iLiteratura: Jaké to je, být mladým autorem na Slovensku? Těžíte ze svého věku, nebo vám házejí starší klacky pod nohy?
Michal Hvorecký: Co se týče slovenského literárního života, netroufám si jej jako celek hodnotit. Patřím ke generaci složené z individualistů. Celkově nemám pocit, že by naše mladá literatura byla v nějak extra dobrém stavu. Zajímavých původních titulů je málo. Jednou z příčin je i odchod mnoha talentovaných lidí do světa reklamy, což je vcelku pochopitelné. Horší však je, že zatímco jinde ve světě je to přechodná fáze v životě mladých spisovatelů, kteří odejdou kvůli penězům, u nás se k literatuře takřka nikdo nevrací. I já pracuji příležitostně jako copywriter, ale prioritou pro mě jednoznačně zůstává psaní knih.

iLiteratura: Bylo těžké prosadit první knihu Silný pocit čistoty k vydání?
Michal Hvorecký: Můj první rukopis odmítlo šest vydavatelství. O tom by však mohl lépe vyprávět Egon Bondy, který se Silným pocitem čistoty oběhl mnoho svých známých v nakladatelstvích, ale nepochodil. Knižně jsem poprvé publikoval zásluhou literárních soutěží Gustava Reusse a prvního ročníku soutěže Povídka, vyhlášené agenturou LCA. Pak mi roku 1998 nabídli, abych vydal svůj debut.

iLiteratura: O čem byl?
Michal Hvorecký: Byla to sbírka povídek, které částečně spadaly do žánru sci-fi. Byly tam však i texty, v nichž žádná fantastika nefigurovala. Titulní povídka je skandální zpověď skejťáka, jenž spáchal nejohavnější a zároveň nejzábavnější vraždu v dějinách literatury. Další povídka vypráví o bizarní rodině, pomatené čtením braku a komiksů. Anebo o mrakodrapu, který se vymkl jakékoli kontrole a vězní své obyvatele. Tělesný a duševní stav generace X se dá nejlépe vystihnout sloganem Silný pocit čistoty.

Kdo chce psát, musí hodně číst
iLiteratura: Nyní vám vychází sbírka povídek Lovci a sběrači i v češtině. Byla přeložena i do jiných jazyků?
Michal Hvorecký: Některé povídky z Lovců a sběračů vyšly v Polsku a na jaro 2004 se připravuje německé vydání.
Český překlad knihy je velmi kvalitní a z vydání v Odeonu mám upřímnou radost. Odeon pro mě vždycky byla kvalitní literární edice a knihy z tohoto nakladatelství jsem četl pravidelně. A pozorně ji sleduji i po obnovení v roce 2000. Ocitnout se po boku mých oblíbených autorů jako Haruki Murakami, Michel Faber či Chuck Palahniuk je pro mě pocta.

iLiteratura: Studujete estetiku na Univerzitě v Nitře. Jak zvládáte kariéru úspěšného spisovatele a studenta? U nás je v podobné situaci Petra Hůlová...
Michal Hvorecký: V rodině jsem byl předurčený, že ze mě bude vědec. Můj otec je známý průkopník informatiky, děda byl profesor ekonomie, oba psali odborné knihy. Takže jsem jaksi přirozeně nastoupil na první osmileté gymnázium v Bratislavě. Jenže v matematice jsem byl nejhorší ze třídy a dost brzy mě to začalo táhnout ke knížkám. Stal se ze mě náruživý čtenář a příjemce nejrůznějších podob umění. Fascinují mě aktuální trendy, ale i poznávání starého a nového umění. Externí studium estetiky mě baví a také je důležité pro můj autorský vývoj. Z dějin psaných textů a kultury jako celku se dá neustále čerpat. Řeči o tom, že každý, kdo chce psát, by měl hodně číst, sice znějí jako klišé, ale je to tak.

iLiteratura: Za vaším jménem se na přebalu Lovců a sběračů objevuje zkratka ochranné známky. Prodáváte sám sebe?
Michal Hvorecký: To byla ironická mystifikace, kterou vzala spousta lidí vážně. Spisovatelství je regulérní povolání a s každou novou knihou vstupuje autor do nemilosrdného prostředí trhu. To však vůbec neznamená nějaké snižování kvality a týká se stejně autora detektivek jako lyrického básníka. V naší kultuře přežívá jedna dlouhá smutná tradice - jde o rudimenty komunismu, které v lidech probouzejí mylný dojem, že umění je pro všechny a zadarmo. Žádný autor u nás nebyl v minulosti nucen zamyslet se nad tím, kolik prodá výtisků. I dnes se mnozí ohánějí intelektuálním snobismem, že jim stačí prodat padesát výtisků; hlavní prý je, že jde o takzvané vysoké umění, což je zhusta jen eufemismus pro absenci hloubky a vždy vítané otřepané fráze. Přitom vlastně jde o pohrdaní čtenářem. S takovým přístupem nesouhlasím.

