V pozoruhodné edici Thesaurus absconditus, ve které nakladatelství Atlantis publikuje památky naší dřevní literatury, se objevil i překlad cizojazyčného díla. Jde však o převod natolik svérázný, že jej lze považovat takřka za originál. Je to spis Věčný pekelný žalář (La prigione eterna dell’Inferno) italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho (1606-1682).

Je-li samo dílo zahaleno tajemstvím, jeho autor jakoby se propadl do země úplně. V Itálii jej neberou na vědomí ani ty největší cykly dějin literatury, nenajdeme jej v monumentální Enciclopedia Treccani, nevešel se dokonce ani do velké Katolické encyklopedie. Mlčí o něm autoři, kteří se zabývají peklem a jeho obrazem v literatuře – jako Camporesi nebo Patch, nezmiňuje ho ani Vorgrimler ve své šestisetstránkové Geschichte der Hölle. Jak se však zdá, Manniho Žalář ve své době vzbudil zájem českého barokního publika, neboť se dočkal dvou reedicí a také se mu dostalo té cti, že o něm ztratili několik slov naši obrozenečtí literáti, Dobrovský ho dokonce označil za “nejhorší ze všech knih”. Tato nelichotivá pozornost i fakt, že knihu zmiňují i některé novější práce o českém baroku, jsou tedy snad důvodem, že v textech doprovázejících vydání je dílo opakovaně zdobeno epitetem “diskutované” či “proslulé”, přestože chybí přesnější dokumentace jeho rozšíření, a jeho “proslulost” je tedy lépe nepřeceňovat.

Manniho kniha je sice do jisté míry zajímavá, ale co do literární kvality chudá, bez vkusu, bez fantazie. Výklad je rozdělen do 27 oddílů, nepočítaje dedikace a připojené Vidění svaté Františky Římské. Autor postupuje dle dvojí taxonomie: nejprve rozděluje druhy trestů podle pěti smyslů (trápení zraku, sluchu, od smradu, koštu, tknutí), následně se věnuje dalším nepříjemným procedurám (trápení temností, zoufanlivosti, nehejbání se z místa, oheň pekelný aj.) až nakonec dospívá ke konkrétním kategoriím hříšníků (trápení opilců, chlipných, lakomců atd.). Uvnitř kapitol Manni popisuje jednotlivá trápení využívaje bohatství různých exempel, vidění a snů, které se za staletí k tématu nahromadily. Platí zde princip “kontrapasu”, jak ho známe z Danta, tedy že pekelný trest je vždy obrazem prohřešku, nedovolená rozkoš či prospěch se vždy obracejí proti hříšníkovi (např. kdo cizoložil, je připoután na ohnivé lože maje na sobě odpornou ropuchu, která ho dusí a kouše, s. 117). O Dantovi, nejslavnějším návštěvníkovi pekla, mimochodem nepadne mezi citovanými autoritami nejmenší zmínka, nejspíše proto, že s genialitou Komedie si katolická církev nikdy nevěděla rady.

Manniho vyprávění mají silný výchovný podtext, jak lze ostatně u příslušníka jeho řádu očekávat, a neustále zdůrazňují, že smyslem popisu pekelných utrpení je předejít jim odstraněním jejich pozemských příčin. Opakovaně Manni plísní i drobné a každodenní nešvary, jako např. marnivost žen nebo opilství mužů, na konec každé kapitoly umisťuje modlitbu k Ježíši a prosbu o smilování. Rytmus knihy se brzy stává monotónním, historky o hříšnících se podobají jedna druhé a Manni není schopen ani větší hloubky poselství, ani deskriptivní či výstavbové rafinovanosti. Knihu je tedy nejlépe číst jako kuriozitu, jako ukázku dnes již vyhynulého žánru, či jako sondu do mentality barokního člověka. I když baroko, ve skutečnosti, je tu poměrně málo bujné, vzhledem k tomu, že látka i její organizace jsou vlastně středověké. Jen některé jazykové prostředky, snaha (spíše marná) o bezprostřednost zážitku nebo zdůraznění smyslového vnímání jsou dokumentem barokní poetiky. Připomeňme, že pětici smyslů coby významný stavební prvek použil Manniho slavný současník, rytíř Marino, pro svoji nekonečnou báseň Adonis, monument italské barokní lyriky.

Jazyk barokního vydání byl pečlivě zpracován a vhodně upraven dle zvyků moderního grafického záznamu, četba je tudíž snadná a pro případ, že by mohlo dojít k nedorozumění, je připojen ještě slovníček. Text je navíc doprovozen poznámkami nabízejícími odkazy na předpokládané Manniho zdroje a doslovem. Doslov A. Wildové-Tosi sice působí mírně mechanicky a občas není důsledný v dokládání informací, na druhou stranu autorka zřejmě sama vyhledala a prostudovala impozantní množství dobových textů, což by ukazovalo na dlouhodobé vědecké bádání a činilo z doslovu nepochybně průkopnickou práci. Pokud je tomu tak, je škoda, že její přínos nebyl žádoucím způsobem zdůrazněn.

Informace o autorovi se ovšem vypátrat nepodařilo (omezují se na jedno souvětí) a nedořešena, mimo jiné, zůstává i sama otázka rozšíření Žaláře u nás i v Itálii. Český vydavatel udává neuvěřitelných čtyřicet vydání originálu, což je nepochybně absurdní. Materiálně nebo skrze spolehlivá svědectví jsou doložena, zdá se, pouze čtyři. Navíc vzhledem k tomu, že např. v katalogu Italské národní knihovně v Římě se Žalář, na rozdíl od dalších Manniho spisů, vůbec nevyskytuje, bude lépe držet se co nejskromnějších čísel.

Přestože Manniho-Šteyerův Žalář je literárně téměř bezcenný, jeho reedice je bezesporu jedním z mála kroků, které činíme při poznávání památek vlastní literatury. Srovnáme-li počet našich solidně filologicky vypravených textů s tím, jak je v ekdotice plodná literární věda ve vyspělých zemích, jsme jednou nohou v pomyslném kulturním pekle.

Giovan Battista Manni: Věčný pekelný žalář aneb Hrozné pekelné muky, obrazy a příklady v jazyku vlaském počtyřidcetikráte na světlo vyšlými vypodobněné a nyní vnově na česko přeložené, ale přidáním jiných mnohých příkladů z rozličných hodnověrných spisovatelů vybraných velmi rozšířené a k spasitedlné bázni i vejstraze všech bezbožných lidí na světlo vydané. Přel. Matěj Václav Šteyer, Atlantis, Brno, 2002, 296 s.