Nakladatelství BB art patří k našim nejproduktivnějším a mezi jejich bohatou, vesměs komerčně zaměřenou produkcí se občas objeví skutečné (nejen) románové skvosty (v minulosti např. Podsvětí Dona DeLilla, Slepý vrah Margaret Atwoodové, Dům duchů Isabel Allendeové či Angličtí pasažéři Matthewa Knealea). Nejnověji je to román u nás dosud neznámé přední anglické spisovatelky A. S. Byattové (1936) Posedlost (Possession: A Romance, 1990), považovaný za jeden z nejlepších britských románů devadesátých let, který se stal literární událostí i bestsellerem a získal uznání kritiky a prestižní cenu Booker Prize. V roce 2002 byl dokonce ve hvězdném hereckém obsazení zfilmován. Po vydání knihy byla autorka rázem přirovnávána k takovým jménům jako Borges, Nabokov či Eco. A nikoli náhodou.

Autorka, sama píšící též zasvěcené studie o literatuře, nezapře své intelektuální zázemí. Její „romance“, jak zní podtitul (což je v českém vydání bohužel zamlčeno), je mnohovrstevným dílem, ecovskou směsí detektivky, univerzitního románu, historické a literární studie, náročné četby a romantického milostného příběhu, prolínání fikce a reality.

Děj začíná ve chvíli, kdy mladý anglista Roland Mitchell v 80. letech 20. století náhodně objeví koncepty dopisu slavného viktoriánského básníka Randolpha Henryho Ashe neznámé ženě, s níž se setkal na party u přítele literáta. Rolanda dovede pátrání k profesorce Maud Baileyové, jež se zabývá tvorbou a životem pozapomenuté básnířky téhož období Christabel LaMotteové, neboť vše nasvědčuje tomu, že právě této básnířce byl určen Ashův dopis. Spolu pak na venkovském šlechtickém sídle, kde Christabel zemřela, náhodně objeví celou jejich bohatou korespondenci, jež provázela milostný vztah, který měl zůstat navždy utajen. Začíná honba za odhalením společného soukromí obou tvůrců, čímž by se změnil všechen dosavadní výzkum. Roland a Maud ovšem nejsou jediní, kdo se oběma básníky zabývají. Pátrání se stává posedlostí, podobně jako byli básníci posedlí svou tvorbou a vášní jednoho k druhému, podobně jako jsou sebou posedlí i oba mladí badatelé, neboť minulost se promítá do přítomnosti. A konečně posedlý knihou a příběhem může být sám čtenář, pokud se do čtivé a napínavé knihy s dojemným, ale ne sentimentálním koncem ponoří.

Osudy Ashe a Christabel se zrcadlí v příběhu Rolanda a Maud: Ash je ženatý a Christabel žije s žárlivou lesbicky založenou přítelkyní, malířkou Blanche, jež spáchala sebevraždu; Roland má přítelkyni, která ho v podstatě živí, a Maud je chladná nepřístupná a upjatá blondýna, jen pomalu pookřívající ve vztahu k Rolandovi (nádherná scéna, v níž Maud prvně odhodí zábrany, což je symbolizováno rozpuštěnými krásnými dlouhými vlasy, které jinak schovává spletené v copech a pod šátkem). A vše je pak ztíženo doslova závodem za odhalením privátní minulosti sledovaných osobností, čímž autorka navíc upozorňuje na stále aktuální téma, zda a do jaké míry toto soukromí zveřejňovat, když za tvůrce by mělo hovořit především jeho dílo (vzpomeňme na Franze Kafku, jehož odkaz tvoří z jedné třetiny právě soukromé deníky a dopisy…). Tato dějová vrstva je dohnána až k jakési satiře či parodii, obohacené navíc o konfrontaci britských a amerických literárních vědců (dva další odborníci na Ashe a Christabel jsou Američané – mj. se svým kapitálem a nečistými praktikami oproti poctivým vlasteneckým Britům), a vrcholí jedné deštivé noci dramatickou scénou nad básníkovým hrobem, v němž se ukrývá konečné vysvětlení celé záhady.

Přitom nejde o nijak jednoduché čtení. Autorka bohatě střídá úhly pohledu a styly. Protože oba její básníci jsou fiktivní, musela Byattová sama vymyslet, napsat a napodobit viktoriánskou poezii, korespondenci a deníkové záznamy a zároveň současné literární studie a životopisy, které hojně „cituje“ v rozsáhlých pasážích: některé kapitoly tvoří pouze celé básně či dopisy nebo deníky, básně také uvozují jednotlivé kapitoly a vše se prolíná s pohledem vševědoucího vypravěče. Ashovy básně tak připomínají Roberta Browninga či Dante Gabriela Rossettiho, Christabeliny zase Elizabeth Barrett Browningovou, Christinu Rossettiovou nebo Emily Dickinsonovou.

Byattová je brilantní vypravěčka se skrytou ironií v pohledu na svět literárních badatelů, univerzitního prostředí i viktoriánské éry a dokonale napodobuje všechny používané žánry, což musel být jistě tvrdý oříšek pro překladatele, s čímž se v BB artu vyrovnali ne zcela adekvátně: vcelku dobře přeložené popisné pasáže a rozsáhlé fiktivní citáty a básně jsou narušovány nevhodně použitou až hrubě znějící hovorovou češtinou v četných dialozích; jistěže ani literární hrdinové nemusí mluvit spisovným knižním jazykem, ale i hovorovou češtinu lze použít citlivě, zvlášť když jí hovoří postavy, které jsou téměř všechny intelektuály a vědci. Jinak je ovšem kniha prosta tiskových chyb a má pěknou grafickou úpravu a obálku.

Byattová tedy vytvořila pozoruhodnou a nevšední knihu s bohatým dějem a informační hodnotou a navíc ještě dobře a inteligentně napsanou v tom nejlepším slova smyslu.