Jsem mrtvý. Mrtvý, dokonce ještě předtím, než jsem skončil pod botami vojáků. Hrob mi rozdrtil žebra. Vyzvracel jsem duši. Andělé smrti přišli do mého hrobu, se svými odpornými černými tvářemi, hustými kníry a vysokými botami. Zbili mě pažbou kalašnikovů. Jsem mrtvý. Na hřbitově ležím vedle dítěte, které mě nepřestává volat: „Otče, vstaň! Tentokrát jsem vzhůru. Ty jsi taky vzhůru!“
AL
Anna Lukavská
Seděla jsem na tomhle hrbolatém kameni uprostřed lesa. Jako kdybych byla jeho přirozenou součástí, bezvýznamnou a současně nezbytnou pro jeho rovnováhu. Jako každá rostlina, každá liána...
Když jsem šel 22. února 1997 manifestovat se svou dcerou proti Debrého návrhu zákona o vstupu a pobytu cizinců ve Francii, napadlo mě napsat tento text. Má desetiletá dcera mi kladla spoustu otázek...
Můj otec byl lovec. Ale vychoval mě strýc. U Malinků, což je etnikum, k němuž patřím, když máš jednoho syna, tak ho dáš vychovat k příbuzným. Jestli si ho chce vzít strýc, tak si ho vezme. Starší bratr mého otce si mě vzal...
Próza senegalské autorky.
