Pierre Michon má v současné francouzské literatuře zcela zvláštní postavení. Píše, poměřeno vydanými texty, málo, přesto však se věnuje pouze psaní. Ačkoli jistě patří k velkým osobnostem, jako by se míjel se zájmem médií a cestu k běžnému čtenáři si prosekává těžko. Dvě letos publikované útlé knížky nicméně neušly pozornosti žádného z větších deníků a literárních časopisů. Přispělo k tomu možná i udělení ceny Prix Décembre.

Pierre Michon (1945) začal publikovat až v 37 letech a hned první knihou, Maličké životy (Vies minuscules), si vydobyl obdiv u poměrně úzkého okruhu čtenářů. Jeho texty jsou totiž velmi poetické, náročné. "Pierre Michon má své čtenáře, kteří tvoří jistou komunitu skoro fanatických obdivovatelů, zapálených stoupenců. Ne zrovna sektu, jsou značně početní, spíš jakousi církev: bohatou na slavné kněze jako Jean Echenoz nebo François Bon," uvádí se v recenzi Fabrice Gabriela v Les Inrockuptibles na knihu Abbé (2002).

Michon se vyhýbá otázce žánru, jeho díla nelze označit za román, novelu ani autobiografii. Navíc své texty nechává leta "dozrát", jen těžce se jich "zbavuje" - třeba Velká Beune čekala na vydání celých deset let. Přestože Michon píše o životě jiných, přiznává, že mluví hlavně o sobě.

Maličké životy je nejobjemnější Michonova kniha, skládá se z osmi příběhů. Nejdelší jeho vydaný text, Rimbaud syn (Rimbaud le fils), dosáhl 120 stran. Ostatní díla mají podobu tenkých brožur, o to hutnější však přinášejí čtenářský zážitek, protože jde o desítky stran seškrtané do výsledné hubené podoby. Michonův velice bohatý obrazný svět rodí nečekaná přirovnání, zarážející metaforická pojmenování, svébytné obrazy. "Vzácní jsou spisovatelé, schopní - jako Pierre Michon - zachytit, dát pocítit zázrakem a neobyčejným pnutím svého psaní, fyzickou sílu určitého místa, krajiny," hodnotil Michonovo dílo P. Kéchichian v Le Monde u příležitosti vydání textu Velká Beune (La Grande Beune). A pokračoval: "Totéž pnutí se nachází v jeho kresbě postav a zejména ve hře vzájemných vztahů a pohledů, jež mezi nimi probíhají." Podobně úspěšný umí Michon být i v řádcích vonících erotikou.

Většina Michonových textů rozvíjí osudy malých osudů obyčejných lidí, věnuje se postavám anonymním, zapomenutým velkými dějinami. Velkou slabost má pro středověk.

Maličké životy, slavná Michonova prvotina, obsahuje příběhy právě o takových postavách z Michonova dětství.

Život otce Foucaulta popisuje muže z venkova, který se brání jít se léčit s rakovinou hrtanu do Paříže, protože si jako nevzdělaný připadá, že takové léčby není hoden. Michon se později vzdal fikce, vydává díla Život Josepha Roulina (Vie de Joseph Roulin), Císař Západu (L´Empereur d´Occident), Páni a sluhové (Maitres et serviteurs), Rimbaud syn (Rimbaud le fils).

Život Josepha Roulina vypráví o opilci pošťákovi, příteli van Goghově, jehož malíř i portrétoval: Michon si vymýšlí, jak to všechno mohlo být, ovšem veškeré jeho psaní je bohatě podloženo pečlivým a velice podrobným studiem všech dostupných dokumentů. Další jeho díla se podobně zaměří na Goyu, Watteaua.

V roce 1996 vyšlo Michonovo dílko Král lesa (Le Roi du bois), věnované Gérardu Macé. Vypráví se v něm o tom, jak pasáček vepřů jednoho dne v lese zahlédne vznešenou mladou ženu, která vystoupí z kočáru, vykasá si spodničky a ulevuje si, pak se vrátí do kočáru, kde ji čeká urozený pán. Celý pasáčkův život tohle "vidění" pak poznamená. Sní o tom, že se také stane pánem, bude se učit malířem u Claude de Lorrain. Svého snu dosáhne jen v představách: stává se urozenou postavou po svém: neuznanou, ale šťastnou, v lesích.

Zároveň byl v témže roce konečně vydán i text s tématem řeky Beune, Velká Beune (La Grande Beune), je zasazen do současnosti - v 60. letech přichází vypravěč, mladý učitel, na svůj první post do městečka Castelnau poblíž Lascaux a jeho život ovlivní tři zdejší ženy -, avšak prosakuje jím prehistorie (celým popisovaným krajem, i jeskyní Lascaux řeka Beune protéká). Text popisuje jeho erotické sny, které posléze ukájí se svou přítelkyní Mado.

I dvě letos vydané knížky, potvrzují literární kvality spisovatele, jenž nepatří k mediálním hvězdám, což ovšem není na škodu. Tělo královo (Corps du roi) je dílo poznamenaná silně smrtí Michonovy matky (jíž před lety věnoval svou první knihu) a také narozením dcery. Autor se v něm zabývá životy spisovatelů - čtenáře zaskočí nádherné stránky o Beckettovi, Flaubertovi, Faulknerovi, Hugovi, ale třeba i o poezii jako modlitbě.

V knize Abbé se Michon vydává za benediktinskými mnichy, do nehostinných klášterů v kraji Vendée v době kolem roku 1000. Chtěli ovládnout přírodu, řídit lidi, mít moc. Zabývali vysoušením bažin, dokázali skolit kance nebo vyfouknout druhému pravý zub svatého Jana Křtitele. Ovšem v opojení ze snadných vítězství, z tělesných potěšení, dobře tajených tajemství zapomínají, že věci jsou vrtkavé a nejisté.

Za povšimnutí stojí kniha Yaël Pachetové - Michonovy družky, jíž je Tělo královo věnováno - nazvaná Je nám dobře, máme strach (On est bien, on a peur, Verticales/Minimales, 2002, 126 s.). Deník čtenářky Virginie Woolfové zprostředkuje každodenní život mladé ženy, jež píše, aby se zbavila dvojího stínu uctívaného milence a otce spisovatele. Stránky zachycující tento vnitřní boj patří v knize k nejlepším, doplňují je i krásná slova o lásce…

Z bibliografie:
Les Vies minuscules, Gallimard, 1984, 207 s.
Vie de Joseph Roulin, Verdier, 1988, 66 s.
L´Empereur d´Occident, Fata Morgana, 1989
Maitres et serviteurs, Verdier, 1990, 132 s.
Rimbaud le fils, Gallimard, 1991, 120 s.
La Grande Beune, Verdier, 1996
Le Roi du bois, Verdier, 1996, 50 s.
Trois auteurs, 1997
Mythologie d´hiver, 1997
Abbés, Verdier, 2002, 80 s.
Corps du roi, Verdier, 2002, 112 s.
Bovary, fotografie Magdi Senadji, Marval, 2002