Na začátku roku 2001 se ve francouzských médiích zvedla se další vlna vášní kvůli knize Ali Kouzelný (Ali le Magnifique), která vyšla pod pseudonymem Paul Smaïl. Někteří novináři se staví na zadní z pocitu, že jde o literární blamáž, jiným je proti mysli prostě skutečnost, že nikdo neví, kdo Smaïl je. Mnozí tuší, že pseudonym patří Jeanu-Jacquesi Légerovi, spisovateli ne zrovna uznávanému.

Záhadný Paul Smaïl vydal první román, Žít mě zabíjí (Vivre me tue), roku 1997. Ali Kouzelný je jeho čtvrtou publikovanou knihou. Za námět tohoto románu posloužil příběh z černé kroniky, historie Sida Ahmeda Rezaly, který vraždil ženy ve vlacích. Román je dost dlouhý (618 stran) a má podobu rozsáhlého, brilantního monologu jistého Sida Ali Benengeliho. Hrdina je průhledně fiktivní postava: mladík, původem Arab, žijící na předměstí, na samém pokraji společnosti. Ztracenec, zlostný cynik, zlodějíček, kriminálník, který zabil několik lidí. Přitom je ale i značně sentimentální, má obdivuhodnou znalost literatury, klasické i současné, francouzské i světové. Odvolává se na Diderota, Rimbauda, Apollinaira, Prousta, cituje či parafrázuje Stendhala, Cervantese, Pessou, Fitzeralda, Dostojevského, poslouchá Mozarta, zná Brathese, Wittgensteina, Hölderlina… A krutě proklíná média, nadává na praktiky reklamy, odsuzuje, kam až zachází televize, bere si na mušku nevraživou literární kritiku, nevybíravě drtí "gestapáky" ze světa show-businessu, nesnáší konzumní společnost. Napadá jmenovitě mnohé osobnosti veřejného života: politiky, zpěváky, fotbalisty… Smail, ať už pseudonym patří komukoli, je spisovatel schopný způsobit pořádný poprask. Ale zároveň mu kritika nemůže upřít, že je nadaný i jinak. Požitkářsky si hraje s jazykem: je ostrý, vynalézavý, nemilosrdný. Vyjadřovací rejstřík má přepestrý: používá slova arabská, anglická, vulgární, tvoří si výrazy vlastní, míchá je s argotem, slovními hříčkami, reklamními slogany, citacemi z hitů nejen rappové muziky.

Někteří novináři knihu naprosto odsoudili, označili za brak. J.-L. Douin se v článku v deníku Le Monde pokusil objektivně rozebrat vlnu zájmu i odporu, již román vyvolal. Kritik uvádí: "Některá média se jednoduše rozhodla Smaïlovu knihu odstřelit, a činí tak nedůstojně. Smail zřejmě popuzuje jisté intelektuální kruhy, podobně jako přede dvěma lety Michel Houellebecq, jehož Elementární částice označili za "odpad". Prostý fakt, že hrdinové těchto knih odmítají náš svět, je asi natolik znepokojující, že noviny cítí potřebu prohlásit díla za ubohá, odsoudit je předem, nedopustit, aby se jim dostalo uznání." Douin dále cituje ze zcela protichůdných recenzí. Například v Elle stálo: "mnoho pasáží obsahuje slovní potyčky tak krásné, že vám vyrazí dech". V Lire se píše o "ohromném" románu, Marianne hodnotí "nejkrásnější román, co jsme dostali ke čtení za poslední léta; dílo, jež si musíte ihned koupit". V Nouvel Observateur naproti tomu v souvislosti s publikováním knihy pod pseudonymem psali o "literární prostituci", o braku, kritik došel k závěru, že "lidi dneska pro peníze udělají cokoli". V jednom televizním pořadu dokonce moderátor prohlásil: "kniha měla přehnaně pochvalný ohlas, ale já se do ní díval, to se nedá číst…". Na jiném kanálu zas tvrdili, že je to kniha "podřadná, nesnesitelná, hnusná", jež "se nikomu nelíbí", a je s podivem, že vůbec mohla najít vydavatele. A nakonec kdosi ještě Smaïl obvinil z plagiátorství…