Konečný signál jsem oddělením rozeslal v jedenáct večer. Mluvit o konci práce by se však dalo, jen kdybych toho chtěl nechat nadobro.
„Zkontroluj, prosím, ještě Hračky,“ řekla mi Eileen Aisen, hlavu skloněnou k rameni, přidržujíc si vysílačku. Právě v té chvíli jsem si spočetl, že tohle je můj osmý dokončený mall. Jednadvacátý, započítám-li i realizace cizích návrhů. Eileen si levou rukou podepírala stříbřitý obal s papíry a do tabulek číslo regálu, počet kusů a poloha zaznamenávala údaje o ovocných produktech. Na rtech úsměv postav z gaučových komedií, když zrovna mlčí. Nahá bílá ramena, lýtka v černých elastických punčochách.
Zaostřil jsem do dálky na řady barevných zeleninových konzerv a ovocných kompotů, které jsme uložili níž k zemi. Tam působí dojmem správného uskladnění, pořádku a trvanlivosti, což je psychologicky nevyhnutelný krok k uvedení do dobré nákupní nálady. Pod ně jsme naskládali obrovské kartonové krabice s džemem a kandovaným ovocem. Ve vlastních mallech prosazuji třetinový poměr velkoobchodních balení, zvětšených iluzí výhodného nákupu.
„Volali ti. Nevědí, jak rozložit plyš. Přišlo ho neuvěřitelné množství. Jako ostatně všeho. Chtějí přímo tebe, jejich šéfka už to nezvládá,“ říkala Eileen, narovnala hlavu a odložila vysílačku.
Američanky jejího typu mi posílají pořád a ve smlouvách, zaslaných faxem, je titulují asistentky. Zpětně je většinou nejsem schopen rozlišit. Drží dietu, povolující tolik burgerů a kol, kolik jich nespořádám za rok. Jsou ochotné obléci si cokoli, je-li to od Gucciho. Čtou časopis Nové bikiny, který je spíš o tom, jak svléci ty, které už vlastníte.Tvrdí, že jim nepřekáží, když kouřím, ale říkají to s takovým výrazem, že přestanu sám.
I to je moje práce, když už mám hotové prostory. Pokud odevzdám komplex na klíč, to jest kompletní prostor plus zboží, beru dvojnásobek. Věděla, že se mi líbí její černá přiléhavá blůzka, odhalovala ramena a visela jen na úzkých ramínkách. Jen netušila, že stejnou pořídila centrála firmy i pro její předchůdkyni. A také pro její předchůdkyni. Dívali jsme se na sebe. Husté blond vlasy, sestřihnuté rovně pod krk, jí nad pravým uchem rozdělovala pěšinka. Když jsem kdysi vymyslel slogan, že nabarvené vlasy jsou přirozenější než původní, nevěřil jsem, že ho Schwartzkopf vezme, a už vůbec ne, že mu někdo uvěří.
„Jdu tam,“ řekl jsem a při představě dlouhé cesty v elektrickém vozíku mi na krku a v podpaždí naskočil pot. Zívnul jsem. Na hranici čela a vlasů jsem cízil vlhké kapky. Eileen ne. Napudrovala se. Doběla, aby jí tím více vynikly tenké rty namalované na tmavěčerveno, a modrošedé oči vystouply dopředu.
Co se týče umisťování Ovoce a zeleniny, patřím ke konzervativcům. Věřte mi, že jsem vyzkoušel úplně všechno, ale vchod je vážně nejvýhodnější. Nevím, odkud se bere ta senzorická fascinace září umytých jablek, hrušek, meruněk, broskví, melounů... Neodpustím si ani koše čerstvých květin. Stačí, abych navrhnul akci na dvoukilové balení grapefruitů, umístil je do výšky očí průměrné středoevropské ženy (167,5 cm), úměrně tomu zvětšil kulaté cedulky s devítkovou cenou – a zákazníci si je nedokážou nekoupit.
