Na veletrh Svět knihy 2003 přijel i významný spisovatel Ahmadou Kourouma, kterému v českém překladu právě vyšel román Alláh není povinen. Rozhovor, který poskytl pro kulturně-politický magazín Babylon, byl bohužel jeden z jeho posledních - v prosinci pak světem proběhla smutná zpráva, že spisovatel, jenž se narodil 24. 11. 1927 v Togobali (Boundiali, Pobřeží Slonoviny), 11. 12. 2003 ve francouzském Lyonu zemřel.

- Kdy a kde jste se, Ahmadou, narodil?
- Narodil jsem se roku 1927 v Boundiali na severu Pobřeží slonoviny.

- Boundiali je velké město?
- Ne, není to velké město, je dost malé. Já jsem se vlastně nenarodil přímo tam, ale v jedné malé vesnici a potom jsem šel do tohohle města. Můj strýc tam dělal ošetřovatele.

- A co vaši rodiče?
- Můj otec byl lovec. Ale vychoval mě strýc. U Malinků, což je etnikum, k němuž patřím, když máš jednoho syna, tak ho dáš vychovat k příbuzným. Jestli si ho chce vzít strýc, tak si ho vezme. Starší bratr mého otce si mě vzal.

- Vadilo vám to? Nestýskalo se vám po rodičích?
- Matka mi chyběla. Ale u Malinků takhle děti žijí, společně, je to pro nás přirozené. A nejsme tak moc vázáni na své rodiče jako Evropané.

- Vy jste takhle také vychovával své synovce?
- Ne, já ne. Dneska už se tahle tradice zase tak moc neuplatňuje.

- Vraťme se ale k vašemu otci. Co vlastně obnáší zaměstnání lovce?
- Normálně. Jsou to lovci, lidé, kteří žijí z lovu. Můj otec chodil každé ráno lovit do buše a pak prodával ulovené maso ve městě.

- A co společenství lovců, které se objevuje ve vaší poslední knize. Co je to zač?
- Společenství lovců je spolek, který je v Africe velmi starý, má dlouhou tradici. U Malinků je to organizace, která byla založena někdy kolem desátého století, má tradici. Lovci jsou páni, brání město, starají se o válku, lov, léčí, jsou to zkrátka kouzelníci.

- Jsou nějak organizovaní? Mohou do nich vstoupit lidi z různých kmenů?
- To záleží na regionu. U nás jsou to Malinkové. Je to zvláštní organizace. Kdo může vstoupit do téhle organizace? To je dobrá otázka. Je to společenství, které bylo vytvořeno původně proti otroctví. Je to organizace, do které může vstoupit kdokoli, ať má jakékoli postavení, ať jsi otrok nebo griot. Protože u nás jsou ještě lidi kastováni... Pravidla pro vstup existují, ale jestliže přistoupíš na podmínky, za jakých se tam vstupuje, používáš jejich metody, máš dveře otevřené. Může tam vstoupit kdokoli, všichni mají ty samé možnosti. A u nás u Malinků tam vstupovali všichni králové. Ale společenství lovců je, což je vlastně také dost zajímavé, velice moderní organizace. Ve válce, která se nyní odehrává v Pobřeží slonoviny, bojují také lovci, jsou na straně rebelů.

- Ale zpět k vám. Jaké máte školy?
- Chodil jsem na základní školu do Boundiali a Korhogu. Protože u nás nebylo v době kolonizace mnoho škol, bylo jen několik škol ve velkých městech. Začali jste někde chodit do školy, ale pak jste museli do dalšího města, pak do dalšího atd. Takže já jsem začal v Boundiali a pokračoval v Korhogu, což je asi 50 km odtamtud. No a potom jsem šel na střední školu, na techniku, ale to bylo hrozně daleko, až v Bamaku, dnešním hlavním městě Mali, což je asi 800 km.

- A co střední škola, co pak?
- Střední školu jsem nedokončil. Měl jsem tam menší problémy. V roce 1949 se totiž vzbouřili studenti a mě považovali za jejich vůdce. Vyhodili mě a přišel jsem o odklad. V době kolonizace se muselo povinně na vojnu a já jsem přišel o odklad a musel jsem jít hned. Na vojně jsem měl taky problémy, protože jsem odmítl bojovat proti vlastním lidem, a tak mě poslali do Indočíny. Byl jsem ve válce v Indočíně, pak jsem jel do Francie a tam jsem vystudoval vysokou školu.

- Jaké to bylo bojovat po boku Francouzů? Neměl jste s tím problémy?
- Ani ne. Ve Vietnamu jsem se neúčastnil žádných přímých bojů, dělal jsem novinařinu. Mluvil jsem do rádia a psal do novin.

