Se švýcarskou autorkou maďarského původu Agotou Kristof jsem se setkala jednoho deštivého podzimního odpoledne roku 2002 v jejím malém bytě ve starobylém centru Neuchâtelu. Ve dveřích mne uvítala postarší, usměvavá žena, jejíž bezchybná francouzština neztratila ani po půl století života ve Švýcarsku letmý přídech daleké domoviny. Usadily jsme se v obývacím pokoji s okny do úzké uličky neuchâtelského centra. Na jedné stěně pokoje se vyjímal velký obraz autorčina rodného města Köszeg, zatímco opačnou stěnu lemovaly police plné vlastních knih přeložených do 34 jazyků. Strávily jsme spolu téměř dvě hodiny ve velmi příjemném rozhovoru, kdy autorka tichým, rozvážným a mírně unaveným hlasem vyprávěla o svém dětství, každodenních starostech i svém úspěchu, věcně a bez velkých frází, se stručností, již lze nalézt i v autorčiných knihách. Dvě hodiny v neuchâtelském bytě s Agotou Kristof ve mně zanechaly hluboký dojem, odnesla jsem si vzpomínku na důstojnou ženu a spisovatelku, jež nazírá na svět, na sebe i na svůj úspěch očima prostého realismu, jehož síla mnohdy předčí všechny psychologické rozbory světa.

iLiteratura: Do Švýcarska jste přijela roku 1956. Jak vzpomínáte na toto období?
Agota Kristof: Byla to velmi pohnutá doba. Když náš vlak dorazil ke švýcarské hranici (přijeli jsme od Vídně), vítala nás místní kapela, ženy nám podávaly oknem čokoládu, všichni byli moc hodní. Poté jsme vlakem pokračovali až do Lausanne, kde nás zavedli do jakýchsi kasáren poblíž fotbalového hřiště a tam nás ubytovali. Moc hezky se o nás starali, byli jsme moc spokojeni.

iLiteratura: Psala jste již v Maďarsku?
Agota Kristof: Ano, psala jsem nejprve básně, ale pouze v maďarštině, francouzsky jsem tehdy ještě neuměla.

iLiteratura: Byly vaše básně zveřejněny?
Agota Kristof: Ano, ale jen v časopisech, nikoliv knižně. Později jsem se je pokusila přeložit, ale nedařilo se mi to. Některé z nich jsem použila ve své poslední knize Včera (Hier), v níž se objevují poetické pasáže - ty jsem právě napsala před mnoha lety v maďarštině.

iLiteratura: Kdy jste začala psát ve francouzštině?
Agota Kristof: To trvalo velmi dlouho, protože jsem pět pracovala v továrně, kde všude kolem rámusily stroje a nikdo spolu nemluvil, takže jsem se jazyk učila jen velmi pozvolna. Potom jsem začala navštěvovat kurzy francouzštiny pro cizince, které pořádala Neuchâtelská univerzita. Naučila jsem se francouzsky číst, ale nebylo to snadné, protože se francouzština od maďarštiny v mnohém liší. Hodně jsem četla po návratu ze školy a potom jsem začala psát, velmi pozvolna, rozhodně to nebylo hned.

iLiteratura: Psala jste přímo ve francouzštině, nebo jste nejprve překládala to, co jste napsala v maďarštině?
Agota Kristof: Začala jsem psát přímo ve francouzštině. Nejprve šlo o krátké divadelní hry, protože se psaly snáze než romány. Jen uvedete jméno a dialog, není třeba psát dlouhé věty. Některé z nich byly vydány knižně a hrány na divadle. A potom jsem najednou, ani nevím jak, začala psát román. Chtěla jsem vyprávět o svém dětství, co jsem zažila za války se svým bratrem, ale přidala jsem i jiné věci, takže je román autobiografický jen zčásti.

iLiteratura: Jak vzpomínáte na své dětství?
Agota Kristof: Velmi ráda. Bylo to za války, ale naše město nebylo bombardováno. Bydlela jsem v západní části Maďarska, v městě Köszeg, poblíž rakouské hranice.

iLiteratura: Mluvíte tedy dobře německy?
Agota Kristof: Ne, vůbec ne, trochu jsem se němčinu učila ve škole, když mi bylo deset let. Ale potom jsme se už učili jen ruštinu. Učitelé francouzštiny, angličtiny a němčiny se učili ruštinu společně s námi, protože výuka jejich jazyků byla zakázána. Ale ruský jazyk mám ráda, také spisovatele, jako je Dostojevskij. Nedávno jsem dostala CD maďarské skupiny Kaláka, která zhudebnila některé texty Sergeje Jesenina, je to moc pěkné.

iLiteratura: Vydala jste svůj první text hned po jeho dokončení?
Agota Kristof: Ano, poslala jsem ho do Francie třem vydavatelům. Jednomu z nich se moc líbil a vydal jej.

