- V Rumunsku vás znají především jako publicistku a prozaičku. Jste však také redaktorkou bukurešťského nakladatelství Humanitas, jež podle mého názoru patří na první místo v pomyslné hierarchii rumunských nakladatelských domů. Připravujete tam edici nazvanou Proces s komunismem. Mohla byste českým čtenářům objasnit, jaké je poslání této ediční řady, které tituly uvádí, a proč je vám toto téma blízké?
- Srdečně děkuji za ocenění nakladatelství Humanitas. Ediční řada Proces s komunismem, na niž se ptáte, těsně souvisí s dalšími dvěma, za něž v našem nakladatelství rovněž odpovídám, nazvanými Historie a Paměti, deníky, rozhovory. Všechny tři vycházejí vstříc výraznému zájmu našich čtenářů o nedávnou minulost, o mechanismy, které ovládly společenský, politický, a dokonce i soukromý život za komunistického režimu. Musím však upřesnit, že tomuto zájmu je třeba nejen vyhovět, ale současně je nutné ho i povzbuzovat, protože podobně jako v jiných postkomunistických zemích nejsou naši čtenáři masovým jevem, nýbrž spíše menšinovou skupinou, i když velmi zaujatou a vzdělanou. Většina Rumunů, stejně jako většina Bulharů, Němců z bývalé NDR, Poláků a pravděpodobně i Čechů, žije v přesvědčení, že přítomnost a budoucnost jsou důležitější než minulost, a kvůli duševnímu klidu raději zapomínají na to, že přítomnost i budoucnost vychází z minulosti.
Po pravdě řečeno většina knih, jež jsme uvedli ve zmíněných edičních řadách, rozhodně nepřispívá k psychické pohodě. Jistě to pochopíte i z pouhého výčtu titulů, k nimž patří např. Velký teror a Plody bolesti od Roberta Conquesta, Čeka – Leninova politická policie od George Leggetta, Stalin od Borise Souvarina, Zotročený duch od Czesłava Miłosze, nebo Černá kniha komunismu. Některé z nich jsem našla i v pražské knihovně Libri prohibiti.
Nezmiňuji se o pracích rumunských autorů, protože jejich názvy by vašim čtenářům asi mnoho neřekly; většinou jde o paměti a vzpomínky, archivní dokumenty, analýzy komunistického režimu, historii represivních institucí, vězení a deportací. Jedno významné rumunské dílo bych ale přece jen chtěla připomenout. Napsal je Ion Ioanid a jmenuje se Žalář náš vezdejší. Tento autor, nadaný neobyčejnou pamětí, inteligencí i literárním talentem, jehož mnozí považují za rumunského Solženicyna, ve své knize rekonstituoval nejen dvanáct let prožitých v káznici, nýbrž i celý vězeňský systém, mechanismy státního teroru a profil rumunského politického vězně. Jsem ráda, že se mi tu naskytla příležitost vzpomenout na tohoto mimořádného člověka a spisovatele, jenž před nedávnem, 12. října loňského roku, zemřel v Mnichově. Rumunské sdělovací prostředky přešly jeho úmrtí takřka bez povšimnutí, přestože by si zasluhoval fotografii na první stránce všech hlavních deníků, a to za neocenitelné služby prokázané rumunské kultuře, rumunskému národu a všem lidem, kteří v minulosti trpěli a nedožili se žádného uznání ani odškodnění. Budu-li mít někdy možnost, určitě se přimluvím za přeložení jeho knihy alespoň v těch zemích, s nimiž nás pojí společné zkušenosti. Snad ještě stojí za zmínku, že Ion Ioanid vypráví o svých dramatických životních osudech - o několikerém uvěznění, pokusech o útěk, o životě ve velkém vězení, jímž bylo Ceaušeskovo Rumunsko, až po odchod do německého exilu - s neuvěřitelným smyslem pro humor.
Samozřejmě bych mohla uvést i další význačné rumunské autory, jejichž díla jsou zastoupena v našich edičních řadách. Patří k nim např. známí exiloví publicisté Monica Lovinescová a Virgil Ierunca, kteří po čtyřicet let od mikrofonu Svobodné Evropy sdělovali Rumunům pravdu o tom, co se děje u nich doma. Když se v únoru 1990 tato dvojice poprvé mohla vrátit do vlasti, všichni zaměstnanci bukurešťského letiště je poznali podle hlasu, vítali je se vší pompou a prominuli jim veškeré poplatky. Mezi ostatními autory figurují neprofesionálové, jejichž zásluhou je to, že svými vzpomínkami zaplňují prázdná místa nedávných dějin, dále mladí historikové, sociologové a novináři.

