zmenší natolik, že musí prodat dům a přestěhovat se nejdříve do skromnějšího sídla a nakonec do malého bytu ve čtvrti, jejíž jméno sice není synonymem luxusu, ale neodhaluje pravý stav Jocelyniných financí.

O pověst jde protagonistce Donleavyho příběhu především. Pochází z bohaté rodiny z Jižní Karolíny, kterou v knize ztělesňuje babička, která nevěří ničemu, co přichází ze Severu, a svou vnučku nabádá, aby se vyhýbala zbabělým mužským a chodila "čurat jen tam, kde je opravdu, ale opravdu čisto". Joy se její radou řídí a navštěvuje výhradně zavedené restaurace, muzea a galerie. Ne proto, aby se občerstvila na těle či na duchu: luxusní instituce oplývají i luxusním hygienickým zázemím. Ve snaze být co nejméně nápadná a nechodit na stále stejná místa se Joy jednoho dne ocitne v krematoriu a z rozpaků a ze studu předstírá, že je pozůstalou po neznámém nebožtíkovi. Jeden podpis do kondolenční knihy pak Joy zásadně změní život.

James Patrick Donleavy, Ir, který se sice narodil v New Yorku, ale hned po druhé světové válce, za níž sloužil u námořnictva, přesídlil do Dublinu, se ve svých dílech zabýval netradičními a provokativními tématy hned od počátku své literární tvorby. Pro svůj první román se jménem Ryšavec (The Ginger Man) nemohl Donleavy dlouho najít nakladatele. Všechny vydavatelské domy, které oslovil, sice uznávaly, že se jedná o kvalitní dílo, avšak poukazovaly na přemíru sexuálních scén. A tak Ryšavce stihl stejný osud jako mnohá jiná anglicky psaná díla, která neměla šanci projít sítem cenzury: kniha musela vyjít nejdříve v Evropě. Své služby nabídl majitel pařížského nakladatelství Olympia Press Maurice Girodias, který předtím vydal díla Millerova či Beckettova. Potíž byla v tom, že Girodias zařadil Ryšavce do ediční řady, v níž vydával pornografická díla, takže Donleavymu dlouho trvalo, než svůj první román očistil od nařčení z nemravnosti. Vzpomínky na boj proti veřejnému myšlení i cenzuře popsal Donleavy v autobiografii Ryšavcova historie (The History of the Ginger Man).

Novela Dáma, která měla ráda čisté záchodky tak jasně provokativní podtext nemá. Donleavy zde postupuje poměrně klasicky: popisuje společnost, která je sice na první pohled čestná a morální, ale při bližším ohledání zjistíme, že přetvářka a přestupky proti dobrým mravům se nevyhýbají ani vyšším vrstvám. Když Joy u sebe doma uspořádá večírek pro známé, zjistí, že jí hosté během večeře ukradli pár starožitností. O morálce se nedá mluvit ani u jejího právníka či psychoanalytika: oba jí ochotně poskytují své služby, jen dokud má čím zaplatit. V okamžiku, kdy jí peníze dojdou, se od ní odvrátí stejně jako makléř, který měl její majetek rozmnožit. Donleavyho meč satiry se nevyhýbá ani samotné Joy: když rekapituluje své soužití s manželem, tvrdí, že až na nějaké tři výjimky svého muže nikdy nepovedla, tudíž si jeho finální zradu nezaslouží. A konečně se autor vysmívá i samotné věrohodnosti svých literárních postav, když své hlavní hrdince postaví do cesty zámožnou mrtvolu, jejíž bohatství získá Joy Jonesová díky zmíněnému podpisu do knihy kondolencí. Donleavy na konci naznačuje, že prostá snaha žít poctivý život nemusí vůbec vést k bohatství; dokud nezasáhne náhoda, nemá Joy šanci se z postupného úpadku vymanit.

Tento pád až na dno je typický pro společnost amerického Jihu, jak ji popisovali slavní jižanští spisovatelé v čele s Williamem Faulknerem, Erskinem Caldwellem nebo Flannery O'Connorovou. Po občanské válce se sociální struktura Jihu radikálně proměnila. Hospodářský systém, založený na existenci velkých plantáží s černošskými otroky, se najednou zhroutil a spousta velmi zámožných a vážených rodin během velmi krátké doby zchudla a ztratila na společenském významu. Ztrátu prestiže nesli tito lidé těžce a komplex v nich přetrvával dlouhá léta. Jejich obranou bylo až fanatické lpění na dobrém jménu rodiny a obrat k slavné minulosti, z níž žijí prakticky všechny literární postavy jižanských autorů. Jedním z ústředních toposů je potom postava jižanské dámy (Southern lady), která si nejvíce cení svého dobrého původu a vybroušených mravů, přičemž sociální situace je podružná. V Donleavyho díle je takovou dámou hlavně Jocelynina babička, pocházející z dobré rodiny jižanských plantážníků a lpící na dobrém vychování více než na čemkoliv jiném. Jméno protagonistky zase odkazuje na povídku Dobří venkované Flannery O'Connorové, v níž hlavní hrdinka Joy sní o tom, že jednoho dne najde toho pravého partnera, který ocení její pronikavý intelekt. Donleavyho dílko tedy nese velmi zřetelné znaky ovlivnění tradicí jižanské literatury.

Dalším styčným bodem tvorby Donleavyho s Faulknerem je formální experiment. V Dámě, která měla ráda čisté záchodky je stejně jako kupříkladu ve Faulknerově Hluku a vřavě zřetelná snaha o rozbití hranice věty, i když tu Donleavy nejde tak daleko jako jižanský klasik. V textu je záměrně vynechána většina čárek, což nejen znesnadňuje četbu, ale především tento fakt nutí přemýšlet o stavbě každé věty. Jen na čtenáři proto někdy záleží, jakému subjektu ve větě přisoudí vloženou větu vedlejší. V českém překladu byl tento problém odsunut trochu na vedlejší kolej a ze sofistikované hry se stal boj o interpunkci. Překladatelka Michala Marková stála vzhledem k tomu, že v češtině jsou pravidla interpunkce mnohem svázanější, před těžkým úkolem. Ze systému, který svým převodem nabídla, není příliš jasné, proč se někdy rozhodla čárku před větou vedlejší napsat a jindy ne. Četba se potom mění na bezděčné sledování chyb v interpunkci a na marné pátrání po důvodu, které k elipse mohly vést. Jinak je však překlad především díky hovorové rovině současný a čtivý.

Zbývá jediná otázka: co vedlo nakladatelství Argo k tomu, aby vydalo právě toto Donleavyho dílko, v české verzi čítající pouhých 72 stran? Logickou volbou by byl překlad Ryšavce, bezesporu nejvýznamnějšího Donleavyho díla, které ve své době povzbudilo probíhající diskusi o literární cenzuře. Určitě by bylo možné udělat průřez Donleavyho tvorbou a přidat do českého vydání třeba několik povídek či ještě jednu novelu. Takto se sice čtenáři v Čechách a na Moravě seznámí s dalším z velezajímavých amerických autorů (za systematickou pozornost věnovanou angloamerické literatuře patří Argu velký dík), ale nemohou si plně vychutnat sílu Donleavyho představivosti a jazyka.