Nevím, proč je pohled na orosený hlávkový salát „osvěžující a zároveň uklidňující“. Ještě méně rozumím konzumní posedlosti produkty s orientálně znějícími názvy. Vždy tyhle čínské třešně z foliovníku neprošly jedinou celnicí a asijské na nich je snad jen to, že je do naparfémovaných sáčků balí mladistvé vietnamské gastarbeiterky. Dokonce jsem uvažoval, že najmu kreatovní autory na vymýšlení slov jako tamarinda, abychom pojmenovali podivné bobule, co nám vozí z Ruska – rozpočet mě však odradil. Tajemného zboží máme tak jako tak dost a pořád platí, že to, co zákazníci neznají vůbec, určitě právě proto jednou ochutnají.
V tvorbě tzv. inspirovaných nákupů patřím k absolutní evropské špičce. Vždyť více než dvě třetiny zboží, které zákazník v hypermarketu nakoupí, si předem nenapánuje a rozhodne se až na základě náhlé spotřební nálady – podobnými pojmy jsem zaplnil celou diplomku a netušil jsem, že se ujmou. Avokádo? Nemluvila o něm včera Sophie, ta, co se přednedávnem přistěhovala z Grazu? K fotce stačí přidat, že jeden plod radikálně snižuje hodnoty LDL cholesterolu a jakýchsi triglyceridů – a vynechat fakt, že obsahuje až 350 kalorií.
„Až se vrátím, chci vědět o všem, co se tu zatím dělo,“ oznámil jsem Eileen a zamířil k vozíku, „a přeju ti, aby to byly jen samé pozitivní zprávy.“
Pohled mi utkvěl na billboardu s velkým obrázkem cornflaků. Smyslové symboly hojnosti jsme zvládli na výbornou. Mall jsme doslova zahltili plakáty s fotkami rodin: už ne hubené, ale ještě ne plnoštíhlé krásné mladé ženy v šatech pastelových barev, sympatičtí otcové v károvaných flanelových košilích s vyhrnutými rukávy, všudypřítomné blonďaté děti s plyšovými hračkami v rukou. Dotyk. Úsměv. Důvěra. Těm, kdo mi zaplatí, dojmu zákazníky už u vchodu.
Ve sloganech zásadně používám osvědčená slova, která podle průzkumů patří k vůbec nejoblíbenějším: zdravé, čerstvé, mladé, krásné, příjemné (a nejnověji též křupavé). V každém oddělení prosazuji nonstop rozprašovače prostorových parfémů s vůněmi odpovídajícími dominujícím barvám interiéru, tvaru místosti, rychlosti pohybu zákazníka s vozíkem a typu zboží. Li-Sau-Chin nemá podle mě ve své braži konkurenci. Poprvé jsem ho zacítil na hongkongském letišti Chek Lap Kok. Zrušil jsem další let a hodinu křičel na ředitele lidských zdrojů. Našel ho ještě téže noci. Od té doby vytváří Sau-Chin čichová pozadí nakupovacích hal výhradně pro mě. Platím ho v astronomických částkách. Ze svého.
Nasedl jsem na elektrický posuvný vozík a přemáhaje ospalost zapnul jsem na řídící desce tlačítko On. Rychlostí na dvojce jsem se rozjel směrem k Hračkám. Vtom jsem si vzpomněl.
„A až doděláš ta lejstra, podívej se mi na pozice,“ zavolal jsem dozadu na Eileen, „v celém vstupním bloku!“
Bez hodnot mnohočlenů regálové domény jsem bezradný. Průměrná vzdálenost nákupního vozíku od stěny se zbožím je 120 centimetrů. Vizuální rozptyl z tohoto místa je rozhodující, protože od něj se odvíjí i rozmístění bočnic. Na konec Ovoce jsem nechal uložit chemizované sračky, jako je jablečná skořice nebo medové ořechy. Do úst bych to nevzal, ale ušetřím vám prostor na regálech a za dva dny můžete přivézt další zboží.