- Pokud jde o ty nedávné dějiny: domníváte se, že kromě mnoha společných znaků, daných původem komunismu a sovětskou okupací, lze mluvit o nějaké specifičnosti komunistického režimu v Rumunsku?
- O tomto tématu by bylo možné hovořit velice obsáhle. Připomenu alespoň jednu zvláštnost, která je však podle mého názoru nejnápadnější. V rumunském vězeňském systému, neobyčejně hrubém a nelidském, bylo prakticky vyloučeno, že by si člověk mohl číst a měl k dispozici tužku a papír. Nelze si představit, že by u nás vznikly Dopisy Olze. Bachaři a politrukové v našich vězeních byli v drtivé většině primitivní surovci závislí na alkoholu, cosi mezi člověkem a zvířetem; snad jen v Jugoslávii, Bulharsku nebo na Sibiři byly k vidění podobné stvůry. Jejich cílem bylo, aby i z vězňů udělali totéž; proto byli schopni zabít je kvůli knize, kousku tužky nebo kvůli jehle, jíž vězeň vyryl na dno ešusu text, kterému se pak ostatní v cele učili nazpaměť. Tato hrubost a nevzdělanost ovlivnila podobu rumunského komunismu i mimo vězení a pracovní tábory; řekla bych dokonce, že ještě dnes doznívá v našem podivném postkomunismu.

- Současného literárního dění v Rumunsku se účastníte svými prózami, eseji a literární kritikou. Kromě toho jste v poslední době přeložila řadu prací o nedávných dějinách (monografii Stalin od Borise Souvarina, Polib ruku, kterou nemůžeš pokousat od Edwarda Behra, spolu s dalšími překladateli Černou knihu komunismu, aj.). Právě v těchto dnech v Bukurešti vychází vaše kniha rozhovorů se známým ruským disidentem Vladimírem Bukovským. Přesto bych si dovolila tvrdit, že nejosobněji a nejosobitěji se vyjadřujete ve vlastním psaní, které má povahu nefikční prózy vycházející ze skutečných událostí a lidských osudů. Co vás na tomto literárním žánru přitahuje?
- Na počátku bylo spíš jisté odmítnutí než přitažlivost. Už dlouho před rokem 1989 jsem sveřepě odmítala ideu fikce; došla jsem totiž k přesvědčení, že ji nelze považovat – v duchu známé definice – za "lež, která říká pravdu", neboť se mi jevila jako "lež, která říká lži", jako dokonalé alibi k tomu, abychom neotevírali oči a nehleděli zpříma na skutečnost kolem nás. Toto odmítnutí je tématem mé nejosobnější knihy nazvané Noční televizní noviny, napsané během posledních deseti let Ceaušeskova režimu a vydané teprve roku 1997. Díky tomu, že jsem se bezprostředně po revoluci dostala do archivů Securitate a komunistické strany, rozhodla jsem se pro literaturu, která chce říkat pravdu na základě dokumentů a literární je pouze v tom smyslu, že by měla být dobře a přitažlivě napsaná. Z autentických materiálů, tj. z archivních dokumentů a svědectví skutečných osob, jsem sestavila "příběhy", které zneklidňují svou dramatičností a tragičností. Od jisté doby se mě však zmocňuje pocit, že jsem se až příliš infikovala touto krutou realitou, a na druhé straně jsem také shovívavější vůči literatuře, od níž už nevyžaduji, aby bezpodmínečně vyjadřovala autorovo morální hodnocení společnosti. Možná, že časem opustím literaturu faktu a budu se věnovat vlastní tvorbě.

- Jako redaktorka nakladatelství Humanitas jste významně přispěla k tomu, že u vás příští rok vyjde Český snář Ludvíka Vaculíka v překladu Mariany Voronové. Které další české autory byste doporučovala přeložit do rumunštiny (samozřejmě kromě Milana Kundery, z něhož bylo v Rumunsku přeloženo již několik titulů, ale jejich tvůrce už de facto nepatří do současné české literatury)?
- K překladu Českého snáře jste přispěla vy sama tím, jak jste ho prezentovala na konferenci o historii totalitarismu v rumunském Sighetu před dvěma roky. Pomoc poskytlo také České centrum v Bukurešti a zvláštní uznání zasluhuje náročná práce překladatelky. Já osobně čtu se zájmem vše, co se v postkomunistických zemích publikuje o našich společných zkušenostech. Je mi velice líto, že se Rumuni příliš nezajímají o díla, jež na toto téma napsali Češi, Albánci, Bulhaři, Poláci a Rusové, i když na druhé straně to chápu: život mých spoluobčanů je nesnadný a knihy jsou příliš drahé na to, aby těch pár peněz, co mají, věnovali na nákup knih, jež by je vlastně trápily, místo aby je pobavily či pomohly jim uniknout na čas z krušné reality. Chovám nesmírný obdiv k Václavu Havlovi, nejen jako k člověku a politikovi (ostatně kdo ho neobdivuje?), ale také jako ke spisovateli, filozofovi a esejistovi. U nás není nikdo, kdo by se mu podobal, jedině bývalá disidentka Doina Corneová. Já osobně bych si přála, abychom v Rumunsku uveřejňovali překlady z Bohumila Hrabala, Ivana Klímy a Jana Patočky. A také z dalších autorů, které nám doporučí čeští rumunisté.

