Menassův esej vznikl počátkem devadesátých let (knižně vyšel v roce 1992) jako příspěvek k tehdejší diskusi o rakouské národní identitě a vůbec roli Rakouska v evropském kontextu před dvěma zásadními mezníky v novodobých rakouských dějinách - referendem před vstupem do Evropské unie v roce 1994, které mírnou většinou dopadlo ve prospěch přistoupení, a plánovanými oslavami rakouského milénia v roce 1996. Název eseje je obměnou titulu světoznámého románu Roberta Musila Muž bez vlastností. Menasse se v něm v deseti kapitolách, věnovaných jednotlivým státním i národním symbolům, provokativním způsobem - především neotřelým hodnocením rakouské moderní literatury - vypořádává s pěstovanými mýty o rakouské výlučnosti. Následující ukázka je z kapitoly o rakouském pojetí vlasti a domova.

Esej o rakouské identitě
Rakušané jsou národem, ale Rakousko není vlastí. To musíme konstatovat, když si pročteme studie historiků o rakouské identitě nebo projdeme výsledky průzkumu veřejného mínění k tomuto tématu. Podle nich 94% Rakušanů souhlasí s názorem, že jsou národ, respektive se jím začínají cítit. Tak vysoké procento národně cítících Rakušanů se však vůbec neodráží ve vytváření pocitu kolektivní identity, jež by zprostředkovával nějaký vztah sounáležitosti s národními politickými, společenskými či kulturními veličinami. Radikální rozlišování mezi národním a vlasteneckým cítěním vede v Rakousku k pozoruhodným rozporům, kdy například - podle průzkumu veřejného mínění - 34% dotazovaných podporují výrok, že "připojení (k Německu v roce 1938) dovršilo proces přirozeného splývání s německým národem". Plných 45% pak nějakou novou formu "připojení" v budoucnu nevyloučilo.

Takový výsledek by jednoznačně podporoval domněnku, že pro vstup Rakouska do EU musí nutně být nadpoloviční většina obyvatelstva. Ať totiž měříme přistoupení k EU jakýmikoli společensko-politickými či hospodářskými kritérii, pak vlastní akt přistoupení nabízí odvěké rakouské touze po "připojení" reálnou šanci, a navíc zachovává mýtus o suverénním rakouském národě. Ale chyba lávky! Koncem roku 1991 byly zveřejněny výsledky průzkumu veřejného mínění, z nichž vyplývá, že většina Rakušanů si vstup do EU nepřeje, pokud by znamenal omezení či dokonce ztrátu neutrality země. To je pozoruhodná věc z jiného důvodu. Před deseti lety - podle studie o tom, co si Rakušané myslí o sobě - se skoro 47 % domnívalo, že Rakousko členem EU už dávno je! (Poznámka na okraj: 36% bylo přesvědčeno, že Rakousko je členem RVHP). Podle toho by tedy Rakousko mohlo vstoupit do EU, aniž by muselo zahajovat veřejnou diskusi o své neutralitě čí jejím omezení a aniž by se cokoli muselo měnit v povědomí identity velké části obyvatelstva.

Veškeré rozpory pramení z toho, že rakouské národní vědomí se nevytvářelo zvolna během dlouhých historických epoch, ale že se prosadilo poměrně pozdě a častými zásahy shora. Je tedy chudé - obsahuje pouze dva mýty: první o státní smlouvě a druhý o neutralitě. To jsou jediné dva úspěchy, které zažily čtyři generace Rakušanů a které jsou základem jejich identity a integrace (Ernst Bruckmüller). Rakouské národní cítění se tudíž podobá rovnoběžníku sil bez výslednice: nedovoluje bezprostředně řešit vnitřní rozpory, pokud se nechce vystavovat nebezpečí, že se celek pod vnějším tlakem zhroutí. Nemusíme to nijak hodnotit. Možná má tak nicotné a strnulé národní povědomí Rakušanů v době, kdy všude kolem vybuchují nacionalismy, ohrožující obecnou pospolitost, v sobě dokonce něco domácky útulného.

"Produktem národního mýtu není jen nesnesitelná nacionální povýšenost, ale i pocit identity a bezpečí. Nejsem si jist, že světoobčanství automaticky vzniká všude tam, kde ten druhý prvek (a to je případ Rakouska) chybí" (Bruckmüller). Strach z Evropy, jak ho dokládají průzkumy veřejného mínění, a narůstající nepřátelství vůči cizincům hovoří jasnou řečí.