Řídil jsem jednou rukou. Míjel jsem skupiny skladníků nosících krabice se sušenými houbami, dárková balení burských oříšků a bedničky s brokolicí. Vyhýbal jsem se vysokozdvižným vozíkům ukládajícím zásobní zboží do dřevěných poliček sahajících až pod strop. Na zvýšených žebřících u stěn dokončovali aranžéři poslední úpravy prostorů nad pulty, kde se reklamou nechá zlákat až 67 procent nakupujících. Celou plochu mallu jsem z komerčního hlediska vyhodnotil před pěti měsíci a nájemní ceny se mi podařilo vyhnat do neuvěřitelných výšek. Nevzpomínám si přesně, ale tuším, že pozemek patří Kanaďanům, pronajatý ho mají Němci, materiál dodávají Ukrajinci a za procenta ze zisku to celé platí Číňani.
Teď už nám všem zbývalo zařídit poslední úpravy dekorací obchodního města o ploše tisíc hektarů se stovkami kombinací nákupních tras.
Vjel jsem do oddělení mraženého zboží a pot na hrudi mi vmžiku zchladl. Na zlomek sekundy jsem si myslel, že se mě zmocňuje závra. Místo skříňových boxů s hluboce zmrazenou zeleninou a porcovaným masem jsem viděl hnědočerné skvrny a vlnité čáry. Chodba se nahnula doprava. Strop poklesl. Podlomily se mi nohy, ale v tu chvíli se mi podařilo opět se nadýchnout.
Zanadával jsem. Zastavil jsem vozík. Když mi bylo třicet, stihl jsem v podobných stresech sledovat ještě výcvik budoucích prodavaček. Teď jsem měl sucho v ústech. Polkl jsem a pachu na jazyku mnou otřásla. Pálilo mě čelo. Znovu jsem se zhluboka nadýchl. Z mrazicích pultů uprostřed haly stoupala chladivá pára. Cítil jsem, jak mi rudne tvář. Nevím, kdo z profesionálních stratégů nákupu přišel na to, že mražené džusy je třeba umisovat do speciálních horizontálních zásobníků na dně mrazírenských pultů, 62 centimetrů nad úroveň podlahy. Zákazník se tam pro ně musí natáhnout, a ne je jen vybírat z regálů. Měl pravdu. V tom okamžiku prudce stoupá emocionální přesvědčení o trvanlivosti a nezávadnosti. Moji skladníci pobíhali kolem pultů s pravítky.
Dal bych si pauzu! Aspoň chvíli bych si pospal, ale zítra v osm otvíráme. Musel jsem vyrazit dál. Sto metrů dlouhá hala trvanlivých potravin. Mouky. Obilniny. Kukuřičné vločky. Šišky v prášku. Šestatřicet druhů těsta na pizzu. Konzervy s kukuřicí, ochucená sója, zlevněné fazole. Žampiony v nálevu. O kus dál první kóje s polotovary. Jel jsem po nejkratší možné cestě, nazvané též vnější přímá. Po okružní by mi to vozíkem trvalo čtyřicet minut.
Využití regálových prostorů v těchto místech jsem znal nazpamě. Z kapsy u košile jsem vytáhl krabičku cigaret a zapálil jsem si. Dnes ještě můžu, ačkoli tím porušuji práva nejméně devatenácti lidí.
Po deseti minutách jízdy na trojce jsem dorazil k Polévkám. Na ty jsem si při posledním obchoďáku ve Stockholmu nechal vypracovat sérii marketinkových výzkumů. Opravdu se nesmějí vystavovat v abecedním pořadí. Prodej tehdy poklesl o 6 procent. Pestrobarevné obaly s obrázky těstovin, kousků masa a zeleniny ležely v regálech rozdělené podle typu chutí a podle výrobců.
