Když v lednu letošního roku pařížské nakladatelství Gallimard vydalo knižní prvotinu Noëlle Revazové Rapport aux bêtes (Láska k dobytku, Editions Gallimard, 2002), málokdo tušil, jaký rozruch kniha vyvolá. Noëlle Revazová se doslova přes noc stala jednou z nejvyhledávanějších autorek románského Švýcarska. 25. února je pozvána do populárního kulturního pořadu rozhlasové stanice La Premiere Presque rien sur presque tout, o týden později do televizního pořadu Faxculture. V hlavních denících románského Švýcarska (Le Temps, Le Nouvelliste, Le Matin) se objevují velmi příznivé recenze. Noëlle Revazová je srovnávána s C. F. Ramuzem, největším spisovatelem románského Švýcarska tohoto století, jehož jméno nese m.j. i prestižní literární cena (Prix de C.F.Ramuz) udělovaná každých pět let jednomu švýcarskému spisovateli za celoživotní dílo. I když jde o srovnání jistě lichotivé, zavání až přílišnou snahou škatulkovat cosi, co se právě svojí originalitou jakékoliv klasifikaci brání. Jde právě o tuto originalitu, jíž román nesporně upoutal nejen literární kritiky, ale i širokou čtenářskou obec.

O čem vlastně román vypráví? Obsah knihy se dá shrnout do několika vět: na farmu zemědělce Paula přijíždí v létě pracovat portugalský dělník Georges a obrací naruby život Paula a jeho ženy Vulvy (ano, tak opravdu zní jméno manželky), kteří rozhodně nepatří k ideálnímu manželskému páru. Paul celý život prožil na své farmě, Vulva pochází z města, Paul je drsný venkovan, jenž nezná a nemiluje než práci na poli a kolem dobytka, zatímco svoji ženu považuje jen za užitečný předmět na farmě ; ale ta již dávno rezignovala na svůj osud. Stará se o děti i Paula, kterého nemiluje, a žije odevzdaně na farmě, kterou nenávidí.

Oživení vesnické tematiky, okořeněné hrubým manželem a ušlápnutou ženou, zůstává sice zajímavé i v dnešní době, ale zdaleka nestojí v pozadí velkého úspěchu knihy. Síla románu spočívá v jeho originální formě, v jazyce, kterým je napsán. Jde o jazyk velice specifický - osobní jazyk farmáře Paula, v jehož vnitřním monologu se celý příběh románu odehrává. Nejde však o pouhý záznam vesnické mluvy na způsob sociolingvistických výzkumů nářečí, jde o melodický, stylisticky vybroušený jazykový "vynález" autorky, která o svém způsobu psaní říká v rozhovoru s Thomasem Dayerem v Le Nouvelliste z 15. února t.r. : "Je ne supportais plus d'écrire de maniere classique. Je trouvais ça mort, ça me pesait. J'avais l'impression qu'il fallait que je trouve une autre vitesse, une autre vitalité… Je cherchais un certain rythme, une certaine couleur. Ça a amené les tournures du langage parlé." (Nedokázala jsem již psát klasickým způsobem. Připadalo mi to zmrtvělé, tížilo mě to. Cítila jsem, že musím najít jiné tempo, jinou životnost… Hledala jsem jistý rytmus, jisté zabarvení. Tak se postupně zrodil mluvený jazyk). A právě tento mluvený jazyk, jehož netradiční forma může čtenáři zpočátku činit mírné obtíže, nás doslova vtáhne do vnitřního světa primitivního, obhroublého venkovana a dá nám prožít chvíle nevěřícného pobouření, beznaděje, pobavenosti, shovívavosti i soucitu s Paulem, který i přes Georgesovu snahu o změnu zůstává postavou víceméně uvězněnou v zakletém kruhu prostoduchosti. Tento kruh se zdá Paula svírat tím těsněji, čím více přibývá postav patřících spíše do světa Vulvy a Georgese. Vulva, která zpočátku knihy je sama, opuštěná, bezbranná proti Paulovi, jeho farmě, jeho dobytku, jeho polím, jeho tradici (příhodně ztělesněné zatuchlým pokojem po mrtvém otci), postupně nabývá na duševní síle (v protikladu ke své fyzické slabosti podtržené vážnou nemocí), nejprve ve společnosti Georgese, postupně i několika sousedů a sousedek. Její vůle se zoceluje tím více, čím více Paul ztrácí jistotu svého neotřesitelného postavení (nejen vůči Vulvě, ale i vůči Georgesovi, sousedům, svým dětem a dokonce i svému dobytku). Paul je stále častěji vystavován situacím, kterým neumí čelit, se kterými se neumí vyrovnat. Proto tím spíše lpí na svém primitivním světě, který mu však nedokáže poskytnout ani odpověď, ani oporu. Animální a archaický charakter Paulova světa je dokonale vyjádřen v obnažené zemitosti jeho vnitřního jazyka. Ten také zbavuje jeho chování jisté dávky hrubosti a primitivnosti a dává chvílemi nazřít Paula jako člověka, který jedná v naprostém souladu se svou jednoduchostí, kdy jeho láska k dobytku, mnohem větší než k vlastní rodině, je zcela přirozená, upřímná a hluboce zakořeněná, stejně jako předsudky, uražená hrdost, žárlivost, podezíravost, majetnickost, přísnost, ale i nesmělost a cudnost. Všechny tyto pilíře Paulova ducha těžce odolávají nárazům Georgesových argumentů, a některé se dokonce mírně otřesou v základech. Avšak čtenář toužící po definitivním zboření, zhroucení či obrácení Paulova životního přesvědčení by čekal marně. Přesto je nahlédnutí do obhroublé duše farmáře Paula spletitým, emocionálním a zcela unikátním dobrodružstvím podávajícím důkaz o existenci jeskynního muže, která zůstává i v dnešní době až palčivě aktuální.

Noëlle Revazová se narodila v obci Vernayaz v kantonu Valais před třiatřiceti lety jako jedno z devíti dětí. Vystudovala opatské gymnázium v Saint-Maurice, filozofickou fakultu a poté vyučovala latině a francouzštině na soukromé škole. Mezitím píše básně, povídky, divadelní hry, dva roky pod pseudonymem Maurice Salanfe píše literární kroniku pro rozhlasovou stanici Espace 2. Počátkem tohoto roku uvedl divadelní soubor La Compagnie Marin v Sionu a Lausanne představení vycházející z jejích textů s názvem Až budu velký (Quand je serai grand) v divadelní režii Françoise Marina.