Sborník Tekstylia, který se nedávno objevil na polském knižním trhu, představil na příkladu několika desítek básnických a prozaických textů generaci ročníků sedmdesátých. Nejmladší autorka Dorota Masłowska (1983) potom otevřela cestu generaci následující - na trhu se začali objevovat i mladí autoři narození na konci 70. či na počátku 80. let - příkladem za všechny mohou být třeba knihy Mirosława Nahacze (1984) Osiem cztery či Pawła Soczyńského (1979) Tajemnice Szumina (Lampa i Iskra Boża, Warszawa 2002).

„Existuje určitý odlišný druh prózy. Jeho výjimečnost spočívá víceméně v tom, že během četby má čtenář pocit, že kniha nebyla napsaná, ale že ji autorovi někdo nadiktoval. Při četbě slyší čtenář hlas, který nepatří žádné konkrétní osobě, jeho zvuk je však velice živý a tělesný. A to je právě případ prózy Mirosława Nahacze. Skutečnost dostala chuť se vypovídat a vybrala si k tomu Nahacze, který souhlasil s tím, že ji vyslechne a zapíše. Ano, vážení čtenáři, Mirosław Nahacz je vyvoleným. O tom jsem absolutně přesvědčen. To zkrátka člověk slyší. Něčemu takovému se nelze naučit, protože není od koho...,“ doporučuje na přebalu knihy prózu devatenáctiletého debutanta Andrzej Stasiuk.

Tematika prózy Nahacze není v dnešní době ničím neobvyklá, zarážející a vlastně ani originální - příběh party mladých lidí, kteří experimentují s alkoholem a drogami, hledají své místo ve světě a smysl toho, co dělají, člověk potká na každém kroku. Věty a jejich významy v něm plynou stejně tak pomalu či rychleji jako odbíjející čas - a jen občas do tohoto stereotypu probleskne nějaká vyšší prozřetelnost - zajímavá myšlenka. Nahacz má tak trochu smůlu, že je „dítětem konzumu“ - z období komunismu si nepamatuje téměř nic. Proto i jeho pokusy o srovnávání současné doby s tou, která byla, vyznívají trochu nedůvěryhodně (vyprávění rodičů či známých nenahradí vlastní zkušenost)... Jeho próza může být ale zajímavá z hlediska lexikálního a stylistického - na většině místech už je cítit poměrně vyzrálý styl. Nahacz se k tomu nebojí s jazykem experimentovat (místy je velice blízko již výše jmenované Masłowské...), což dodává próze živost a sílu posouvat děj neustále dopředu.

Debut o pět let staršího Pawła Soczyńského je svou tematikou knize Mirosława Nahacze v lecčems podobná, s tím ovšem rozdílem, že Soczyński používá naprosto odlišné (více klasické) lexikální a stylistické prostředky. I přesto má však podobný problém jako Nahacz - stereotypy prózy a nevědoucnost, jak dál, po několika stránkách čtenáře uspávají. Navíc se až příliš utápí v jakémsi nevyřečeném tajemství (čtenář čeká, že se stane něco nepředvídatelného, děsivého, či přinejmenším podivného, ale neustále se nic neděje...), a tak se do úzkých dostává mnohem dříve než Nahacz. Jeho knize nechybí dobrá místa (polosurrealistické opisy momentální nálady), ale děj se sám sobě rozplývá v oparu cigaretového dýmu či odéru alkoholu a ona tažná síla mu chybí už po několika stránkách.

U próz obou debutantů bude záležet především na jejich dalším osobním a autorském vývoji - počkejme si, co a jak napíšou příště. Pokud by však jedna kniha měla vyjít z pomyslného souboje manifestu generace let 80. vítězně, byla by to potom ona orwellovská „čtyřiaosmdesátka“.