Z počtu lidí, kteří se přihlásili k "rakouskému národu", můžeme soudit, že silné národní povědomí tady existuje - ovšem (a to průzkum veřejného mínění rovněž dokládá) bez oněch důsledků, které rozvinuté pozitivní národní cítění vždycky obsahuje: naše je historicky mladé, obsahově chudé a příliš abstraktní na to, aby se v něm mohla zakořenit identita, bezpečí a pocit vlastenectví. Průzkumy veřejného mínění dále ukazují, že kromě abstraktního údaje o vlastní národnosti nikdo není schopen odpovědět na otázku, co to vlast je.

Jistě i proto se konají tak četná sympózia k problematice vlastenectví, kterých je v posledních letech v Rakousku jak hub po dešti. Určitě bych jich nebylo tolik, kdyby "vlast" byla pro Rakušany samozřejmým identifikačním faktorem.

Pochopitelným důvodem pro chybějící vlastenectví Rakušanů může být i to, že po válce znovu vybudovali všechno, co obsadili a zničili Spojenci, ale nic, co obsadili a zničili nacisté. Proto bylo tak brzy obnoveno Dvorní divadlo, Opera, průmyslové podniky, silniční a železniční síť, zkrátka veškerá infrastruktura, nikoli však vlastenecké cítění a nikoli "vlast". Abychom si dobře rozuměli: Hlavním problémem nebyla ani tak zatíženost toho pojmu, to by se nedostal do nové rakouské spolkové hymny, jako spíše fakt, že se pro pragmatiky mladé republiky jak v domácí, tak i v zahraniční politice stal pojmem nepotřebným, ba nebezpečným. Chtěli pro Rakousko nezávislost a pojem vlasti příliš souvisel (v německé jazykové oblasti - pozn. M.T.) se ztotožněním s regiónem, a to zase politicky ukazovalo na neblahé souvislosti, z nichž byla tato generace sice za skřípění zubů, přesto šťastně vysvobozena. Jako příklad mohou posloužit Korutany, které i po válce tvrdošíjně trvaly na pojmu vlast a kde je dosud tzv. Vlastenecká služba (Heimatdienst) velmi vlivným seskupením.

Určitě ale není pravidlem, že by ztotožnění s regionem, vlastenecké cítění nebo jen pozitivní vztah k vlasti závisel výlučně na oficiální ideologické propagandě tohoto pojmu. Sám vývoj narušil v Rakousku ono rodově podmíněné, v jistém smyslu jaksi "automatické" vlastenecké cítění. S hospodářským rozvojem, který nastal s pomocí Marshallova plánu a Rakousko rychle přetvořil z agrární v průmyslovou zemi, přišly i nové formy sebevědomí, které se v jistém smyslu (rády) zbavovaly tradičních "venkovských" identifikačních vzorů. V malých přehledných venkovských sídlech, kde byl kdysi pojem "vlast" bezprostředně prožíván, kde se za jistých okolností vlastenecké cítění smysluplně rozvíjelo, se všichni navzájem znali a dobře věděli o svých větších či menších podílech na nacistických zločinech. Těm pak sebevědomou a otevřenou reprezentaci narůstající identifikace s vlastí znemožnilo jejich úsilí o popření vlastní minulosti a o potřebnou změnu identity.

Nezůstalo však jen u tabuizování vlasti. Ta byla ve skutečnosti obsazena a zničena podruhé, když se rozvoj turismu stal hospodářským faktorem. S cestovním ruchem přišel blahobyt i do zaostalých oblastí, jeho rubem byl ale úplný zánik identity tamních obyvatel.

Marie-Thérese Kerschbaumerová vypráví o dětství, které strávila v Tyrolích: "Vládla tam atmosféra rezervace, připravené pro turisty z tehdy ještě nepřátelského Západu. Všichni je ve skrytu duše nenáviděli a mstili se alespoň na jejich ženách. Z té nevraživosti pustnoucí krajiny a mokvající zášti vůči cizincům, kteří za to sezónní obsazení draze platili, viděla cizina bohudík jenom vždy vyprodané Rakousko, vděčné, podlézavé, peněz chtivé muzeum operety a piškotů, které se osvobodilo z ruské okupace."