iLiteratura: Jak vám v psaní pomáhá zkušenost s prací v reklamní agentuře?
Michal Hvorecký: Velmi. Reklamní texty mě učí stručnosti, zkratkovitosti, přehlednosti a okamžité srozumitelnosti. I knižní kultura se dnes spoluvytváří skrze marketing. Stačí se podívat na současný americký či západoevropský trh: autoři, vydavatelé, editoři, distributoři a literární agenti pracují na tom, aby se každý rok objevovalo množství velmi kvalitních knih nejrůznějších žánrů. Například v USA v devadesátých letech 20. století takto došlo k boomu románů od vynikajících spisovatelů jako jsou Thomas Pynchon, Tom Wolfe, Don DeLillo či Neal Stephenson. Funguje tam systém velkých koncernů a nezávislých uměleckých vydavatelství, distribuce přes Internet, vyspělý systém podpory kvalitních autorů, nejrůznější granty, stipendia, literární ceny. U nás však přežívá mašinérie státní kultury, která se neuživí bez toho, aniž by ji platili daňoví poplatníci a většinou už předem rezignuje na příjemce. To je nadstandardní luxus, který jsme převzali z dob totality, aniž bychom k tomu byli oprávněni.

iLiteratura: Cítíte, že svět reklamy je virtuální, nebo jej považujete v kontextu současného světa za přirozený?
Michal Hvorecký: Je to náš přirozený svět už od počátku lidské kultury a s vývojem se jen stává čím dál rafinovanějším. Na Slovensku se literaturou uživí jen tři čtyři spisovatelé masové produkce. Reklama mi umožňuje už dva roky žít ve svobodném povolání. Kromě literatury píši články pro různá média a rediguji knihy. Žiji z honorářů, občas se poštěstí nějaké stipendium mimo Slovensko. Příležitostně pracuji jako copywriter. Leckdy musím vyžít z mála, ale spisovatelství jsem si vybral dobrovolně a nestěžuji si.

iLiteratura: Máme šanci vymanit se z vlivu brandingu a reklamy a žít svůj vlastní život, nebo budeme jen loutkami v rukou všemocných reklamních mágů?
Michal Hvorecký: Když jsem vstupoval do literatury, odevšad jsem slyšel, že patřím do beznadějné generace, která už nečte. Baví se tím, že chodí do klubů, dívá se na MTV, sleduje reklamy a hraje počítačové hry. Štvalo mě to, protože jsem měl dojem, že i my máme svůj příběh, který si zaslouží, aby byl vyprávěn. Velmi mě zaujalo, když Egon Bondy nedávno na jedné veřejné diskusi se čtenáři řekl, že úspěch mých knih zřejmě spočívá v tom, že často vyprávím o věcech natolik složitých a těžkých, že to čtenář při četbě napínavého nebo zábavného příběhu ani nepostřehne. To se mi zdálo přiléhavé, protože o něco takového se opravdu snažím. Dobrá prodejnost knih mě těší hlavně proto, že ukázala, že i moje generace chce číst svůj příběh. Kritické myšlení může být prvním krokem k tomu, aby si člověk uvědomil, že vliv reklamy nemusí být tak silný, když se mu budeme bránit.

O konzumaci kultury
iLiteratura: Jaké je podle vás postavení science fiction v moderní literatuře? Existuje ještě rozdělení na velké a malé žánry?
Michal Hvorecký: To je individuální, rozhodující je osobní vkus. Podstatné je, že science fiction je populární literatura a komerční tlaky ze strany velkých nakladatelství na úspěšné autory jsou mimořádně silné. To postihlo i tak výjimečné autory jako Frank Herbert nebo William Gibson. Pro někoho je Stephen King vrchol literatury, pro jiného synonymum braku. Můj názor je neutrálnější. S populární literaturou mě spojuje přesvědčení, že prvořadým úkolem literatury je bavit čtenáře. Jinde ve světě science fiction už dávno splynula s mainstreamem, ale u nás se na ni stále pohlíží jako na něco podezřelého. Což může trochu souviset s její často spornou úrovní v našich končinách.

