Pierre Michon (1945) napsal už řadu knih. Jeho první dílo Vies minuscules získalo roku 1984 cenu France-Culture a od té doby publikoval několik dalších knih (Vie do Joseph Roulin, L'empereur d'Occident, Maîtres et serviteurs).

V knize Rimbaud le fils, vydané r. 1991, představuje Michon, jak lze porozumět Rimbaudovi. Kniha je záměrně napsaná jako životopis, který obvykle předpokládá možnost striktního oddělení života a díla, alespoň co se porozumění čtenáře týče. Poté, co je hranice mezi nimi (arbitrárně) stanovena, je třeba rozkrývat složité způsoby, kterými se ovlivňují. Michon však toto dělení odmítá: rozbití organické jednoty autora je fatální pro jeho poetičnost, která nás jako čtnáře oslovuje. Literární věda je z toho důvodu na několika místech kritizována. Právě motiv synovství, o kterém pojednáme níže, patří k pojmům, které taková věda nebere v úvahu: tedy vztah čtenáře a autora. Výsledný žánr by bylo možné nazvat „psychografií“, neboť je to sonda do světa básníka-génia, k němuž se snaží přiblížit vypravěč téměř vševědoucí, přitom však lidský a pokorný.

Génius, jemuž nikdo nerozumí. Jazyk mlžný
Michon usiluje o to, aby Rimbauda a jeho dílo svými výroky nespoutal; zároveň se však nechce uchylovat k prázdným tvrzením. Citlivě se pokouší o rovnováhu mezi těmito dvěma extrémy, a to jak obsahově, tak ve výrazivu, kde těží ze svého bohatého a poetického slovníku, jenž bude pro čtenáře zdrojem procítění a reflexe. Kdo si však myslí, že „rozumí“, toho Michon zesměšní - zejména pokud jde o literární historiky; ve své pokoře však touto ironii míří na čtenáře i na sebe. Z úcty ke géniovi plyne, že konec zůstane otevřený, biograficky, i co se týče interpretace Rimbaudova díla. Ke konci už není ani jisté, zda je řeč stále o Rimbaudovi, či o básnickém božstvu, které se náhodou do Rimbauda vtělilo: totiž o poesii samé.

Negativní vymezení
Tradiční západní myšlení rozlišovalo positivní a negativní teologii; negativní teologie se Bohu přibližuje více než positivní, a to skrze apophasis, odpírání, a negací všech známých určení, aby vynikla božská transcendence. Michon se do této tradice, svým způsobem, zařazuje. Podle logiky, že génius je mimo veškeré porozumění, představuje Rimbaudův život a dílo skrze osoby, proti kterým se básník vymezoval: nejprve proti své matce, pak proti Izambardovi, Banvillovi, Verlainovi, Carjatovi. Každá kapitola je rytmicky věnována jednomu takovému protikladu. Zároveň se však někdy může zdát, že osoby, které básník potkává, jsou tomuto nosnému schématu poněkud nepřirozeně přizpůsobeny, a to zejména ke konci knihy.

Duchovní poesie
Rimbaudova psychografie naznačuje postupné produchovnění jeho poesie v průběhu času - a jeho poesie, to je jeho život i dílo. Již bylo zmíněno směřování od scén odehrávajících se doma až ke hvězdám, které toto duchovnění vykresluje. Michon musí čím dál více hledat vznešená slova, aby postihl význam. U genia to však není snadné. Biblické a mytologické přirovnání a metafory musejí nahradit obyčejný jazyk, aby svatozář Rimbauda (či Múzy?) zřetelně vynikla. Génius káže vzdát se porozumění; rozum musí stále odolávat pokušení rouhání. Avšak do jaké míry? Michon chce zůstat na straně bezpečné, proto se jej vzdává zcela.