Taková realita je sice zahanbující, ale i překvapující, hlavně tehdy, když se ohlédneme o několik desetiletí zpět. První republika, která byla tak chudá na ekonomické zdroje, že by bylo naprosto přirozené, kdyby využila všech možností, které se jí nabízely k záchraně jejího hospodářství, zásadně odmítala podporovat cizinecký ruch jako hospodářský faktor. Tehdejší kancléř Ignaz Seipel v červnu 1928 vysvětloval, že pro Rakousko naprosto nepřichází v úvahu, aby žilo "ze vstupného za předvádění se cizincům". Tak ponižující zdroj obživy totiž neodpovídá sebevědomí Rakušanů a jejich hrdosti na své dějiny.

Ještě v květnu 1933, posledním roce první republiky, kdy německá říšská vláda, aby Rakousko hospodářsky oslabila, stanovila pro všechny své občany cestující do této země horní hranici 1000 marek, které směli vyvést, nepodnikla rakouská strana žádný pokus o "záchranu" cizineckého ruchu. Mohla třeba Německé říši v něčem ustoupit a ta by valutový limit odvolala. Stal se opak. Vláda v červnu zakázala v celém Rakousku nejen NSDAP, ale i fašistickou domácí Štýrskou domobranu.

Krátce po "anšlusu" vyšla kniha úspěšného rakouského, nacionálně německy smýšlejícího autora Bruno Brehma, která je v této souvislosti nesporně zajímavá. Jmenovala se Šťastné Rakousko (Glückliches Österreich) a měla být jakýmsi soupisem předností, kterými nyní už "Východní marka obohacuje Německou říši". Podle Brehma jsou to přednosti dvě: krása přírody a krajiny, jež tuto zemi přímo předurčují pro rekreaci, a zděděné kulturní bohatství, představující nejen duchovní, ale přímo ekonomický rezervoár. Brehm tak poprvé zformuloval "šťastnou" samozřejmost, kterou, oproštěnou od ideologicky zabarvených nacionálněsocialistických kudrlinek a ornamentů, najdeme znovu v druhé republice: samozřejmost, s jakou se Rakousko samo definuje jako přírodní rezervace a muzeum.

Šťastné Rakousko má bohatou fotografickou přílohu, která ilustruje autorovy teze. Žádná fotografie přírodních a kulturních krás, až na jednu výjimku, nezachycuje člověka, což jen utvrzuje v představě o Rakousku jako strašidelné kulise. K prezentaci Rakouska jako země bez lidí pak došlo znovu bezprostředně po osvobození: v červnu 1945 byla na vídeňské radnici pod patronací tehdejšího starosty a pozdějšího spolkového prezidenta Theodora Körnera zahájena výstava fotografií Naše Rakousko. A zas tu byl ten "zdravý" liduprázdný svět, který se skládal jen z přírodních a uměleckých krás. Srovnáme-li katalog výstavy s obrazovou částí Brehmovy knihy, zjistíme, že pro vídeňskou výstavu, která měla ctižádostivě reprezentovat "nové Rakousko", byl použit Brehmův fotografický materiál, s jedinou výjimkou: poslední fotografie v Brehmově knize Pochod Hitlerovy mládeže Lincem, která liduprázdnou obrazovou část zalidnila natolik, až ji úplně znelidštila, na výstavě chyběla.

Brehmova kniha obsahuje i mapu Rakouska, která se dá rozložit způsobem, jaký dnes známe z Playboye (Pin-up-girls). Na ní nejsou vyznačena pouze rakouská města a dopravní tepny, ale v grafickém zvýraznění a v perspektivě i nejdůležitější "pamětihodnosti", které jsou v rakouském zeměpisném prostoru hustě zastoupeny. Rakouské agentury cestovního ruchu tuto mapu zprvu téměř beze změn (samozřejmě zmizel popisek Braunau. Vůdcův rodný dům), později jen s nepatrnými úpravami využívaly ve svých prospektech a reklamních letácích.

To je jen pár z nesčetných dokladů o tom, že štěstí šťastného Rakouska, které v podstatě spočívá v radikálním obětování se při obšťastňování turistů, je produktem rakouské sebeoběti, jež se v roce 1938 stala skutečností a jež byla později rozpracována na životní styl a zdroj obživy. V roce 1938 došlo k historicky novému kvalitativnímu určení funkce Rakouska: důležitá rozhodnutí budou činěna jinde, Rakousko se stane zónou dovolených a muzeem s několika ostrůvky německých průmyslových podniků.

