Během první poloviny 90. let sepsala známá chorvatská spisovatelka Dubravka Ugrešić (*1949) několik desítek esejů pro různé zahraniční časopisy a noviny, které vyšly nejprve v holandském překladu roku 1995 pod souhrnným názvem Kultura lži - Antipolitické eseje. Kniha zaznamenala veliký ohlas a byla přeložena do několika dalších jazyků (např. angličtiny, němčiny, japonštiny, polštiny). Roku 1996 vyšla i v Chorvatsku a o tři roky později i v kvalitním českém překladu Dušana Karpatského. Za tuto knihu autorka obdržela dvě ceny, 1996 evropskou cenu za nejlepší knihu esejů Prix Européen de l´Essai Charles Veillon a 1997 holandskou Verzetsprijs.

Eseje se zabývají jugoslávským válečným konfliktem se všemi jeho důsledky pro chorvatskou společnost a zejména pro intelektuální elitu. Mnohé z nich (obzvláště pak úvod knihy) obsahují silně autobiografické prvky; obzvlášť cenný, ač trochu nostalgický, je autorčin pokus vysvětlit vliv titoismu a propagandistického hesla “Bratstvo i jedinstvo!“ (Bratrství a družba) na ní již od dob raného dětství. Společným jmenovatelem většiny esejů je otázka: Jak se nám to mohlo stát? Přibližme si tři, dle mého názoru, nejvýznamnější z nich.

V eseji nazvané Popové a papoušci se Ugrešičová zabývá změnou identity, kdy ti, co byli donedávna tak hrdí na svoji “jugoidentitu“, která je, dle jejich názoru, odlišovala od ostatních z “Východu“, se záhy mění po pádu komunistického režimu a nástupu “Velkých manipulátorů“ v Srby, Chorvaty, Slovince, Bosňáky (autorka toto nazývá národní homogenizací - lidé dostávají CEJCH).

Esej Kultura lži je věnována institutu lži v chorvatské společnosti. Lžou média, lžou politici, lžou lidé nejen svému okolí ale i sobě. Lže se o minulosti ale i přítomnosti,nejen národní ale i vlastní, osobní. Hodnoty společnosti se mění. Co bylo dříve špatné je nyní dobré (NDH + ustašovci versus Jugoslávie + partyzáni). Lháři si ale mnohdy neuvědomují, že lžou, oni mluví pravdu ve prospěch národa a sebe. Pokud vědí, že lžou, tak si říkají, že nepřítel (Srbové) lže ještě víc. Kdo nelže (nemluví pravdu) o Chorvatsku, je také nepřítel, respektive “jugonostalgik“, kterého je třeba zdeptat.

My jsem kluci je esej věnovaná postavení mužů a žen v chorvatské, potažmo exjugoslávské, patriarchálně misogynské společnosti. Autorka, zde operuje s termíny "jugomuž" (homo balcanicus) a "jugožena". "Jugomuž" se objevuje a projevuje jen ve skupině (vojna, hospoda, sport, zaměstnání) s ostatními muži. "Jugožena" je naopak žena v ústraní, žena pasivní, žena-matka. Misogynní vztah k ženám autorka dokazuje např. v literatuře nebo filmu. Tento vztah se plně projevil po vypuknutí války - masově rozšířeným znásilňováním. Ženu autorka považuje za skutečnou oběť války. Válku v bývalé SFRJ označuje za mužskou válku. Existuje i rivalita mezi chorvatskými a srbskými "jugomuži". Ti na západ od Dunaje jsou v očích těch na východ impotentní a “pod pantoflem“, a funguje to i obráceně.

Tato kniha není ani politologickou, sociální nebo psychologickou studií chorvatské a potažmo exjugoslavské společnosti. To nebylo ani cílem autorky. Hlavním přínos je ve výpovědi, jejím osobním pohledu optikou liberálky a feministky na celý prostor, v kontextu vývoje v devadesátých letech 20. století. V budoucnu bude jistě patřit, vedle memoárové literatury, k důležitým pramenům osobní povahy nejen pro sociální, ale i politické dějiny.