Devatenáctého jsem se objevila s přepsanými verši a tiše jsem položila obálku na její stůl. Chystala jsem se neslyšně seběhnout ze schodů. Uviděla mě, vyplula ze dveří na odpočívadlo a vzala obálku. Dívala se kamsi stranou a upravovala si účes, ale požádala mě, abych vyplnila dotazník „za účelem“ vstupu do Svazu. Udělala jsem kaňku, rozskřípaným „poštovním“ perem jsem vyplnila dotazník a tázavě jsem vzhlédla ke Kateřině II. Požádala mě, abych přišla příští týden. To se dozvím, zda jsou básně slušné.
Proč „příští týden“? A co se mnou bude, nebudou-li básně „slušné“?
Domů jsem se vracela Tauridským parkem, kde tloukli slavíci. Slunce stále stálo vysoko nad stromy a domy. Vznešená ubohost Petrohradu byla tichá a nehybná: celé město bylo tehdy vznešené, tiché a mrtvé jako chartreská katedrála, jako Akropolis.
Dvacátého sedmého července jsem vstoupila do domu knížete Muruziho deset minut před začátkem literárního večera. Šla jsem rovnou do přijímacího pokoje. G. Ivanov ke mně přistoupil, a když zjistil, že moje obálka „někde je“, zavedl mě ke Gumiljovovi. Gumiljov na mne pohlédl zvysoka světlýma šikmýma očima. Měl vysoké čelo, a tak se zdála jeho tvář ještě protáhlejší. Nebyl krásný, byl nápadně nehezký, řekla bych, že z jeho vzhledu šel až strach: dlouhé ruce, vada řeči, nadutý pohled, přičemž se jedno oko stále dívalo jinam. Změřil si mě od hlavy k patě, vteřinu utkvěl pohledem na prsou a nohou. Pak oba odešli. Zavřeli dveře. „Šli se poradit,“ řekl mi N. A. Ocup; vzpomněl si, že mě kdysi viděl na návštěvě u své sestry. „To bylo strašně dávno,“ pospíšila jsem si, abych mu ulehčila tyto minuty. „Nemůžete si na mě pamatovat. Tenkrát jsem ještě chodila do gymnázia.“
„Naďa teď pracuje v čece,“ řekl klidně a přátelsky se na mě podíval. „Chodí v krátkém koženém kabátě a nosí revolver. Potkal jsem ji nedávno na ulici, řekla mi, že takové, jako jsem já, je třeba postřílet, což také dělají.“
Gumiljov vyšel ze dveří a přistoupil ke mně. Verše byly slušné, tedy všeho všudy čtyři verše ze všeho, co jsem přinesla. „Tady ty – ’A s touhou budu hledat tě‘. A snad ještě tohle: ’sever-neber, mrazu-srázu‘.“ V dlouhých prstech držel popsané lístky.
V sále, kde seděli diváci, asi pětadvacet lidí, už přednášel G. Adamovič „Marie, kam jste odešla?“. Šla jsem také poslouchat. Náhle se ve mně všechno zklidnilo. Pocítila jsem, že jsem v plném souladu sama se sebou i se vším, co mne obklopuje. Někam jsem vykročila a teď mě zaplavila vlna klidu.
Hned poté, co skončila recitace (recitoval Gumiljov, Ivanov, Ocup a nějaký Neldichen – v malířské hazuce, dlouhých vlasech, celý dekorativní, velkolepého hlasu), mě Gumiljov pozval na čaj. Podali nám dvě sklenice a cukroví. („Nebožtík byl takový lakomeček,“ řekl mi později G. Ivanov, „když jsem viděl, že vás hostí cukrovím, hned jsem si pomyslel, že má něco za lubem.“) Nikdo k nám nepřišel. Seděli jsme sami v rohu velkého přijímacího pokoje a já jsem se dovtípila, že se nehodí jít za Gumiljovem, když má sezení s osobou ženského pohlaví, ve které nalezl zalíbení. Subordinace. O této subordinaci také hned začal Gumiljov mluvit:
„Disciplína je nezbytná. Jsem tady četař. Úcta k hodnosti je nezbytná. A to platí také pro poezii. Jak na vojně!“
Nic jsem neříkala, poslouchala jsem zvědavě a marně jsem na jeho tváři hledala úsměv.
Viděla jsem jen odbíhající oko a druhé, které se do mě s vážností zavrtávalo.
„Achmatovová je moje dílo, udělal jsem Mandelštama. Teď dělám Ocupa. Jestli budu chtít, můžu udělat něco i z vás.“
Začínala jsem se cítit trapně. Bála jsem se urazit ho úsměvem a zároveň jsem nemohla věřit, že to všechno říká vážně. Ale jeho hlas zněl suše, a když se odmlčel, byla jeho tvář zcela nehybná. Pak zase začal mluvit, či spíše štěkat. Marně si myslí, napadlo mě, že v Cechu vládne vojenská disciplína, s nějakou četou to tu nemělo nic společného, členové Cechu připomínali nejspíš (ve svém vztahu k hlavě Cechu) svitu hejsků a kurtizán nějakého Ludvíka.