iLiteratura: Zajímá vás stejné téma jako Williama Gibsona – možnost ovlivnění lidského myšlení pomocí nejnovějších (nano-, bio-, psycho-) technologií. Proč?
Michal Hvorecký: Mé novější texty se těchto technologií dotýkají už jen okrajově. Ale podobně jako Gibsonovi je i mně blízká myšlenka světa jako výsledku individuální interpretace. Láká mě i představa pomyslné paralelní přítomnosti, nebo různé pohledy na historii. Stačí přijet do jiné země, třeba do Rakouska, a člověk hned vidí, že jejich interpretace 2. světové války je úplně jiná než ta naše. Všichni máme tendenci upravovat si věci k obrazu svému. Román Poslední hit jsem se snažil časově situovat tak, aby nebylo jasné, zdali se děj románu odehrává v devadesátých letech, nebo v budoucnosti. Toto je pro mě alternativní přítomnost, jedna z možných verzí světa. Absurdita a hyperbola jako zobrazovací principy mi jsou v literatuře hodně blízké.

iLiteratura: Jaký význam přikládáte Internetu? Je podle vás počátkem matrixu?
Michal Hvorecký: Z Internetu používám web a email, na chat ani na diskuse nemám čas. Bez Googlu si psaní vůbec nedovedu představit. Díky moderním technologiím už nejsme tak svázaní. To je v malé středoevropské zemi nesmírně důležité. Když jsem psal svou první knížku, neexistovaly mobily, nevozily se k nám komiksy, neměli jsme přístup k tolika médiím. Dnes se trh popkultury prudce rozrůstá. Zvýšená rychlost přísunu informací mi umožňuje podrobněji poznat, co se děje v literární branži v zahraničí.

iLiteratura: Proč myslíte, že je téma ovlivňování lidského myšlení mezi mladými lidmi tak populární?
Michal Hvorecký: Podle mě dnes hodně záleží na tom, jak je kdo informovaný. Veřejnost se dá zmanipulovat o mnoho lépe než v minulosti. Tématem mého románu je, že ačkoli o mnohých chybách víme, nemůžeme na tom nic změnit. Rychlost a chaos tvoří náš každodenní životní prostor. Na to reaguji ironií. Patřím ke generaci, která je na všudypřítomné protiklady zvyklá. Tak například čteme nějaký reklamní slogan o autu, které je rychlejší než jeho stín - je to nesmysl, ale podobné rozpory nás už vůbec nezarážejí.

iLiteratura: Myslíte si, že technika člověka odlidšťuje?
Michal Hvorecký: Člověka neodlidšťuje technika, ale jeho vlastní jednání. Myslím si, že styl mého psaní hodně ovlivnil počítač a práce s textovým editorem. Mám rád zdánlivé detaily, právě těmi se podle mě dá vyjádřit to hlavní. Když píši, vidím situace v pohyblivých obrazech, jako v přepracovaném grafickém prostředí počítačové hry. Žiji v jakési superkultuře, která je jako celek založena na image. Ne náhodou se naší generaci říká vizuální. Někdy je prostě pro vykreslení postavy dobré podrobně rozpitvat její psychický život, jindy stačí napsat dvě tři značky oblečení, které má právě na sobě.

iLiteratura: Vidíte nějakou možnost spásy před odlidštěním současného světa?
Michal Hvorecký: Sebekultivaci člověka, tedy neustálé vzdělávání. A aktivní účast na životě občanské společnosti. Mám rád umění ve všech jeho rozmanitých podobách. Ale nepohrdnu ani návštěvou fitnesscentra, rád chodím na koncerty, do filharmonie a do technoklubů. Jsem konzument kultury a vybírám si, co se mi líbí.

Snažím se pozorovat, co se děje
iLiteratura: V Brand party píšete o totální komercializaci světa, v povídce Nové médium zase o zhoubném vlivu televize. Myslíte, že je to tak vážné?
Michal Hvorecký: V mých textech nejde o kritiku konzumní společnosti, jak si mnozí myslí. Literatura ve spojení s jakoukoli ideologií je mi naprosto cizí. Nic prvoplánově nechválím ani nekritizuji. Spíš sám sobě pokládám otázky: Proč se lidé při otvírání nového obchodního domu pobili do krve? Jakým mechanismem se topmodelka stane globální celebritou? Proč trávíme dlouhé hodiny v ohlušujícím rachotu tanečních parties? Sleduji principy, na nichž pracují masmédia, jak vzniká a účinkuje reklama. Všímám si globálních trendů životního stylu. Snažím se prostě detailně pozorovat, co se kolem mě děje.