Na okamžik jsem zahlédl vzdálený pult s ochucenými špagetami. U italských potravin si čistě purpurové pozadí i vydupu. Tmavší odstíny znamenají nárůst prodeje o 9,4 procenta. O kus dál jsem sám na sobě vyzkoušel efekt akce na francouzské polévkové konzervy během prvních tří dnů po otevření. Využil jsem tzv. silnou stranu regálové zatáčky. Šipky mě vedly doprava, ale já jsem opravdu otočil hlavu přesně v opačném směru. Tam jsem umístil akci na mexické polévkové křupky, zboží, které se tváří jako výhodná koupě, ale ve skutečnosti jí není.
Pohnul jsem se dál kolem hald rybích polévkových směsí a obdivoval dokonale rovné řady. Náhle se v hale zapnulo kompletní stropní a regálové osvětlení. Poslední technická zkouška. Právě jsem dokončil otočku v zatáčce a chtěl jsem prozkoumat, je-li výška bočnice vyměřená přesně na výšku očí průměrného středoevropského muže (179 cm), když mě oslepilo jedno ze senzoricky nastavitelných světelných děl. Nedokážu pojmenovat ani popsat všechny ty barvy, ale... najednou jsem... přesně... jakoby... bylo to úžasné! Tlumené barvy. Únava ustoupila. Kontrastní vzorky dlaždic. Uklidňující stínované pastely. Náhle jsem měl pocit, že takto levnou, zdravou a mimořádně chutnou francouzskou polévku si musím dopřát co nejdříve, natáhl jsem ruku po plechovce – a vtom světlo opět vypnuli.
Zůstal jsem stát, omámený obrazy na sítnici. Tyrkysové odstíny. Dobrá nálada. Prostorové osvětlení řešené podle počtu slunečních dnů v roce. Teplo a blízkost člověka. Smích. Když jsem si opět uvědomil, že stojím na elektrickém vozíku a pohybuji se rychle kupředu, ucítil jsem tupý tlak v hlavě. Po celém těle jsem měl vrstvu potu. Těžce se mi dýchalo. Přímo před sebou jsem uviděl plastovou figurínu znetvořeného nosorožce. Zdálo se mi, že je ještě daleko, když se náhle...
Ubrzdil jsem to. Těsně před vystrčenou šedou tlapou. Přímo nad hlavou mi trčely kly. Nevím, kdo vědecky dokázal, že pro tento rok to bude psychologicky nejvýhodnější příšera, a neviděl jsem ani film o tajemném asijském zmutovaném druhu, ačkoli ho podle statistik viděl úplně každý. Nenosil jsem tričko z kampaně. Nedaroval dítěti šedočerný penál. Nehrál stejnojmennou hru. Na počítači jsem tou dobou dvacet hodin denně animoval spletitou sí pruhů, kterou jsem překlenul dvě poschodí největšího frankfurtského hypermarketu. Později se mi za něj dostalo prvního uznání. A nápad se skleněnými membránami na stromkovitých strukturách, umístěných v těžištních bodech, mi prý každý měsíc ukradnou průměrně dva architekti.
Vycouval jsem a vezl se kolem komplexu dárkových předmětů, rozděleném podle věku a koupěschopnosti zákazníka. Vedlo z něj dvanáct východů do paralelních nákupních chodeb. Nemohl jsem si vzpomenout, kterým z nich je to k Hračkám nejblíž. Šipky – i kdybychom jich rozmístili sebevíc – by mi nepomohly. Na co nejsložitější pou obchoďákem jsem na počátku své kariéry sestavil algoritmus rozmístění směrových tabulí, zohledňujících sociální status zákazníka, jeho fyzické předpoklady, vzdělání, ale např. také roční období nákupu a čas zbývající do výplaty – v protiváze ke všem komerčním potřebám prodejce.
