Jeden z nejvýznamnějších současných slavistů, Igor Smirnov z kostnické univerzity poskytl rozsáhlý rozhovor Naděždě Grigorjevové pro nový tlustý časopis Kritičeskaja massa (číslo 1/2002 vyšlo na konci loňského roku, další číslo se zatím neobjevilo). Smirnovovy úvahy O erotice, politice a cynismu vznikaly a byly zapisovány v průběhu let 2000-2002. Kulturolog a literární teoretik Smirnov (soustředí se na studium středověké a postmoderní kultury) se vyjadřuje z širšího psychologicko-etického hlediska k ruské literatuře současné, ale i klasické. Vybíráme pasáž o tradicích vztahu ruské literatury k sexualitě a erotice, neboť odvážné pasáže a jejich parodie jsou jedním z nejvýraznějším znaků radikální ruské postmoderní literatury, a navíc se nyní objevují politické tendence ruské spisovatele umravňovat a trestat.

N. G.: Vraťme se ještě k ruské sexuální kultuře. Je skutečně tak cynická, jak tvrdíte?
I. S.: Existuje obrovská tradice ruského erotického slovesného umění, od folklóru přes osmnácté století, které přivedlo na svět Sličnou kuchařku Čulkova (Dmitrij Michailovič Čulkov, 1744-1792, ruský spisovatel a folklorista, autor pikareskního románu Sličná kuchařka aneb Dobrodružná putování prostopášnice, 1770, Slovníku ruských pověr, 1782, nebo satiry Politováníhodný úpadek básníků, 1775, - pozn. red.) a barkoviádu (polomýtický autor Barkov - známý především z Puškinových citací - pozn. red.) po romantismus: po Nebezpečného souseda Vasilije Lvoviče Puškina, k nepřístojným versům jeho příbuzného, k junkerským poemám Lermontova. Nový rozkvět daného umění přichází v epoše symbolismu, u Valerije Brusova, Lidie Zinovjevové-Annibalové, Michaila Kuzmina, v Království polibků Fjodora Sologuba, u Michaila Arcybaševa, Anatolije Kamenského atd. Pokračování symbolismu je znatelné v avantgardních textech Andreje Platonova, Borise Pilňaka (který vykreslil bolševickou nekrofilii), Arťoma Vesjolého a u mnoha dalších spisovatelů dvacátých let. Nemohu v žádném případě souhlasit s názorem Borise Ogibenina (jehož prací se obecně velmi vážím), který tvrdí, že "v ruská literatura nemá vlastní literární erotický slovník, stejně jako nemá odpovídající literární etiketu" (viz Ogibeninova kniha Láska a erotika v ruské literatuře XX. století. Bern 1992). Ogibenin vzal vážně sebeopojení Vladimira Nabokova, který, jak se zdá, nadobro zapomněl, "Ne, necením si nepokojného požitku…". Nicméně je obecně znám obrovitý masiv ruské literatury, jak klasické, tak neklasické, v němž nalezneme velmi opatrný, téměř jakoby puritánský postoj k erotickým epizodám. Eros tu je přítomen, není však podán přímočaře, věci nejsou nazývány svými jmény. Je spíše naznačován než přímo předkládán. Vezměme například Lva Tolstého nebo Ivana Turgeněva - v příkladech bychom mohli pokračovat. Ruská literatura netrpí svatouškovstvím, to ne, sexuálnost je však pro ni často nevyslovitelná, nevyjádřitelná (skryté tajemství působí mimořádně silně na čtenáře, který je nucen zapojit svou fantazii). Spojení těl není cosi, o čem je třeba mlčet z důvodů zákazu popisu tělesné lásky, ale cosi, co není možné nijak označit, pro co chybí slova. Takovýto přístup si vysvětluji dědictvím ruské literatury po byzantsko-ruském hésychasmu (asketické hnutí vystupující proti rozumovému výkladu světa, kladoucí důraz na klid, hloubání, mystické soustředění, v Byzanci od 13. století - pozn. red.) a - šířeji - po odmítavé teologii (viz Dionýsios Areopagita - pseudonym neznámého řecky píšícího teologa 5.-6. století ze Sýrie či Konstantinopole, autor Mystické teologie, Nebeské hierarchie, O božských jménech a Církevní hierarchie, myslitel, který spojuje myšlenky pozdního novoplatonismu s křesťanskou vírou v božskou Trojici a v prostředkují roli Krista-Bohočlověka a církve - pozn. red.).

Tato zvláštnost naší literatury je odvrácenou stranou jejího cynického zacházení s literaturou. Máme před sebou opět důsledek ozvláštnění sexuality, jejího vyslání do oblasti Jiného, nemožnosti ji nezprostředkovaně a účastně prožít. Sexualita se dostává do poetické sféry, již nazýváme sférou "ušlechtilého" (první oddělil obě sféry, jak známo, Immanuel Kant). Sublimované potřeby těla nejsou vyjádřitelné pomocí uměleckých postupů a stávají se pro literaturu nedotknutelným předmětem. Takže: na jedné straně u nás najdeme pronikavé snížování Erotu a druhé jeho povýšení (do neartikulovanosti) v literatuře. Ruské sublimování pohlavního života našlo své filosoficko-teologické zdůvodnění u Borise Vyšeslavceva (v jeho knize Etika přetvořeného Erotu). Ve stalinské epoše zvítězila sublimace sexuality, ta byla beze zbytku vytěsněna za hranice kulturně přípustného. V letech 1970-1980 se pak obrozuje ruský folklórní, nikoli byzantský, cynický vztah k erotice. Stačí připomenout Třicátou Marininu lásku Vladimira Sorokina, kde je sexualita popisována pomocí fekálních motivů. Snížení sexuality Sorokin postupně používá ve všech svých románech a divadelních hrách - až do Modrého sádla, kde homosexuální pohlavní akt provádějí Chruščov (aktive) a Stalin (passive). Je to legrační scéna, která nás vrací ke zdrojům sprostého ruského Erotu. (Aniž to Igor Smirnov při této části rozhovoru tušil, právě tato scéna se stala v druhé polovině roku 2002 záminkou pro obžalobu Vladimira Sorokina z pornografie, soud se Sorokinem v současné době stále pokračuje. - pozn. red.)
Celé znění rozhovoru naleznete na stránce: http://magazines.russ.ru/km/2002/1/ips.html