Vítězství Spojenců nad nacismem v roce 1945 rakouské sebevědomí pozvednout nedokázalo. Spíše naopak. Veřejné mínění ovládla podvědomá antipatie vůči "skopčákům" [1] i "okupantům", antipatie, která ohnula hřbet a mlčela. V zemi zavládla "rozmrzelost z politiky", jež znovu rozmrzele musela přistoupit na to, že všechna důležitá rozhodnutí budou uskutečňována někde daleko ve světě, a ovládl ji strach, že vyjde najevo kolaborace a podílnictví na zvěrstvech nacismu. Lidé se utíkali k ideologickému transvesticismu, měnili kulisy a hráli divadlo o národu hostinských a hostitelů. Poválečná doba potvrzovala, že je jemným výbrusem nauky, která začala působit už v roce 1938 a která uschopnila Rakousko ke zbytnělé masové turistice, zaplavující celou zemi.

Hostinský v románu Gerharda Fritsche Masopust (Fasching), mlčenlivý muž, se jmenuje Warhejtl a za války byl velitelem místní skupiny SS.

Masová turistika, kterou si druhá republika zvolila za důležitý hospodářský faktor - v románu Ohnivý kruh (Der Feuerkreis) Hanse Leberta, jehož děj se odehrává v roce 1947, propaganda cestovního ruchu pravidelně útočí z rozhlasu - se projevuje jako realizovaná zkušenost, kterou Rakousko udělalo s "hosty" nejprve z Říše a později ze zemí vítězných mocností. Nacisty zahájené ničení pojmu vlast pokračuje v obratném sebeobětování a završuje se transformací tohoto pojmu v soubor liduprázdných kulis, pokud před nimi náhodou nestojí nějací cizinci. Završení v transformaci, z níž se dá profitovat. Uveďme příklad. Altaussee, proslavené před "anšlusem" letními pobyty četných umělců, působí mimo sezónu na návštěvníka jako místo duchů, mrtvá, liduprázdná dekorace, jak vystřižená z Brehmova Šťastného Rakouska. Tady, před zavřenou kavárnou Jedermann - pod nápisem spatříte karikaturu Klause Maria Brandauera - se dnes žádný našinec nemůže cítit jako doma. "Pro své hosty otevíráme zase tehdyatehdy", na počátku nové sezóny. "Kýmkoli" [2] je zřejmě míněn prototyp hosta, "Brandauerem", mezinárodně uznávaným hercem, pak prototyp národního hrdiny.

Národ bez vlasti.

Jistě není náhodou, že tzv. Anti-Heimat-Literatur [3] vznikl v Rakousku i v mezinárodním měřítku zcela samostatný nový literární žánr: Rakousko je totiž antivlastí par excellence. Tato literatura však není jenom svébytným rakouským žánrem, ona je dominující, nejdůležitější literární formou celé druhé republiky. Ti, kdo ji vytvořili a rozvinuli, dnes jsou téměř úplným Whos who moderní rakouské literatury: za všechny jmenujme alespoň Hanse Leberta, Gerharda Fritsche, Petera Handkeho, Thomase Bernharda, Gerta Jonkeho, Alfreda Kolleritsche, Aloise Brandstettera, Gernota Wolfgrubera, Maxe Maetze, Petera Turriniho, Wilhelma Pevnyho, Michaela Scharanga, Franze Innerhofera, Klause Hoffera, Josefa Winklera, Marianne Gruberovou či Norberta Gstreina. (I mezinárodní germanistika přiřkla Rakousku v této literatuře prvenství bez závisti, protože uznala, že v jiných zemích prostě neexistuje.) Nic nebylo v Rakousku po roce 1945 tak obsáhle, mnohostranně, široce, v přesných detailech, tak důkladně a s takovou invencí popisováno jako venkovský život, regionalismus, "skutečnost, jež bývá ve velkoměstech pohrdlivě označována za venkov nebo provincii" (jak píše Herbert Zand ve své studii Vlastivěda), s její vylhanou idylou a vražednými stereotypy, narušený pojem "vlast" a zpřetrhané lidské osudy. Realistická zachycení života venkovských oblastí bez triviálních stereotypů a vylhané idyly existují jistě i ve světové literatuře, ovšem s jedním rozdílem - díla světové literatury navozují nejen realistický, ale v závěru především pozitivní obraz popisovaného regiónu. V rakouské literatuře je tomu naopak - rozbitím stereotypu a idyly přicházíme k celkové destrukci kdysi kladného vlasteneckého cítění: Jestliže si však ty kulisy rozbijeme, protože se v nich už nedokážeme cítit jako doma, ztrácíme úplně všechno.