Teď jsem kvůli tomu bloudil. Ale nevadí. Pokud se chcete v dnešní době vydat do obchoďáku, měli byste o něm mít alespoň tolik informací, kolik má on o vás. Obchodní dům například ví, že zákazníci jsou pravděpodobně ženy, ale čím dál častěji i muži. V hypermarketu nakupují průměrně 2,7krát týdně s jednoznačnou převahou víkendových dnů. Pravděpodobně nakoupí v pondělí dopoledne, v pátek po čtvrté a v sobotu. S 31procentní pravděpodobností mají s sebou seznam zboží, které chtějí nakoupit. Velmi je potěší jakákoli ochutnávková akce, kvůli níž 58 procent nakupujících poruší vegetariánství nebo zákaz pití kávy. Radost jim udělá i předvádění výrobků či služeb, až 89 procent by však upřednostnilo, kdyby se demonstrovaný produkt rozdával zdarma a služba byla poskytována bez poplatku.
Pomalu jsem se posunul o kus dál, ale nepamatoval jsem si přesně, kam se mám obrátit. Přemáhal jsem spánek. Zleva se na mě usmívala umělohmotná prasátka v modrých šatech. Nad nimi trčely krepové balony s postavičkami z cartoonů. Za velkou maketou letadla Concord s logem mallu po straně začínal samostatný hangár Dárků – zmenšenin. Pohled na šestimetrové Big Beny, chrámy Vasilije Blaženého, Eiffelovy věže, opery v Sydney a malajské mrakodrapy má údajně působit oddychově. Já se mezi nimi motal sice jen chvilku, ale úplně mě to zmohlo. Chtěl jsem někde najít nápis Hračky, stovky orientačních tabulí sice slouží ke všemu možnému, počínaje celoplošnou reklamou, inzercí vybraných částí mallu a konče interaktivními hrami pro děti, rozhodně se však podle nich nepokoušejte někam dostat.
Abych se odsud konečně vymotal, zapnul jsem na řídícím displeji mapu nákupních směrů. Do vyhledávače jsem zadal pojem Hračky. Rádiové spojení lokalizovalo vozík a na displeji se objevila mapa s blikajícím kurzorem. Na nástěnné obrazovce přímo před sebou jsem chvíli sledoval předvádění nočního krému, který vyplňuje zevnitř vrásky novými buňkami a reaguje hypoalergenně. Neuměl jsem si něco takového představit. Číslo bloku haly s drogerií, kde krém za speciální, mimořádně výhodnou cenu naleznete, jsem už nezachytil.
Před sebou jsem zaslechl zasyčení. A další, trochu delší. Ucítil jsem pach barvy. Za rohem, ke kterému jsem se blížil, se vynořila ruka s tryskou. Zmizela a zůstala po ní neonověoranžová šmouha ve tvaru písmene B. Přepnul jsem na jedničku a za jízdy sledoval prudké pohyby najatého grafiáka na reklamní ploše.
Visel na laně připevněném na stropní nosníky a pohyboval se odrážením nohou od stěny. Byl to jeho nápad, dokončit graffiti až jako poslední, když už bude celý blok Beauty and the Beatz, móda pro teenagery, s nonstop mixovanou hudbou, hotový. Chtěl využít efektu opalizujícího lesku, který je nejsilnější během prvních pár dnů po nastříkání. Když jsem ho z odstupu pozoroval, jak se trhavě přesouvá nad bílými siluetami zakrytých figurín, pocioval jsem zadostiučinění. Do telefonu mě seřval, že podporuju bezohledné nadnárodní koncerny, vykořisuju pracující třetího světa, jsem symbolem konzumu, který jednou zkonzumuje sám sebe, a ještě cosi o dešťových pralesech; přerušil jsem spojení. Dopis jsem mu napsal rukou. Na schůzku přišel s půlhodinovým zpožděním a úšklebkem na tváři. Trvalo mi přesně čtyři tisíce dolarů, než jsem ho přesvědčil, že tenhle obchoďák je vlastně součástí undergroundu. Sprejuje jednoduše nejlíp a stejně tak já chci zařídit tenhle mall.
