iLiteratura: Jak žáci středních škol Vaši knihu přijímají?
Noëlle Revaz: Některým se opravdu moc líbí, jiní mi trochu vyčítali, že jazyk, který v knize užívám, je příliš učený a že tím ztrácí na přirozenosti. Ale já jsem chtěla, aby tento jazyk byl trochu umělý, aby byl skutečným literárním výtvorem.

iLiteratura: Mnoho lidí však slyšelo ve vašem textu skutečný přízvuk Vašeho rodného kantonu Valais…
Noëlle Revaz: Nelíbí se mi, když se můj text označuje za návrat k regionalismu. Lidé si myslí, protože píši o farmáři a sama pocházím z Valais, že tedy moje hlavní postava musí nutně být valaisanský farmář. Ale já jej rozhodně nepovažuji za farmáře z Valais, z kantonu Vaud či z Čech, jde o univerzálního farmáře, který může existovat kdekoliv. Proto také Paul (hlavní postava románu, pozn.) používá nejen slova ze švýcarské francouzštiny, ale i z francouzštiny standardní. Pro výraz kravinec jsem například někdy použila typicky francouzské slovo "la bouse", jindy slovo francouzsko-švýcarské "la beuse". Nebo užívám typicky valaisanské označení pro starostu "président de commune". Poněkud jsem tak zahladila stopy, aby původ farmáře zůstal neznámý. Stejně jsem postupovala i u krajiny, nemluvila jsem o horách, ale o kopcích, tak se příběh může odehrávat kdekoliv.

iLiteratura: Zkoumala jste podrobněji venkovskou řeč, aby jste ji pak ve svém románu použila?
Noëlle Revaz: Zpočátku jsem si myslela, že jde zcela o můj vlastní výtvor, ale uvědomila jsem si, že se nezrodil z ničeho, že jsem vyšla z vlastní zkušenosti s lidmi, které jsem takto slýchávala mluvit ve svém dětství. Šlo o materiál, který byl již ve mně a který jsem přetvořila tak, aby se z něj stalo cosi, co ve skutečnosti neexistuje, ale co se zároveň skutečnosti dosti podobá. Během psaní jsem rozhodně nemyslela na valaisanského venkovana. Ale člověk svým kořenům neunikne. Ve skutečnosti jsem vyšla z toho, co jsem znala, co jsem vnímala jako dítě ve Valais - hrubé farmáře s jistou dávku pohrdavého chování k ženám, i když s takovým typem mužů se lze setkat všude.

iLiteratura: Myslíte si, že nepřátelé žen, jakým je Paul, jednoho dne přestanou existovat?
Noëlle Revaz: O tom velmi pochybuji. Něco z nich vždy zůstane. Vzdálíme-li se i v západních zemích jen trochu od města, můžeme o ženách zaslechnout dosti neuvěřitelné věci. V arabském světě je tento postoj dokonce součástí kultury. Ale nepřátelství k ženám má ve společnosti své opodstatnění. Kdysi existovala mezi mužem a ženou jistá rovnováha - muž působil více mimo domov, zatímco žena se starala o domácnost, zůstávala uvnitř domova. Tam poroučela a muž ji poslouchal, i když navenek budil dojem, že poroučí on. V dnešní době už takový vztah nemůže fungovat, žena chce dělat vše, co dělá muž, a muž nechce dělat, co dělá žena, vzniká tak nerovnováha. Nepřátelství k ženám má často původ ve strachu, v nepochopení. Pokud v dnešní době stále existují nepřátelé žen, je to spíše z nedostatku racionální úvahy.

iLiteratura: Myslíte si, že ženy musí bojovat za rovnoprávnost s muži?
Noëlle Revaz: Člověk musí za určité věci bojovat, ale s militantním ženským hnutím tak docela nesouhlasím. Společnost je tvořena ženami a muži zároveň, nelze bojovat jeden proti druhému. K zlepšení situace se lze dobrat jen vzájemným pochopením. Ale jedna věc mě stále překvapuje, a tou je nerovnost platů, například v některých švýcarských bankách. Možná máme ve Švýcarsku stále ještě jistou venkovskou mentalitu, v jistých oblastech zůstáváme dost konzervativní.