Kam se propadl po Dodererovi velkoměstský román? Kde zůstala velká díla ze současné Vídně, Štýrského Hradce, Klagenfurtu nebo alespoň Bludenze? Nejsou. Nejlepších výkonů dosáhla literatura druhé republiky v dílech o rozkladu provincie, a to i proto, že nás o tomto rozkladném oblouku táhnoucím se z dob nacistické okupace až k ničivé vlně cizineckého ruchu současnosti informuje mnohem názorněji než nezáživná sociologická pojednání.

Když se tento žánr konstituoval, vyšla díla jako např. v roce 1960 Vlčí kůže (Die Wolfshaut) Hanse Leberta nebo v roce 1967 Masopust Gerharda Fritsche, která venkovský život zachycovala ve vztahu k nedávné nacistické minulosti, odhalovala zločiny spáchané venkovany a jejich podílnictví na nich a zabývala se nacismem poznamenanými mezilidskými vztahy na venkově v poválečném období.

Mladší autoři, jmenujme Franze Innerhofera s románem Krásné dny (Schöne Tage, 1974), Wernera Koflera a jeho Guggile (1975) nebo Gernota Wolfgrubera s jeho Zemí nikoho (Niemandsland, 1978), už nacismus na vlastní kůži nezažili, ale přesvědčovali se o jeho latentním dědictví v každodenním projevu provincie ať už ve formě brutality, zatvrzelosti nebo okázalé sebejistoty. Jejich příběhy už neměly přímý vztah k nacistické éře a ke zločinům během ní spáchaným, ovšem dokazovaly, že kontinuita současné reality s ní je zřejmá.

Tématem rakouské literatury se posléze stala i groteskní prolhanost, destruktivnost cizineckého ruchu a výprodej země v zájmu cizineckého ruchu. Tématem Kočičí muziky (Katzenmusik, 1974) Gerharda Fritsche ještě je přímá návaznost venkovského myšlení na modely fašistického uvažování, povídka Jeden (Einer, 1988) Norberta Gstreina už poukazuje na jejich skrytost pod povrchem každodenního myšlení a jednání venkovských hrdinů. Uzavřená venkovská pospolitost Gstreinových hrdinů (my sobě) připomíná hospodský rozhovor válečných zločinců Habergeiera a Rotschädela v Lebertově Vlčí kůži: Habergeier potáhl z cigarety, napil se a řekl: "My zůstaneme, kým jsme". "My zůstaneme, kým jsme", opakoval po něm Rotschädel a bylo vidět, jak se snaží, aby se myslivci zalíbil. "My zůstaneme, kým jsme", potvrdil Habergeier a znovu se napil. "Kým jsme", dodal Rotschädel, "ať se stane cokoli".

Co přišlo, víme všichni. Slib daný ve Vlčí kůži došel, zdá se, naplnění v povídce Jeden. Všichni zůstali, kým byli, lidmi, kteří jsou ochotni kdykoli ohnout hřbet, mlčet, hrát před ostatními divadlo, poníženě posluhovat až do okamžiku, než nahromaděná agresivita vybuchne a vyřádí se na nevinných obětech. To vše se stane pod pláštíkem jistoty, získané historickou zkušeností, že z toho znovu vyjdou bez trestu.

[1] Rakušané používají pro Němce hanlivé označení der Piefke, což byl původně rakouský výraz pro německého (hlavně pruského) vojáka.

[2] Narážka na názec kavárny Jedermann (Kdokoli).

[3] Termín Anti-Heimat-Literatur obsahuje v německy mluvících zemích silný regionální náboj, takže se jedná spíše o hnutí, namířené proti přílišnému konzervativnímu regionalismu, spojenému navíc historicky silně s nacistickým režimem.