iLiteratura: Myslíte si, že byste napsala stejné příběhy v maďarštině?
Agota Kristof: Ano, je to možné, ale nemohu to vědět určitě.

iLiteratura: Povzbuzoval nebo motivoval vás někdo ve vašem psaní?
Agota Kristof: Příliš ne, ale já jsem psala tak ráda, že to bylo jedno.

iLiteratura: Po vašem příjezdu do Švýcarska jste pracovala poblíž Neuchâtelu v továrně na hodinky. Inspirovala vás tato zkušenost ve psaní?
Agota Kristof: Ano, trochu jsem psala už v továrně, ještě v maďarštině. Měla jsem zásuvku a v ní papír a tužku. Když mě něco napadlo, zaznamenala jsem si to a pokračovala v práci. Ale lidé z továrny nevěděli, že píši, nemohla jsem s nimi mluvit, protože jsem ještě neuměla francouzsky.

iLiteratura: Ale lidé ve vašem blízkém okolí o tom věděli...
Agota Kristof: Můj bývalý manžel o tom samozřejmě věděl, ale tehdy šlo ještě o texty v maďarštině. Když jsem potom začala psát divadelní hry, dozvědělo se to poměrně dost lidí, protože se hry uváděly v Neuchâtelu.

iLiteratura: Měla jste vždy ráda divadlo?
Agota Kristof: Když jsem byla v Maďarsku na internátu, hrála jsem ráda divadlo. Večer jsme nesměly ven, a tak jsem organizovala představení pro zábavu, parodie učitelů a tak podobně. Odebraly jsme se do ložnice, kde jsem naučila text druhá děvčata a pak jsme řekly ostatním, že budeme hrát, jen když nám připraví něco k jídlu. Byla tam totiž spousta dívek z venkova, které dostávaly balíčky s jídlem - sladkosti, šunku, salámy atp. Jejich jídlo bylo vlastně cenou za lístek. To mi bylo kolem čtrnácti let.
Tady jsem ze začátku divadlo vůbec neznala. Když jsem pracovala, do divadla jsem nechodila, protože jsem jazyku nerozuměla a také jsem se starala o tři děti. O něco později jsme bydleli poblíž Neuchâtelského kulturního centra, kam jsem si zvykla chodit každé odpoledne číst noviny. Tam jsem se seznámila s herci amatérského divadla. Roku 1979, když jsem dopsala svoji první hru, kabaratní a veselou, John a Joe, hrála se v kavárně Café du Marché. Právě s jejím uvedením jsem poznala mnoho lidí a byla jsem požádána, abych napsala další hry, také pro rozhlas. Ale John a Joe se dodnes hraje nejvíce, zejména v Německu a v německé části Švýcarska.

iLiteratura: Jaký máte pocit, když vidíte své hry na divadle?
Agota Kristof: Moc se mi to líbí. V Neuchâtelu hráli moje hry stejní lidé, co je uváděli v Café du Marché, hráli je všude a velmi dlouho. Myslím, že to byla nejlepší představení vůbec.

iLiteratura: A jak se vám líbí adaptace vašich prozaických textů?
Agota Kristof: Mé romány byly adaptovány pro divadlo i film. Někdy je to dobré, někdy méně. Například Belgičané hráli všechny díly trilogie v Budapešti, jeden večer první díl a druhý večer dvě zbývající knihy. Hráli v angličtině, ale s titulky v maďarštině, přišlo mnoho diváků, kritiky byly velmi příznivé, bylo to skutečně moc pěkné. Ale například jsem nebyla příliš spokojená s volnou adaptací románu Včera švýcarským režisérem Silviem Soldinim - s filmem Popálení větrem (La Brulure du vent). Změna názvu byla zcela v pořádku, ale změnil rovněž konec příběhu, film končí úplně jinak než v knize. Hlavní protagonisté odjíždějí společně a šťastní... Hodně jsme o tom s S. Soldinim hovořili, říkala jsem mu, že by konec neměl měnit, ale on sám je tak hodný, že chtěl, aby byli šťastní. Film se setkal s úspěchem v Itálii, ale nikde jinde ne. Je to škoda, zejména pro něj. Rovněž existuje skupina kolem dánského režiséra Thomase Vintenberga, která odkoupila práva na adapatci mé trilogie, ale potýkají se s řadou problémů. Nemohou uvést všechny tři knihy společně, protože by film trval asi čtyři hodiny, takže nevědí, jak to udělat. Znovu o dva roky prodloužili autorská práva, film měl být už touto dobou dokončen. Byli dokonce v mém rodném městě v Maďarsku, kde by chtěli film natáčet. Bude opravdu škoda, jestli jim to nakonec nevyjde, protože o odkoupení práv měla zájem i řada jiných lidí. Nakonec se rozhodli adaptovat první a třetí knihu, protože v druhé je příliš mnoho podrobností.

