Jean Tardieu (1903–1995) zůstává dodnes pro české čtenáře téměř neznámým autorem. Ve Francii byl donedávna považován pouze za básníka, majícího svůj vlastní, nezaměnitelný humor. Nepochybně díky hravým básním, soustředěným ve sbírce Pan pán (Monsieur Monsieur), vydané v roce 1951 pařížským nakladatelstvím Gallimard. Čtenáře v nich zaujmou především neobvyklé experimenty se slovy, jejich významy a rytmem. Ale Tardieuův humor má i svůj rub. K jeho vážnějším, nostalgičtějším básním a divadelním hrám se literární kritici dlouho nevyjadřovali. Vnitřní definice Jeanova světa zní: tajemství stočené ve světě záhad, hmatatelná úzkost ze života.

Úzkost, mnohdy spojená s pocitem beznaděje, provázela „usměvavého“ Jeana až do smrti. Její příčinou byl konkrétní zážitek, kdy se jako dospívající chlapec jednoho dne nepoznal v zrcadle a trauma ztracené identity jej na několik měsíců vyřadilo z normálního života. Během této krize jako by se mu vytrácel i smysl slov. Svými slovy tuto situaci popisuje Jean takto: „Nešlo o to, že bych nerozuměl, ale spíše mi připadalo, jako bych si už nemohl vzpomenout, jak vypadají určité věci, musel jsem vyvinout velké úsilí, abych sám sobě nezačal unikat, abych se neroztříštil na kusy. Musel jsem si znovu vybavovat běžný jazyk. Vše, co se týkalo jazyka, bylo sice druhotným jevem, ale jistě mě to v budoucnosti velmi ovlivnilo – především v mém jazykovém bádání, které nakonec vyústilo do určité podoby mého literárního a básnického jazyka...“ „Podstatně mi při nalézání vnitřní rovnováhy pomohla i divadelní tvorba. Myslím, že mé hry, a hlavně důraz na stylistické experimenty v nich, mají cosi příbuzného s divadelní tvorbou Queneaua. Jejich kořeny tkví v hudbě. Osobnosti, které mě v tomto smyslu nejvíce ovlivnily, byly má matka, hudebnice, a později i Bach. Na Bachovi mě přitahovala rovnováha jeho hudebního projevu. Byl jsem okouzlen tím úžasným nápadem vyjádřit to, co je uzavřené v jedné umělecké formě technickými prostředky jiné, klasické formy…“

Když jsem Jeana Tardieua na podzim roku 1994 navštívila, byl právě na vyšetření v nemocnici, kousek od svého pařížského bytu na bulváru Arago. Řádové sestry ve vrátnici mě nasměrovaly do správné chodby. Čekárna na jejím konci byla prázdná, čekala tu jen jeho hůl, rázně zavěšená v opěradle jedné z řady prázdných židlí. Hned se mi vybavilo gesto, s jakým Tardieu hůl odkládal – byly v něm noblesnost, vzdor i smíření. Stín hole se pomalu protahoval až ke dveřím. V místnosti, kde jsme se, když vyšel z ordinace, naposledy setkali, pomalu sláblo bílé a tehdy ostré podzimní světlo.

Tři měsíce nato, 27. ledna 1995, Jean Tardieu ve věku 91 let zemřel.

Jean Tardieu, francouzský spisovatel, dramatik a esejista, prošel dvacátým stoletím nanejvýš diskrétně, a přesto vytvořil dílo, které jej zařadilo mezi největší současné francouzské básníky a dramatiky. Narodil se v roce 1903 v Saint Germain de Joux (Jura), studoval filosofii v Paříži a pak léta řídil ve Francouzském rozhlase literární vysílání. Své dětství popisuje jako nepochopitelnou samotu, utápějící se ve zvucích matčiny harfy, v otcových obrazech, v rušném společenském životě, jímž žili oba rodiče. Za zdí dětského pokoje mu slova a zvuky návštěvníků splývaly, proměňovaly se a nabývaly nových forem. Významy slov se mu ve změti hlasů ztrácely a malý Jean v nich pro sebe objevoval významy nové, podivuhodnější. Zdvořilostní obraty vnímal jen jako nesrozumitelné „spečeniny“, z nejrůznějších zvuků – kroků, šepotů a povzdechů – si zase naopak sestavoval dialogy.

Od padesátých let až dodnes Jeanu Tardieuovi ve dvou až tříletých intervalech vyšla ve Francii řada knižních titulů – básní, próz a divadelních her. Z básnických sbírek např.: Skrytá řeka, Přízvuky, Pan pán, Ničí hlas, Ponuré příběhy, Jako tohle, jako tamto, Část stínu, Věže v Trébizonde.

Zhruba od roku 1945 píše divadelní hry. Většinou jde o krátké aktovky. Jeho rozsáhlejší divadelní hry – Komorní divadlo, Město beze spánku, Abeceda našeho života aj. – jsou v posledních letech uváděny jak ve Francii, tak v dalších evropských zemích a ve Spojených státech.

Josef Hiršal napsal o Tardieuovi v Literárních novinách 4. 2. 1993: „Básník závazné hravosti, básník závažného humoru, a přece filosofické hloubky paradoxu lidského údělu. A ještě spíše smrtelné nesmrtelnosti člověka. (…) Pracuje s protiklady, které se navzájem ruší. Náraz a výbuch propukají v jeho díle se zvláštní lehkostí. Připomíná jiného sobě příbuzného, nejen blízkostí prostředí, ale i poetickou, Raymonda Queneaua. Ale i vzdálenějšího a o víc než generaci staršího Christiana Morgensterna, například stejným vymýšlením dvojpólových imaginárních bytostí, jako je „Pan Pán“. Také riskantní slovní ekvilibristikou a lehkostí popěvku….Verše výmluvné, verše vpravdě starého Mistra, který kdysi překládal Goetha a Holderlina…