iLiteratura: A Paul je skutečným ztělesněním této mentality…
Noëlle Revaz: Paula jsem od počátku viděla jako velmi drsného člověka, takže jsem si hned řekla : "to bude farmář", protože farmář skutečně může být tak drsný, hrubý a krutý. Všichni dobře známe toto klišé, karikaturu venkovana, který žije na své farmě, který se neumí dobře vyjadřovat, který bije svá zvířata a děti. Pracovala jsem tedy s tímto klišé, ale zároveň jsem si uvědomovala, že mě jde především o vztah muže a ženy a že toto nepřátelství k ženám se může týkat všech vrstev společnosti. Ale s postavou bankéře bych nemohla takový charakter vykreslit, zvýraznit jeho rysy, přehánět tak, abych vzbudila reakci, abych čtenáře zarazila. Ale jisté nepřátelství k ženám existuje ve společnosti bez ohledu na prostředí.

iLiteratura: Znáte někoho, kdo se podobá Paulovi?
Noëlle Revaz: Ne, já sama jsem nikdy nepřátelství k ženám nepocítila v takovém rozsahu, nikdy jsem nebyla v takovéto situaci, i když si lidé občas říkají : "Ta žena, co napsala tuhle knihu, musela zažít hrozné věci." Ale existují zkrátka muži, kteří pohrdají ženami, a ženy spolu vzájemně soucítí, zažívají pocity velké nespravedlnosti. Toto vše jsem okolo sebe vnímala a kniha je toho výsledkem.

iLiteratura: Na záložce knihy je velkými písmeny nadepsáno: "manželská tyranie". Myslíte si, že existuje způsob, jak proti takovéto tyranii bojovat?
Noëlle Revaz: To je velmi těžké. Pokud si jeden z partnerů zvykl rozkazovat a druhý poslouchat, oba jsou nešťastní, ocitnou se v začarovaném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Podle mne musí zasáhnout něco z vnějšku.

iLiteratura: Věříte na šťastné manželství ?
Noëlle Revaz: Ano, věřím, ale jen za určitých podmínek. Podmínkou šťastného páru je svoboda, kdy každý může být sám sebou. Oba partneři by měli sdílet svůj život, aniž by od druhého cokoliv očekávali. Proto si myslím, že je důležité, aby žena pracovala, protože žena v domácnosti přenáší všechny své frustrace na manžela, a tím mezi nimi vzniká nerovnováha. Žena musí mít svůj vlastní svět. Ale existují ženy, které takto dokáží žít, to záleží na povaze. Důležité je zachovat si absolutní svobodu, i když je těžké druhého si nepřivlastňovat.

iLiteratura: Jako Paul svá zvířata…
Noëlle Revaz: Ano, protože je to velmi snadné, může si s nimi dělat, co chce. Může tvrdit, že ho milují, ale nikdy se opravdu nedozvíme, je-li to pravda či ne, dobytek ho možná vůbec nemiluje, jen mu to nemůže říct.

iLiteratura: Paul cítí jistou lásku ke svému dobytku, pocity ke své ženě se však do příchodu Georgese vůbec nezabývá, natož aby o nich mluvil. Georges naopak ví velmi dobře, jak o lásce mluvit. Představují tito dva muži dva typy mužské lásky?
Noëlle Revaz: Je jisté, že Paul má co se týče lásky skutečný problém, mužský problém. Nedokáže přijímat něžnosti, sám sebe vidí jen jako drsného muže, je uzavřen v modelech, které dáváme mužům za příklad - modely válečníků, kteří nikdy nepláčou, atp. Georges má v sobě cosi ženského, dokáže snadno mluvit o pocitech, mluví o všem, neexistují pro něho žádná tabu. Vlastně jsem se trochu Georgesovi vysmívala, udělala jsem z něho jakéhosi mluvčího současné tendence, kdy se hodně mluví o tom, jak spolu správně komunikovat, jak je třeba dělit se o své pocity. Jde o módní téma, a tím se z něho stala banalita, otřepaná záležitost.

iLiteratura: Paul se občas chová jako dítě, například když hodnotí lidi kolem sebe, patří podle Vás dětinskost neodmyslitelně k brutalitě?
Noëlle Revaz: Myslím, že ano. Pokud někdo přemýšlí o sobě, o svých činech a nezůstává u povrchnosti, takový člověk ví, že brutalita nic neřeší, že to není dobrý způsob, jak se bránit, jak se v životě chovat.

iLiteratura: Život Paula se řídí mnoha pravidly; rutina, tradice, povinnosti syna a manželky hrají v jeho životě dosti velkou roli. Myslíte si, že by ve skutečném životě měla být taková pravidla utvrzována či spíše překonávána, bourána?
Noëlle Revaz: V knize ukazuji, že to není příliš dobré. Paul se drží svých pravidel, protože nedokáže sám za sebe přemýšlet. Určuje si svá pravidla a nepotřebuje hledat něco jiného. Georges je naprostý opak, je velmi svobodomyslný a tak mu to i vyhovuje. Ve skutečném životě je, myslím, minimum principů dobrá věc, protože jinak společnost přestává fungovat. V minulosti jsme byli zahlceni tvrdým a autoritářským náboženstvím, nyní je vše dovoleno a hranice si musíme stanovit my sami.