- Žijete v Bukurešti. Mohla byste se na základě vašich čerstvých dojmů pokusit o srovnání mezi rumunským hlavním městem a Prahou, kterou jste nyní poprvé navštívila?
- Raději než srovnávat bych si přála Prahu opěvovat. Obávám se však, že bezvýhradné nadšení se neslučuje s humorem, což byste mi asi v Praze neodpustili. Kromě toho jsem nikdy neuměla výstižně shrnout své cestovatelské zážitky. Řeknu-li, že Praha je skutečnou evropskou metropolí, podávám tu nejbanálnější charakteristiku, a to i v případě, že ji rozšířím na "evropskou kulturní metropoli". Koncerty, muzea, výstavy, a dokonce i restaurace tu však opravdu mají velmi kulturní ráz. A hlavně je tu něco, s čím se nesetkáte skoro v žádném městě u nás, snad jedině s výjimkou Sedmihradska: na každé ulici, v každém zákoutí je vidět, že lidé, kteří se tam usadili, se o to místo starají, aby se tu cítili dobře, stejně jako pečují o svůj vlastní byt nebo dům. Každou chvíli člověk narazí na něco pěkného, milého či humorného, například na parádní holínku u vchodu do restaurace, na jakousi legrační příšerku zavěšenou na zdi (co znamená, to asi víte jen vy Pražané), na umělecké drobnosti nabízené na Karlově mostě, nebo na skulptury Jiřího Pošvy...

- Poslední otázka je naprosto konvenční: co se vám tu nejvíc líbilo? A ještě jedna, která ji doplňuje: co vás tu naopak nepříjemně překvapilo?
- Poté co jsem se zmínila o korpulentních ženských postavách Jiřího Pošvy, připomenu i jeho zcela prozaickou odpověď na otázku, proč jsou tak objemné: protože hlína, s níž pracuje, je natolik levná, že s ní nemusí na sochách šetřit. Stejná ostýchavost vůči velkým slovům a skromnost mě zaujala i u Jiřího Gruntoráda, který mě seznámil se svou úžasnou knihovnou Libri prohibiti, aniž by se přitom bil v prsa a dělal ze sebe hrdinu. (Doina Jela mezitím uveřejnila v nejčtenějším rumunském literárním časopise România literară obsáhlý rozhovor s Jiřím Gruntorádem, jehož fotografie je otištěna na titulní stránce 46. čísla. Pozn. L. V.)
Líbí se mi osobní šarm a smysl pro humor českých disidentů, obdivuji spravedlnost, lidskou vřelost i lidská váhání vašeho bývalého prezidenta Václava Havla, i ten zcela přirozený, normální způsob, jakým mu Češi dávají najevo, že ho mají rádi. Na druhé straně si pochopitelně uvědomuji, že odpor proti totalitnímu režimu měl svou tragiku – stačí vzpomenout na oběť Jana Palacha a Jana Zajíce.
Musím se přiznat, že už dávno jsem se zamilovala do Haškova Švejka, do Prahy a do Čechů. V srpnu 1968 se můj tehdy dvanáctiletý bratr Ion radoval, že jeho český kamarád Jan zůstane u nás, protože se nemůže vrátit domů; já s politickým rozhledem svých tehdejších sedmnácti let jsem byla hrdá na to, že se neúčastníme sprostého útoku, který proti vám podnikly státy Varšavské smlouvy. Domnívám se dokonce, že od té doby existuje mezi Rumuny a Čechy (u Rumunů jsem si tím jistá) pocit bezproblémové komunikace, a to proto, že jsme se tenkrát na té špinavosti nepodíleli. Až nyní se ovšem dovídáme, že důvodem naší neúčasti nebylo to, že by Ceaušescu nechtěl, ale to, že ho nechtěli Rusové. Pokud jde o jednotlivé národy, je nepochybné, že žádný z nich si účast na agresi nepřál.
A nepříjemné zážitky? Snad jen to, že při mém odletu z Prahy jeden mladý letištní úředník nejspíš neměl tušení o všech těchto mých pocitech a jednal se mnou skoro jako kdybych byla nějaká Mata Hari. Nejen proto, že mi zabavil nůžtičky z manikúry, které mi pak vrátili až v Bukurešti, ale hlavně proto, že mě po letišti vodil od jednoho pultu ke druhému, mluvil se mnou komisně jako s potenciálním teroristou a během celé té vynucené procházky mě nechal vláčet dosti těžké příruční zavazadlo. Samozřejmě vím, že obraz Rumunů ve světě je různý a záleží na mnoha okolnostech. Já jsem na tenhle drobný incident rychle zapomněla a moje pohádková představa Prahy a Čech se takřka okamžitě obnovila, tak jako se znovu srovná hladina jezera poté, co do něj člověk hodí kamínek. A tímhle poetickým příměrem bych snad mohla svou odpověď uzavřít.