„Jsem monarchista. Křižuji se předepsaným způsobem. Budete-li se řídit mými rozkazy, může z vás být básník… Ale abyste toho dosáhla, musíte přestat milovat Viktora Gofmana.“
Najednou jsem se rozesmála. Měla jsem pocit, že je ještě příliš brzy na to, rozkazovat mi, koho mám milovat a koho ne. Pohlédl na mě rozzlobeně a stále stejným přísným tónem mi řekl, či spíše sdělil hlasem zvyklým dávat povely, informaci o mých nohou.
Teď už se pocit trapnosti, který mě zachvátil, začal proměňovat ve strnulost. Nohy jsem schovala pod divan, ruce jsem schovala pod stůl, jen můj obličej byl obrácen k němu a nepochybně se v mých očích zračila prosba, aby to všechno obrátil v žert. Ale toho si nevšiml. Seděli jsme vedle sebe na pohled zcela klidně, ale mezi námi začala jiskřit nesympatie. Znovu začal mluvit:
„V Domě umění mám studio. Učím tam mladé poety (vyslovoval poaty) psát verše. Naučím vás psát verše. Psát verše neumíte.“
„Děkuji, Nikolaji Stěpanoviči,“ řekla jsem tiše, „rozhodně budu žákyní vašeho studia.“
„Kterého básníka máte nejraději?“ nečekaně vyštěkl.
Mlčela jsem. Nechtělo se mi lhát. On to nebyl.
Vzal mě za ruku a pohladil ji. Přála jsem si sebrat se a jít domů. Ale on řekl, že zítra se mnou chce jít na procházku po nábřežích. Od té doby, co se vrátil do Petrohradu, tam stále chodí a dívá se a nemůže se vynadívat. Hladí kameny. Před urnou v Letním sadu ve tři hodiny. Platí? Také já jsem v těchto týdnech hladila kameny.
„A což raději pozítří?“
„Zítra ve tři hodiny.“
Vstala jsem a podala jsem mu ruku. Doprovodil mě ke dveřím.
Harmonie, kterou jsem tehdy trvale pociťovala, tím nebyla nijak narušena. Klidně jsem vyšla na ulici a šla domů. Kolbasjev mě šel doprovodit. Vyprávěl mi, jak se s Gumiljovem setkali na Krymu a jak se spřátelili. Nemohla jsem pochopit, proč mě nic z toho, co mi vyprávěl, když jsme šli po Litějném, ani trochu nezajímalo.
Napřed jsme s Gumiljovem dlouho seděli na lavičce a pokojně jsme rozprávěli, velmi přátelsky a velmi klidně. Dokonce jsem z něho vynutila přiznání, že se Achmatovová jako básnířka udělala sama, a on jí v tom jen překážel, a že mi to včera večer řekl jen proto, aby mě ohromil. Vyprávěl o Paříži, o válečných letech ve Francii, pak o Svazu básníků a o Cechu a všechno bylo tak pěkné, že se mi ani nechtělo zpod hustých korun stromů odcházet. Pak jsme šli do knihkupectví Petropolis a cestou se mě zeptal, mám-li Anněnského Cypřišovou skříňku, Kuzmina, poslední Sologubovovu knihu a jeho vlastní sbírky. Řekla jsem mu, že Sologuba a Anněnského nemám. Zatímco jsem si prohlížela knihy v policích, vybral pět šest knih a když jsem náhodou zvedla hlavu, všimla jsem si, že mezi nimi je Cypřišová skříňka. Probudilo se ve mně neurčité podezření, ale samozřejmě jsem nic neřekla. Vyšli jsme a vydali se po Gagarinské směrem k Ermitáži. Byl jasný, větrný den. Horko nebylo. Dívali jsme se na parníček plovoucí po Něvě, na vodu, na chlapce, kteří běhali po žulovém schodišti z ulice k vodě a zpátky. Náhle se Gumiljov zastavil a poněkud slavnostně pravil:
„Slibte mi, že bez odmluvy splníte mou prosbu.“
„To vám samozřejmě neslíbím,“ odpověděla jsem.
Podivil se a zeptal se, zda se ho bojím. Řekla jsem, že se ho trochu bojím. To se mu líbilo. Pak mi podal knihy.
„Koupil jsem je pro vás.“
Poodstoupila jsem. Myšlenka mít Sologuba a Anněnského mi na okamžik zakalila rozum, ale jen na okamžik. Řekla jsem mu, že od něho nemohu přijmout dárek.
„Všechny tyto knihy mám,“ pokračoval naléhavě a rozzlobeně. „Vybral jsem je pro vás.“
„Nemohu si je vzít,“ řekla jsem a odvrátila jsem se. Všechny zásady mého mládí náhle vybuchly jako ohňostroj a ozářily mne a jeho. Cítila jsem, že nejenom od něho nic vzít nemohu, ale ani nechci.
A tu najednou zvedl knihy do výše a s širokým rozmachem jimi mrštil do Něvy. Hlasitě jsem vykřikla a chlapci vypískli. Knihy pluly po modré hladině. Viděla jsem, jak na ně usedali ptáci a jak se začaly potápět. Pomalu jsme kráčeli dál.
Najednou mi bylo velice smutno. Rozloučili jsme se kdesi na Milionové. Šla jsem domů a v duchu jsem toto druhé setkání rozebírala. Nazítří jsem zase byla ve Svazu básníků a ještě další den, bylo to 30. července, jsme spolu šli do Světové literatury, kde mi vydali členskou legitimaci Svazu. Gumiljov ji podepsal. Mám ji ve svém archivu.