iLiteratura: Cítíme, že Paul se nedokáže změnit, i když by možná chtěl. Mohou se lidé změnit o vlastní vůli, nebo musí vždy cosi zvnějšku zasáhnout jejich niterné pocity?
Noëlle Revaz: Vždy se najde cosi, byť nepatrného, co nám pomůže lépe pochopit naše vlastní já. Myslím, že je to vždy nějaká vnější věc, protože často zůstáváme uzavřeni v sobě a nedokážeme si získat odstup. V knize je takovým vnějším popudem nejen smrt stáda, ale i odchod Georgese. Tehdy se Paul pokusí uvést do praxe Georgesovy rady, ale nakonec neuspěje. Místo něhy, o kterou se snaží, doslova znásilní vlastní ženu. Je to prohra a vlastně se tím vracíme na začátek knihy. Na úplném konci Paul věnuje své ženě myšlenku s jistou dávkou náklonnosti, ale říci to nedokáže. Přesto je v tom jistá naděje na změnu.

iLiteratura: Jak se zrodilo jméno jeho ženy, Vulvy?
Noëlle Revaz: Toto jméno mi způsobilo již mnoho problémů, protože já sama dobře nevím, odkud se vzalo. Zpočátku jsem měla představu dvou drsných, primitivních postav, muže bez jména a ženy, která se jmenovala Vulva. To byl začátek mého příběhu. Jméno ženy patřilo k její přirozenosti, k jejímu charakteru. V tomto jménu ihned vycítíme, jaký je její vztah k manželovi, je nám zároveň zřejmé, že nejde o nijak jemnou ženu. Nejprve jsem zamýšlela napsat tento příběh pro rádio, ale uvědomila jsem si, že by to právě kvůli jméno ženy nebylo možné. Tak jsem se rozhodla napsat příběh jen pro sebe. Chápu tedy, že lidé jsou tímto jménem zaskočeni, já sama jsem jím byla šokována.

iLiteratura: Myslíte si, že text existuje před tím, než je napsán?
Noëlle Revaz: Mám dojem, že existuje již předtím, protože se mi při psaní stává, že zažiji jakýsi druh vidění, předtuchy věty nebo odstavce, které musím napsat. Pokouším se tento obraz zachytit, ale ten proběhne tak rychle, že je nutno velkého soustředění a práce, abych dokázala správným způsobem popsat, co jsem viděla. Také se to nemusí podařit. Mám dojem, že tento příběh existoval již předtím a já jsem se pokusila zachytit, jak jsem jej cítila. Pokusila jsem se ho zhmotnit, dát mu výraz slovy, dát mu solidní základ. Vlastně ten příběh existoval již ve slovech a já jsem je jen tím nejvěrnějším způsobem, doufám, zapsala na papír. Myslím, že bych bez tohoto pocitu nemohla psát, jde o určitý druh potřeby.

iLiteratura: Původně jste román zamýšlela jako povídku, co změnilo Váš názor?
Noëlle Revaz: Změnil ho příchod Georgese. Všechy tři postavy skýtaly opravdu mnoho možností a bohatosti. Zpočátku jsem si myslela, že se osobnost ženy postupně rozvine, že se nakonec postaví na odpor, ale to se nemohlo odehrát na deseti stránkách. Postavy byly zpočátku natolik silné, natolik vyhraněné, že jsem musela pokračovat, jinak by nebyly věrohodné. Postavy jsem si ihned zamilovala, a protože jsem neměla důvod skončit, netížilo mne žádné datum odevzdání, tak jsem pokračovala.

iLiteratura: Žila jste po celou dobu psaní románu ve světě svých postav nebo jste se dokázala od nich snadno odpoutat?
Noëlle Revaz: Jelikož mi psaní románu trvalo tři a půl roku, někdy i s několikaměsíčními pauzami, nežila jsem celou dobu ponořená do jeho světa. Ale pokaždé, když jsem znovu zasedla ke psaní, pročetla jsem několik stránek a ihned jsem se ocitla ve světě postav, který byl velmi intenzivní. Zpočátku jsem byla k textu a jeho postavám velmi vázaná, ale postupně jsem si získala určitý odstup, nadhled a hodně jsem se při psaní pobavila.

