Rumunský filozof a esejista Constantin Noica (1909–1987) se po studiích filozofie a matematiky na Bukurešťské univerzitě (1928–33) dále specializoval ve Francii (1938–39) a své studium filozofie zakončil v Bukurešti doktorátem. V době druhé světové války pracoval jako referent pro filozofii v Rumunsko-německém ústavu v Berlíně a zároveň se svými kolegy vydal čtyři skripta prof. Nae Ionesca a ročenku Prameny filozofie.

V poválečném období byl politicky pronásledován, měl stanoveno nucené bydliště v Câmpulungu a v letech 1958–64 byl dokonce vězněn. Po návratu z vězení se stal vědeckým pracovníkem Střediska logiky při Rumunské akademii. Od r. 1975 až do své smrti žil v obci Păltiniş v sibiňské župě, kam za ním dojížděli jeho přátelé a žáci.
V r. 1988 mu byla posmrtně udělena Herderova cena a po prosincovém převratu v Rumunsku i členství v Rumunské akademii.

Noicův zájem o filozofii byl velmi široký: od gnoseologie, filozofie kultury, axiologie po ontologii a logiku, od dějin filozofie po filozofii systematickou, od filozofie antické po současnou.
Mezi nejvýznamnější Noicova díla patří Stránky o rumunské duši (1944), Rumunština – řeč filozofická (1970), Tvořivost a krásno v rumunské řeči (1973), Rumunský pocit bytí (1978), v nichž se snažil o vystižení rumunské duchovnosti prostřednictvím jazyka, lidové slovesnosti a kulturních archetypů. Dále napsal např. knihy Descartes, jeho život a filozofie (1937), Vývoj v bytí (1981), Historičnost a věčnost (1989), Evropský kulturní model (1993) a mnoho dalších.

„Filozofie může existovat pouze ve městě, mezi lidmi, na tržištích, od nichž se Sokrates nemohl odtrhnout. Je v prostém setkání s druhým člověkem. Stavte poschodí za poschodím, zrušte zahrady /anebo nanejvýš zachovejte ty obyčejné veřejné/ – a někde vedle služebního schodiště se zrodí filozof. V Rumunsku je ještě příliš mnoho přírody.“

Filozof Constantin Noica, jak vyplývá z výše uvedeného citátu i z dalšího jeho názoru, že rumunské myšlení nemá ve své přirozenosti sklon k filozofii, se domnívá, Rumunsko není pro filozofii zemí zaslíbenou. Sám ale svou vlastní životní dráhou a dílem dokazuje, že filozofické myšlení má i v Rumunsku pevné kořeny, z nichž postupem času vyrůstá košatý strom filozofie.

Pro Noicu je příznačné, že se ve svých stěžejních dílech obrací k vlastnímu národu a sleduje otázku národní identity, která už dlouhou dobu trápila rumunské intelektuály. Nedávno skončené 20. století zaznamenalo v tomto směru horečné tvůrčí úsilí s cílem už jednou pro vždy tento problém vyjasnit. Z tohoto pohledu bylo nejplodnější meziválečné období, kdy vyšly práce Mihaie Raley, Nichifora Crainica, Camila Petresca, Luciana Blagy. Např. M. Ralea ve své práci Rumunský fenomén dospívá k názoru, že rumunským národním znakem je přizpůsobivost – schopnost, jež se rozvinula na hranici Východu a Západu. Podle studie L. Blagy Mioritický prostor je pro rumunskou duši charakteristická osudová odevzdanost vyjádřená starobylou rumunskou baladou Mioriţa. Od počátku 30. let do diskuse o národní identitě začala stále častěji zasahovat i mladá generace: Mircea Eliade, Emil Cioran, Mircea Vulcănescu, Constantin Noica.

Do oblasti hledání jakéhosi modelu rumunské duše spadá i Noicovo dílo Stránky o rumunské duši (Pagini despre sufletul românesc, 1944). Původně mělo jít o rozsáhlý svazek nazvaný Příspěvky k dějinám rumunského duchovního života, který si objednal Rumunský institut v Berlíně v době, kdy tam Noica působil jako kulturní atašé. K naplnění tohoto záměru nedošlo, a tak autor shromáždil několik již dříve časopisecky vydaných studií, jejichž obsah odpovídal víceméně tématu ohlášenému v názvu. Svazek obsahuje sedm studií; kromě níže předložené práce jsou dalšími tituly např.: Jak myslí rumunský národ, Rumunská duše a hudba, Duše rolnická či pastýřská?, Sedmihradsko v rumunské duchovnosti atd.

Na počátku jsme se zmínili o Noicově skepsi vzhledem k filozofickému potenciálu rumunského národa. Podle jeho slov je filozofie neoddělitelně spjata s městem jako shromaždištěm mnoha lidských myšlenek, z nichž se nakonec některé ukáží jako filozofické. Tento protiklad města a venkova je určující i pro Rumuny. Z Noicových prací vyplývá, že rumunská společnost vyznává venkovské hodnoty, což pro ni ale znamená setrvat v řadách tzv. dějinných opozdilců.

Noica říká: „Ne všechno venkovské bylo u nás ahistorické.“ Stejně jako M. Eliade činí rozdíl mezi zemědělským národem aktivním a pasivním. V rumunském venkovanovi kdysi převládala a ještě dnes přežívá tzv. pastýřská duše, která v sobě nese aktivní prvek venkovského života – prvek, který dává rumunské duši určující rozměr. Pastýřský svět s sebou nese touhu předurčující ke snění i k činům. Jak jinak si lze vysvětlit rumunskou kolonizaci Istrie, Meglenu a jiných oblastí? Jestliže se na několika místech svazku Stránek o rumunské duši objevuje téma rumunského vstoupení do historie, je dobré si tu aktivní složku rumunské duchovnosti připomenout, protože i ona, ačkoliv zůstává svázána s některými ahistorickými jevy, může v tomto procesu sehrát důležitou roli.

Stránky o rumunské duši představují myšlenky týkající se národní identity ze zorného úhlu jednoho z nejvýznamnějších rumunských filozofů 20. století. Hledání vlastní totožnosti je pro každý národ proces nezbytný, ale většinou také velice bolestný, který postupně odhaluje vše kladné i záporné, co v sobě daná společnost po staletí nosí.