Zrychlil jsem zase na trojku, abych se k Hračkám dostal co nejdřív. Na tváři jsem pocítil příjemný chlad, tak jsem riskl jízdu na čtyřce, aby se vzduch kolem mě ještě víc rozproudil. Rovné regály se proměnily v souvislé barevné čáry. Zhluboka jsem se nadýchl, ale celé tělo mi malátnělo. Nutil jsem se nepřivírat víčka.
Napadlo mě, jak často bývám v posledních měsících unavený. I když už mám možnost si chvilku pospat, budím se s pocitem, že si musím co nejdřív lehnout. Předcházející dvě noci jsem nespal vůbec a dneska v to radši ani nedoufám. Zabočil jsem doprava. Na okraji vnímání jsem zaregistroval pohyblivý stojan s teniskami. Nebo jsem se hýbal já? Všiml jsem si basketbalového robota, driblujícího bez přestání už třetí den. Křiklavě oranžový míč jsem viděl rozmazaně. Závěsný sound systém se mi ztrácel za řadou červených lampionů. Vynořil jsem se ze zatáčky a skoro vrazil do hromady plyšových žiraf, hrochů, krokodílů, antilop...
Konečně hangár Hračky. Na zemi klečeli skladníci v montérkách a uklízeli rozsypaná zvířátka. Instalatéři na žebřících zakrývali rozvody elektrické sítě. Z plastového sáčku jsem vytáhl papírové kapesníky a utřel si čelo a zpocený krk.
„Zdravím vás, pane Morawski!“ oslovila mě šéfka oddělení. Lidé jako Martha Rozanne Wood-McKenzie musí zřejmě štítky se jménem nosit i doma. „Jsme rádi, že jste přišel. Nezbývá už mnoho času. Jak jste zatím spokojen?“
Za jejími zády právě nehlučně projel elektrický vláček, která už od zítřka nebude po obvodu hračkářství jezdit prázdný.
„Díky, velmi. Ale věřte mi, že kdybyste mě sem nezavolali, bylo by to mnohem lepší.“
„Nebude nám vadit, když si zapálíte.“ Na nic jsem se neptal, tak jsem ani neodpověděl.
Kdosi mi podal kelímek s kouřící kávou a do druhé ruky vzor soutěžních letáků na otvírací den. Netroufl jsem si riskovat. Pro své mally jsem připravil vzorkovník billboardů s nejvyšší garancí úspěšnosti. Ne, nepřestanu tvrdit, že stačí vymyslet náplň základního psychického motivu moci, a lidé vám zkonzumují cokoli. Nemusíte se mnou souhlasit, ale podívejte se, tady jsou statistiky – a teď si moje vzorce psychických percepcí prostudujte ještě jednou. Fotku polonahého dítěte i stínovaný náznak ženské hrudi jsem znal z katalogů. Mně opravdu nemusíte říkat, že typické mody chování jsou záležitostí minulosti! Vyškrtl jsem pouze otázku na počet míčků u vstupu do dětského oddělení. Je jich přes dva tisíce. Usrkl jsem si kávy.
„Takové Hračky ještě nikdo z nás neviděl,“ říkala Martha Rozanne. „Myslíme to upřímně. Opravdu. Celé to vypadá skvěle, ale... máme tu jeden problém. Těch plyšových hraček je tolik, že se nám nevejdou do boxů. Jsou však všechny tak rozmanité, na skladě by jich bylo škoda.“
Ani já jsem nikdy neviděl plyšové brambory. A gigantické slzy z plyše – bude to znít hloupě, ale měl jsem pocit, že mě něco přesahuje.