iLiteratura: Je pro Vás psaní spíše spontánní záležitostí nebo se mu věnujete každý den určitou dobu?
Noëlle Revaz: Píši zcela impulzivně. Knihu Rapport aux betes jsem psala, když jsem měla čas. Psaní je poměrně složitá činnost, protože nás odloučí od světa a člověk musí volit mezi společenským životem a psaním. Ale já nejsem tak disciplinovaná, abych si řekla, že budu psát každý den. Když jsem měla prázdniny, vzala jsem počítač a odjela do hor, kde jsem psala například tři dny v celku. To mi vyhovovalo.

iLiteratura: Odkud čerpáte inspiraci?
Noëlle Revaz: Především z pozorování lidí kolem sebe. Dělám to už od malička, snažím se pochopit, jak lidé fungují, co si myslí. Pozoruji je a najednou se objeví situace, ve které se cosi odehraje, co vydá jiskru, co mě rozesměje, co se mě dotkne. Může jít o maličkost, slovo, které někdo pronese, a já si pod ním cosi představím. Někdy to může vyjít ze mě, z pocitů, které zažívám. Přemýšlím o svém životě, o své minulosti a najednou se zrodí nápad na příběh. Jen málokdy si dělám poznámky, ale když už, tak až po návratu domů, nikdy ne na ulici.

iLiteratura: Inspirují Vás též sny?
Noëlle Revaz: Mám hodně ráda sny, ale jen velmi zřídka stály u zrodu nějakého příběhu. V několika svých příbězích jsem vyprávěla sny postav, někdy si také představuji, že píši knihu vymyšlených snů, které vyprávím.

iLiteratura: Váš mluvený jazyk užívaný v knize je velmi melodický - ovlivňuje Vaše psaní nějakým způsobem hudba?
Noëlle Revaz: Hudbu, především klasickou, poslouchám velmi často a její atmosféra mě může skutečně inspirovat. Například když poslouchám symfonii, hraje jen několik nástrojů a najednou se k nim přidá celý orchestr - to mi připomíná tvorbu psaní, také si můžeme pohrávat s takovými kompozicemi. Ano, hudba mě inspiruje, ovšem nikdy ji neposlouchám při psaní.

iLiteratura: Jaký je Váš vztah k jazyku?
Noëlle Revaz: Občas si myslím, že píši proto, že ne příliš ráda mluvím. Také opravdu bláznivě miluji francouzský jazyk. K jazyku mám velmi materiální vztah, považuji ho za hmotu, kterou zpracovávám. Začala jsem psát, už když jsem byla hodně malá, považovala jsem slova za předměty a měla jsem chuť si s nimi pohrávat. Pozorovala jsem, jaký bude mít efekt, když nějaké slovo posunu dopředu, dozadu či doprostřed. Napsala jsem větu, poslouchala jsem, jak zní. Jazyk rozhodně nepovažuji za cosi abstraktního.

iLiteratura: Jakého spisovatele byste označila za své alter ego?
Noëlle Revaz: Jednoho autora mám opravdu velmi ráda, i když jsem ho objevila teprve po napsání románu, a tím je William Faulkner. Když jsem ho četla, byla to skutečná láska na první pohled.

iLiteratura: A z francouzské literatury?
Noëlle Revaz: Obdivovala jsem velkou řadu spisovatelů, ale po absolvování univerzity jsem přestala číst klasické autory francouzské literatury. Potřebovala jsem poznat jiné věci. Také mám dojem, že pokud člověk sám píše, potřebuje být sám sebou, nemít žádný vzor. Proto mi dlouho trvalo objevit svůj vlastní styl, byla jsem tak trochu zahlcena všemi autory, které jsem obdivovala a od nichž jsem se nedokázala odpoutat. Bylo třeba na ně zapomenout. Hodně jsem měla ráda Marcela Prousta, také jednoho českého spisovatele, který se jmenuje Bohumil Hrabal. Četla jsem jeho trilogii Svatby v domě a ještě další věci. Toho mám hodně ráda, protože jeho styl psaní je naprosto svobodný, vynalézavý, velmi vtipný, plný přehánění a zároveň velké něhy. Jeho humor, který ve Švýcarsku nemáme, mě dokáže hodně rozesmát. Také mám ráda Franze Kafku, Cesara Pavese…

iLiteratura: Vy sama se považujete za francouzskou, frankofonní či francouzsko-švýcarskou autorku?
Noëlle Revaz: My, Švýcaři, máme velice zvláštní status, protože nejsme Francouzi, ale zároveň se odmítáme uzavírat do ghetta francouzského Švýcarska. Máme francouzskou kulturu, čteme francouzské noviny, díváme se na francouzskou televizi, když probíhaly ve Francii prezidentské volby, nesledovali jsme nic jiného. Máme blízko k Francouzům, ale přesto jsme jiní. Řekla bych, že pocházím z francouzského Švýcarska, ale že jsem frankofonní spisovatelka.

