Patrick Deville není z těch, kteří své čtenáře každoročně obšťastní novým titulem. Patří ke spisovatelům na knihu skoupým, ale těch pět románů, které od roku 1987 vydal v nakladatelství Minuit, se řadí k perlám té odnože současné francouzské literatury, již ovlivnil Ponge a bývá označovaná jako minimalistická. Kde namísto psychologii postav, citům a vášním se autoři věnují spíš věcem, detailům, slovům, kde často vystupují osamělí jedinci a existenciální tematika se traktuje s ironickým nadhledem, třeba v dekoraci s humorem pojaté detektivky.

Šestý Devillův román, Pura vida (Seuil, 2004), podobně jako loňský „přelomový“ román Milovat se jeho dávného přítele a kolegy Jean-Philippe Toussainta, kritika hodnotí jako výrazný obrat v tvorbě. Metoda práce se nemění, Devillova věta stále mísí široké záběry s prudkými nájezdy na detail, má rysy pointillismu. Spisovatel se ale tentokrát opírá o bohatou dokumentaci, námětem je totiž střední Amerika v době mezi roky 1789 a 1989. Deville prokládá různé historické události anekdotickými příběhy, sleduje několik velkých osobností, jež se podepsaly na osudech těchto krajů.

Oblast střední Ameriky ho fascinuje. Než se do knihy pustil, strávil dva roky sbíráním materiálu a inspirace na Kubě, studoval kubánskou literaturu, v Berlíně vyhledal kubánského exulanta spisovatele Jesuse Diaze, poznal San Salvador, Mexiko a další země. Román vznikal šest let a umně předává Devillovo zaujetí pro dané teritorium, přičemž prezentuje nejen literární talent svého tvůrce, ale i rozmanitost a kouzlo popisovaných krajů, časů, charakterů. Výraz „pura vida“ se ostatně v Kostarice používá jako vyjádření vrcholných okamžiků žití.

Do románu vstupujeme v roce 1997 v hlavním městě Nikaraguy, ale nezdržíme se, budeme se s vypravěčem velice rychle přemisťovat v čase i prostoru. Věrohodnost přechodů z reality do světa s hranicemi poněkud rozmlženými zajišťuje vypravěčova slabost pro alkohol, zejména rum, jenž poskytuje mysli dostatek vzletných a oslavných idejí, které pak ovšem při prvním doteku pera s papírem čile vyprchají. Právě kontrast velikosti dějin a malosti lidí, nápadná souvislost chrabrosti a udatnosti s charakterovou nestálostí a nízkostí u různých slavných osobností hraje v Devillově románu velkou roli. V peripetiích jakžtakž omezených na posledních dvě stě let vypravěč totiž skáče od jedné myšlenky ke druhé, od první vzpomínky k další… a také z letadla do letadla: cesta hlavními městy států jako Honduras, Nikaragua, Kostarika, San Salvador bude bohatá na přestupy, zastávky i odbočky. A to i dějové. Protože Deville si neodpustí žádnou zajímavost podrobnost.

Román zaplňují fundované informace historické, proto představuje milé osvěžení paměti a potřebné rozšíření vědomostí (jeden z francouzských kritiků dokonce vyzvedl skutečnost, že přečtením díla získáte rovněž ucházející znalost španělštiny…). Vypravěč prochází staré noviny a naráží na záznamy o událostech vpravdě dějinných vedle informací skutečně podružných, leč zajímavých. Třeba známá fotbalová válka, v níž proti sobě stál v roce 1969 Honduras a Salvador kvůli postupu do Světového poháru. A jejích šest tisíc mrtvých. Nebo dřevěná válka, jež postavila proti sobě tytéž země. Anebo pravidla pro tvorbu jezdeckých soch, jež stanovují, že pokud zobrazovaný hrdina padl v boji, socha koně se musí vzpínat, zranění v boji se naznačí jednou nohou zdviženou, kůň stojící nehnutě bude vysochán pod bojovníkem, jenž vyvázl z boje živ a zdráv.

Hlavní a vedlejší postavy se do děje zaplétají a na stránkách střídají tak jako skuteční dějinní velikáni a obyčejní lidé, a právě takové obsazení román má. Fiktivní i reálné tváře navíc Deville vztahuje k hrdinům antickým. Vidí totiž mezi událostmi i lidmi analogii dějinnou, a rovněž morální. Osudy velkého osvoboditele Bolívara tak v knize doplňují životní peripetie Williama Walkera, jenž své sny o Střední Americe dotáhne až k prezidenství v Nikaragujské republice, avšak jepičímu, jelikož honduraští vojáci ho roku 1860 zastřelí.

A právě ten moment, že „životy, vyplněné obdivuhodnými hrdinskými činy, ale i strašnými zradami a vražednou věrolomností, v ničem nezůstávající pozadu za osudy proslulých osobností, o nichž píše Plutarchos“, že „za dvě uplynulá století nebyla tato oblast o nic skoupější na hrdiny, zrádce a podvodníky, než provincie popsané v antické literatuře“, Patricka Devilla zaujal.

Kromě osvícence Simona Bolívara nebo Williama Walkera kniha zaostří i na mnohé další dobrodruhy, snílky a uzurpátory v krajích na jih od Rio Grande a mezi 14. červencem 1789 a 1989, tedy v době neuvěřitelných možností, nepřesných hranic, nejasné budoucnosti. Některé z nich jsou dodnes obecně známé, třeba Ernesto „Che“ Guevara, jiné méně či vůbec, o to však zajímavější. Například takový agent CIA působící na Kubě, Alfonso Manuel R., řečený Che punto cincuenta (Le Che.50), podle útočné pušky Madsen.50, s níž učil zacházet kubánské rebely, které posléze zradil. Nebo Francisco Morazan, člověk s velkými sny, salvadorský a kostarický prezident. Ernesto Cardenal, kněz chudých rolníků, jenž se stal ministrem sandinistické vlády a od něhož si Jan Pavel II. odmítl nechat políbit ruku. A vedle nich vystupují nezbytní kladní hrdinové, ochotní taxikáři, nemajetní rolníci, kteří nedokážou pochopit, proč je od protějších svahů odděluje hranice, studenti. A také fiktivní postava, něco jako vypravěčův partner, Victor, zmožený starý muž, jemuž neslouží paměť, čekající se zažloutlými dopisy a starou fotkou na jakousi ženu.

Pura vida není suchopárný historický román, Deville vlastně dějiny ukazuje jako sled neúspěchů a hrůz, v němž přežíváme spíš dík podružnostem. V těch má autor naštěstí zálibu. A navíc neskrývá duši romantického melancholika a knihu zdobí obrazy zrezivělých parníků v opuštěných přístavech, otlučené taxíky, směšné inzeráty, mrtvé nebo vyvanulé lásky, unavení chlapíci.