„Rozumím. Prohlédněme si však celé oddělení. Chci vidět vaše výsledky a všechny, i ty zdánlivě nejbezvýznamnější detaily.“
Dvacet minut jsem poslouchal podrobný popis distribuce produktů do jednotlivých oddělení. Pozoroval jsem létající modely prehistorických ptáků. Vyzkoušel jsem si trojúrovňovou autodráhu se čtrnácti soupeřícími formulemi. Popovídal jsem si s robotickými figurínami hrdinů z počítačových her. Chvíli jsem postál na simulátoru horského lyžování. Dělal si poznámky o prvních dojmech z projektovaných postaviček kreslených seriálů. Kladl otázky. Rychle přecházel sem a tam. Právě když mi Martha Rozanne Wood-McKenzie na hranici zoufalství říkala: „... konzumní povzbuzování jsme dělali přesně podle –“, přerušil jsem ji.
„Vykonali jste svou práci dostatečně. Víc vám zatím říct nedokážu. Až se to spustí, už během první noci budeme moudřejší. Potom si povíme víc.“
Byl jsem spokojen. Nadšen, přiznám se. Vznikla tu podle mého návrhu fascinující past na dětské smysly, to znamená na peněženky rodičů. Takovému projektu oddělení se údajně nejnověji říká interaktivní architektura. Celý monumentální prostor Hraček se stal hrou, v jejímž rámci probíhal nespočet her dalších. Poprvé jsem uvěřil tomu, že se obrovská investice do promotroniky, nákupních vozíků vybavených elektronickou propagací, může vrátit. Půvabný hlas individuálního průvodce nám za neskutečný balík peněz namluvil známý televizní kazatel. Nařídil jsem mu, aby se usmíval jako na besedě s ateistickými středoškoláky a hovořil hlasem podle archetypu Moudrého starce. Je skvělé, že umí odpovídat na otázky. U dvou třetin nakupujících by to mělo uklidnit jejich psychickou energii, vydrážděnou prací, rodinou, společenskými poměry a vůbec vším, co se u nás děje.
V oddělení umělých miláčků jsem se chystal okrádat maminky, komerčně ideální část spotřebitelů. Základ pro celou cílovou skupinu jsem postavil na strategii nekoupit znamená připravit dítě o dětství. Nemorální, jak jsem se dozvěděl z novin, a obchodně výjimečně úspěšné. Mně však současná krize identity upřímně těší. Kampaň za tzv. Věk dítěte jsem sponzoroval. Biologické motivy spotřeby jsou totiž nejsilnější. Vy píšete, že jsem novátor, a přitom o archetypech konzumu existují minimálně tři monografie. Ani jednu jsem nedočetl.
„Pojďme zpátky k plyši,“ nařídil jsem. Zatínal jsem zuby, abych nezíval.
„Vysvětlit to vlastně není složité... tedy... jak bych to... prostě nevíme, kam to všechno...“ omlouvala se Martha Rozanne.
„Já vám rozumím,“ začal jsem tónem, který by možná uklidnil i mě. „Udělat poslední krok není vůbec jednoduché. Ale příště, dřív než někoho zavoláte, uvažujte. Máte před sebou problém a je třeba ho řešit. Pokaždé začněte tím, že vytvoříte aktuální projekt oddělení. Jsou tu hračky. Je jich víc, než by mělo, a v regálech není místo. Je třeba je umístit a vytvořit co nejvíce inspirativních nákupů. Nesmíte zapomínat na to, že hypermarket není skladiště, které je třeba naplnit po strop. Nebudu vám opakovat, že jste v uzavřené struktuře – to máte vědět ze školy. Nám nejde o povrchové účinky, ale o komplexní ovládnutí zákazníkovy percepce. Prostor je třeba zaplnit tak, aby to odpovídalo zákonitosti pohybu nakupujících. Konzumenti přece nejsou jen sběratelé věcí, ale především sběratelé pocitů. Jejich touha nakoupit netouží po ukojení. Naopak, touží po další touze.“
O velkém rodinném nákupu jako symbolu uspokojení široké škály neuróz naší generace dokážu přednášet celé hodiny. Těmhle tlachům říkají špičkoví čínští marketinkoví teoretici nová mechanika obchodního klamu. Mně je to fuk. Jsem projektant. Špička na funkční zóny. Říkají, že zbožňuju prefabrikáty, ale já jen chci být rychlý.