iLiteratura: Ve francouzském Švýcarsku lze najít dvě skupiny autorů - autoři skutečné Romandie jako Jacques Chessex či Maurice Chappaz, a ti, kteří jsou spíše považováni za Francouze (Philip Jaccottet, Bernard Comment). Kterou z těchto skupin budete následovat?
Noëlle Revaz: Nemyslím, že bych se přímo přestěhovala do Francie, i když Švýcarsko je tak malá země, že jsme poměrne rychle za její hranicí. Rozhodně se nepovažuji za autorku francouzského Švýcarska. Mojí skutečnou vlastí je spíše francouzský jazyk než Švýcarsko či Francie. S tímto jazykem se cítím hluboce spojena, patří nerozlučně ke mně, to považuji za důležité.

iLiteratura: Jsou Švýcaři vlastenci?
Noëlle Revaz: Ve Švýcarsku necítím příliš silný pocit vlastenectví. Švýcaři často sami sebe pomlouvají, říkají o sobě samé špatné věci, nemají velkou důvěru ve svou zemi. Pro Švýcary je mnohem více než Švýcarsko rozhodující místo, kde se narodili, obec či kanton. Obyvatelé kantonu Vaud se cítí více Vaudoisany než Švýcary. Ztotožňují se mnohem více se svým kantonem, se svou obcí. Švýcarsko je cosi abstraktního a je až neuvěřitelné, kolik nedostatků v něm nacházíme.

iLiteratura: Atmosféra Vaší knihy je dosti poklidná, je v ní cítit harmonie a vyrovnanost přírody. Odráží tato atmosféra skutečné poklidné Švýcarsko?
Noëlle Revaz: To bylo opravdu bezděčné. Ale pravdou je, že jedna z věcí, kterou si ve Švýcarsku přejeme mít, je klid. Proto se do Švýcarska také často stěhují známé osobnosti, nikdo je tady nepronásleduje kvůli autogramu. Naopak, všichni se tváří, že je neznají. Například francouzský spisovatel Christian Jacq (autor bestsellerů, česky vyšlo velmi mnoho děl, například Egyptský soudce či Egypt velkých faraonů, pozn.) se přestěhoval do Švýcarska před 15 lety - lidé z vesnice sice věděli velmi dobře, že je slavným spisovatelem, ale nikdo mu nepřišel blahopřát, protože všichni respektovali jeho soukromí a právo na klid. Lidé takto jednají, protože sami touží mít svůj klid. Na jednu stranu to může být příjemné, ve městech nikdo netroubí, vládne poměrně ticho, ale na druhou stranu je také dobré o věcech mluvit, dát najevo, co si myslíme.

iLiteratura: Myslíte si, že literatura může lidi změnit?
Noëlle Revaz: Ano, jde o prostředek, jak na lidi zapůsobit. Já jsem rozhodně neměla v úmyslu udělat z mé knihy nějaký feministický manifest, napsala jsem ji pro potěšení z příběhu samotného. Chtěla jsem na cosi poukázat, ale rozhodně ne ve smyslu lidi změnit. Ale kniha to někdy dokáže, čtenář si ji přisvojí, vytvoří se mezi nimi intimní vztah, a kniha mu tak opravdu dokáže předat jakési poselství. Kniha může mít skutečně velkou moc. Vtáhne čtenáře do svého světa a přesvědčí ho o jeho skutečnosti. Myslím si, že dobrá kniha čtenáře vždy změní, byť nepatrně, alespoň tím, že ho přinutí k zamyšlení : čtenář se ztotožní s postavami a skrze ně i s novým pohledem na věci, je tak přinucen pohlížet na život trochu jinak.

iLiteratura: Váš první román vyšel v prestižním nakladatelství Gallimard a slaví velký úspěch. Považujete to pro vaši budoucí činnost za motivaci nebo spíše za překážku?
Noëlle Revaz: Gallimard je pro mne povzbuzením, podnětem, abych ze sebe vydala to nejlepší, zůstala na stejné výši. Ale vydání knihy, a to může být u jakéhokoliv nakladatele, na mě vyvíjí určitý nátlak v tom smyslu, že nyní vím s jistotou, že mě lidé budou číst. Předtím jsem to nevěděla, takže jsem se při psaní knihy cítila naprosto svobodná, odpovídala jsem se z ní jen sama sobě. Nyní musím sama sebe přesvědčit, že píši jen pro sebe, musím zapomenout na čtenáře, na nakladatele a psát to, co mě samotnou bude těšit.