- Mohl jste si říkat, co jste chtěl? Určitě jste s tou válkou nesouhlasil.
- Dělal jsem vojenskou žurnalistiku, tedy takové obecné věci týkající se vojáků. Moc jsem nemluvil o tom, co dělali ve válce. Byly to noviny pro vnitřní účely.

- A potom jste jel do Francie…
- Ano, do Francie. Studoval jsem v Paříži a v Lyonu a pak jsem odjel domů. A když jsem se vrátil do Pobřeží slonoviny, začal jsem pracovat jako pojišťovák. Bylo to za studené války. Moje země byla na straně západu a náš president Houphouet-Boigny měl strach z lidí, jako jsem byl já, z intelektuálů. Myslel si, že všichni intelektuálové musí být zákonitě levičáci, a tak je nechal zavřít. Já jsem vězení unikl, ale přišel jsem o práci. Chtěl jsem o tom dát vědět, tak jsem začal psát. Protože to ale nebylo možné udělat přímo, přešel jsem k fikci, stal se ze mě romanopisec.

- Možná to bude znít divně, ale nemělo Pobřeží slonoviny trochu štěstí, že mělo jednoho presidenta tak dlouho? Lidé tam žili na africké poměry docela dobře, nebyly převraty a kmenové války…
- No víte, během kolonizace nemohly být žádné války. A on tu byl v době studené války, kdy nějaké boje mezi kmeny také nepřipadaly v úvahu. Protože studená válka držela zemi v šachu, všechny africké země jí hrozně trpěly. Kdyby byly v té době kmenové války, řeklo by se, že za to můžou levičáci, a přišli by mu pomoct západní mocnosti, anebo naopak. Náš prezident byl pravičák. Kdyby tu bylo povstání, přijela by francouzská armáda, porazila by rebely na hlavu a podrobila si je.

- A co ty masakry v okolních státech?
- To už bylo po studené válce, padla Berlínská zeď. Francouzi už nemohli přijít. Byli jsme na tom stejně jako vy. Vám sem přijeli Rusové, kteří tu zasáhli. Stejně tak to bylo u nás. Kdyby se něco stalo, přišli by Francouzi nebo Američané. Teď je klid. Lidé jsou svobodní a válčí.

- Myslíte si, že se to někdy změní k lepšímu? Naučí se lidé v Africe žít svobodně?
- Ale to se změní. V Africe je padesát států. Problémy jsou jen ve čtyřech z nich. Většiny Afriky se to tedy netýká. V těchto státech se válčí pro demokracii, až budou mít demokracii, přestanou. Věřím Africe. Ve svém prvním románu Slunce nezávislostí jsem byl trochu pesimistický, nevěřil jsem jí, ale dnes v ní věřím, protože, musím to stále opakovat, Afrika udělala obrovský pokrok. Před sto lety jsme žili v otroctví, před padesáti lety to byly nucené práce a před 25 lety jsme žili v režimu jedné strany. Ale teď jsme trochu svobodní. Je tu tedy pokrok co se týče lidskosti, i když to nejde tak rychle a neodpovídá to pokroku ekonomickému.

- Jeden náš dlouholetý velvyslanec v Africe mi říkal, že tam narazíte na tu nejmodernější techniku, ale po pořádné silnici jet nemůžete…
- No to je pravda. Není pořádná infrastruktura. V Pobřeží slonoviny je slušná silnice jen mezi Abidžanem a Yamoussoukro…

- No to jsem se chtěl taky zeptat. Proč máte dvě hlavní města?
- Protože se jednomu diktátorovi zdálo, že jeho rodné město, Yamassoukro, by mělo být i městem hlavním. Nic jiného v tom není.

- Už můžeme jít jíst?

- Ještě chvilku, prosím. Pojďme se bavit o knize, která teď u nás vyšla. Zaujalo mě tam, jak píšete o rozmnožovatelích peněz. Něco takového opravdu existuje?
- Ha ha ha. No jo. To jsou lidé, kterým když přinesete peníze, tak vám je rozmnoží. Nevím, přinesete jim třeba 1000 franků a oni vám dají 5000. Tak jim příště přinesete víc. No a oni vám řeknou, že se to nepovedlo a vy máte smůlu. Jsou to šarlatáni, čas od času nějakého z nich zavřou, ale objeví se další. Ale i přesto spousta lidí věří, že mohou vykouzlit peníze, a tak jim je pořád nosí.