Zaplaťte pozemek a letenku, pouze jedním směrem. Business class potěší, ale není podmínkou. Vyberte si halový systém a zítra u snídaně se společně podíváme na konstrukční model. Ano, to jsou opravdu funkční jádra. Ne, klimatizace to vytopí i v největších mrazech. Mnohem, mnohem výhodnější. Rozmístění si beru na starost sám. Ano. To jsou vaše slova. Ano, ručím za to. Lidé budou šílet, aby u vás mohli nakoupit.
Trvalo nám to ještě padesát minut. Rozloučil jsem se v okamžiku, kdy na zemi neležela jediná plyšová koala. Posledního štíra jsem umístil už na odchodu. Bylo po druhé hodině ráno.
Právě jsem opět nasedal na vozík, když se za mnou ozvalo volání: „Pane Morawski, počkejte, prosím vás! Je tu ještě jedna věc... totiž... omlouvám se–“
„Já vám ne. A měl bych k tomu, myslím, víc důvodů než vy. O co jde?“
„Máme problém v sousedním oddělení, v MADVENTURE. Je to zvláštní místo. Zákoutí, kde pořídíte ptákoviny. Pera, která při psaní dělají kaňky. Šaty, které se při prvním praní odbarví. Nebo bonbony, ze kterých se vám, když je docucáte, udělá zle.“
„Pojďme tam!“ vypravil jsem ze sebe. „I tak jsem se chtěl podívat, jak jste vyřešili kóje.“
Uvědomil jsem si, jak mě štve, že mi všichni vyprávějí o svých problémech. Já jim o svých neříkám. To, co dělám, nazývají novou architekturou. Pro mě jsou uměním už jen časopisy. Velké barevné magazíny, které si člověk může prolistovat. Podívat se na fotky. Přečíst si reportáže. Rozhovory. Před měsícem mě opustila osoba, o které jsem si myslel, že s ní strávím zbytek života. Starší než já. O dost. Nevím, asi jsem... Ten pohled. Pohyb, jakým si dávala vlasy za ucho. Prsty, prohlubina břicha. Křivka ramene. Rty, obočí. Ale na řečičky naštěstí nemám čas, a už vůbec ne peníze.
Počkal jsem, až Martha Rozanne vykročí. Na MADVENTURE vlastním ve střední Evropě výhradní práva a umisuji je na typizovaná prodejní místa. Odtud bych však k němu netrefil. Na menších kójích se specializovaným zbožím jsem si dal tentokrát záležet mnohem víc než kdykoli předtím. Už jsem nechtěl jen ušetřit drahocenný komerční prostor na regálech, ale co nejvíc zkomplikovat snahu zákazníků porovnat si ceny stejných produktů u různých výrobců.
Pozdrželi jsme se u jednoho z předváděcích pultů. Zapálil jsem si cigaretu. Navzdory nezvyklému oblečení a natáčkám na hlavě jsem poznal tvář bývalé topmodelky, která přišla před rokem o smlouvu. Krátce nato jsem ji koupil já. Vzpomněl jsem si, že když jsem poprvé mluvil o honoráři, plakala. Teď ji oblékli do květované sukně a trička Hawaii. Uvázala si zástěru a z tváře neztrácela ani na okamžik úsměv. Položila před sebe dva lavory a hovořila o prádle zářícím čistotou, beziontových tenzidech a změkčovačích. Levou rukou vytahovala z lavoru bílou záclonu a pravou z druhého lavoru šedou. Za jejími zády se na velkoprojektoru otáčely trojrozměrné modely špíny a rozpouštěly se trojnásobně čisticí silou animovaných enzymů. Pousmál jsem se. Kdybych nebyl tak ospalý – a měl chuť mluvit –, pochválil bych ji.