- Kniha je věnována dětem z Džibuti. Proč?
- Roku 1994 jsem byl v Džibuti a setkal jsem se tam se spoustou dětí, které kmenové války vyhnaly ze Somálska. Chtěly po mně, abych o tom něco napsal, a já souhlasil. Jen jsem děj přenesl do dvou zemí, které jsou mi bližší: do Libérie a Sierry Leone, kde se odehrávalo něco podobného.

- Škoda že si nejspíš vaši knihu nebudou moci přečíst.
- To jste na omylu. Nějakým způsobem se k ní dostali a velice se jim líbila. U nás se jí dokonce prodalo kolem 5000 výtisků, což je na Afriku slušné číslo. Knihy jsou pro Afričany drahé.

- Ježíšikriste! Tolik kusů se u nás ani nevytisklo.
- Tak proč děláte tak drahé knihy? V pevných deskách… mně se vaše vydání hrozně líbí, ve Francii je to hrůza. Ostatně tam se jí prodalo přes 200 000…

- Pořád mluvíte obecně o Afričanech. Existuje nějaká společná africká literatura?
- Myslím, že už ne. Literatura se mění, vyvíjí, odlišuje se podle státu. Předtím jsme byli všichni kolonizovaní, měli jsme stejný osud, takže když jsme psali, umožnilo nám to říkat obecnou pravdu o celé Africe. Proto je také kniha Slunce nezávislostí oblíbená v celé Africe. Protože odpovídá období, které jsme všichni prožili. Všichni jsme prožili kolonizaci, vládu jedné strany, změny. Ale teď se Afrika vyvinula a literatury se liší. Čím dál víc budou národní a etnické. Etnika pokrývají většinou několik národů, Malinkové jsou v Guineji, Mali, Burkině, Pobřeží slonoviny, Sieře Leone, Libérii, ale tyto země se od sebe stále více liší.

- Proč jste vlastně nezačal psát v mateřském jazyce, ale raději jste mu podřídil cizí jazyk?
- No protože mám francouzské školy. Já mohu mateřštinou pouze mluvit, ale ne psát. Ve Sluncích nezávislosti jsem myslel v malinké, ale psal francouzsky. Teď kvůli exilu myslím ve francouzštině. Předtím jsem hledal nejlepší způsob jak adaptovat francouzštinu na jazyk malinké, hrál jsem si se slovy, se strukturou jazyka. Ale teď je to naopak. Musím hledat, jak bych mohl říci určité věci v malinké. Určitě jsem díky tomu ztratil část autentičnosti, ale nemůžu za to. V posledním románu už se ale myslím situace zase obrátila.

- Neměl jste se „svou psanou francouzštinou“ problémy u čtenářů?
- Zažil jsem spíše komické situace. Například za Slunce nezávislostí mi odmítli dát Cenu časopisu Elle, protože dámám se nelíbila má francouzština.

- Proto také nevyšel nejdříve ve Francii, ale v Kanadě?
- To bylo dáno spíše politickou situací. Jak jsem říkal, byla studená válka a president Houphouet-Boigny byl jedním z jejích pilířů.

- V Alláh není povinen mi přišlo vtipné, že arcibanditi a diktátoři mají kolem sebe křesťanské a muslimské kněží, a navíc ještě fetišéry. Přísahají jak na Bibli, tak na Korán.
- No jo. To je u nás celkem normální. Lidé si myslí, že víc bohů víc zmůže. V jednom rozhovoru jsem říkal, že než jsem se pustil do psaní této knihy, hodně jsem se tím zabýval. Velitelé jsou zároveň i věštci a proroky. Podmaňují si tak své vojáky. Třeba generál Prince Johnson nechal v Libérii povraždit tisíce lidí, přikázal vykuchat a opéct na rožni srdce diktátora Samuela Doea a teď je farářem v Nigérii. Nedivil bych se, kdybys ho potkal na promenádě v Abidžanu.

- A co vy?
- Já jsem muslim, v magii nevěřím, protože kdyby měla nějakou moc, osud Afričanů by nemohl být tak tragický.

- Chcete se do Afriky vrátit?
- Ano, chci se vrátit a vrátím se. Musím se vrátit. Byl jsem v Africe. Vždycky jsem byl v Africe. Měl jsem tam menší problémy, a tak jsem zůstal nějaký čas ve Francii. Ale do Afriky se vrátím nejpozději v roce 2005.

- Proč zrovna v roce 2005?
- Teď máme vládu usmíření, která musí zorganizovat volby v roce 2005. A v roce 2005 bude nová vláda, která bude fungovat, která bude demokratická.

- To jste tedy optimista.
- Jsem optimista, já jsem vždycky optimista.

- Tak teď už bychom si mohli nandat. Děkujeme za rozhovor.