iLiteratura: Nevadí vám to?
Agota Kristof: Ne, jen doufám, že někdo jiný druhou knihu adaptuje, protože ji mám velmi ráda.

iLiteratura: Píšete něco v současné době?
Agota Kristof: Ano, cosi jsem začala, ale ze zdravotních důvodů to nepostupuje příliš rychle, protože trpím vyhřeznutím ploténky. Chodím jen s velkými obtížemi, z domu vycházím jen na nákup. Stále dostávám spoustu pozvání z různých částí světa, ale nemohu cestovat. Jednou jsem byla s dcerou v Japonsku a to bylo velmi příjemné. Lidé v Japonsku jsou fantastičtí, velmi kultivovaní. Zůstaly jsme tam přibližně dva týdny. Každý den se začínalo v devět hodin s rozhovory, půl hodiny s jednou skupinou, potom jsem měla deset minut přestávku a znovu rozhovor - celý den stejný kolotoč, v knihkupectví, v rozhlase, v televizi. Nic jsem z Japonska neviděla, byla jsem stále s novináři a s překladatelem, jenž převedl všechny mé knihy do japonštiny.

iLiteratura: Udivilo vás, jak japonští čtenáři vnímají vaše texty?
Agota Kristof: Ano, je to dost překvapující. Právě v Japonsku se moje knihy prodávaly nejvíce a nejvíce lidí si mě přišlo i poslechnout. Stáli obrovské fronty na autogram - bylo to neuvěřitelné. V Japonsku jsem měla skutečně velký úspěch. Rovněž vydali knižně mé divadelní hry.

iLiteratura: Viděla jste jejich uvedení na divadle?
Agota Kristof: V japonštině jsem viděla hrát pouze Velký sešit (Grand Cahier). Jeden večer hrály dvojčata dvě dívky a druhý večer dva chlapci. Měli masky, šlo o jistou směs divadla, tance a hudby, bylo to opravdu moc pěkné.

iLiteratura: Zmínila jste svého japonského překladatele. Kontaktovali vás někteří překladatelé, aby vás kupřípkladu požádali o pomoc s textem?
Agota Kristof: Ne, moc ne. Napsal mi jednou anglický překladatel, ale nechtěl poradit, psal mi, jaké autory dosud přeložil a že se na něho mohu spolehnout. Byl moc milý.

iLiteratura: Vnímají vás v Maďarsku jako maďarskou spisovatelku?
Agota Kristof: Spíše ne. Ale bylo o mne napsáno mnoho článků, předčítala jsem ze svých textů téměř ve všech městech své země, ale myslím, že nejsem považována za maďarskou spisovatelku. V Maďarsku je udělována prestižní literární cena, která se jmenuje Kosutova podle osobnosti z 18. století; jednou mi bratr volal, že jsem na seznamu možných laureátů této ceny a že ji pravděpodobně dostanu. Ale nedostala jsem ji, protože nejsem Maďarka. Nyní jsem si požádala o maďarský pas, ale vyřízení trvá už rok, jde o složitý proces, kdy musíte napsat data narození svých rodičů, prarodičů, svatbu, rozvod, chtějí na mne mnoho detailů.

iLiteratura: Vracíte se často do Maďarska?
Agota Kristof: Ano, každý rok. Naposledy jsem v Maďarsku byla v lednu 2002, a protože nerada létám letadlem, jela jsem nočním lůžkovým vlakem. Byl to přímý vlak z Curychu, bylo to opravdu moc příjemné. Moje rodina mě také přijela navštívit sem, někteří i vícekrát.

iLiteratura: Je vaše rodina hrdá na váš úspěch?
Agota Kristof: Trochu ano, ale ne moc, protože můj bratr je rovněž spisovatelem. Nedávno mi poslal svůj nový román o teroristech, který je velmi dobrý. Začal s detektivními romány, ale nyní píše serióznější knihy.

iLiteratura: Je vaše a bratrovo povolání ve vaší rodině spíše výjimkou?
Agota Kristof: Myslím, že ne, alespoň můj otec také hodně psal. Byl učitelem a přispíval do časopisu o vzdělávání, psal rovněž básně a o první světové válce, během níž se dostal až do Ruska. Ale myslím, že nepsal moc dobře.

iLiteratura: Četl vaše knihy?
Agota Kristof: Ne, zemřel, než mé knihy začaly vycházet. Byla bych moc ráda, kdyby si je býval mohl přečíst. Poslala jsem je své matce, ale ta je nikdy nečetla, ani bratrovy knihy ne. Nikdy nečetla, jen je rovnala na police, aniž by je otevřela, ale to nevadí.

iLiteratura: Jak přicházejí vaše texty na svět?
Agota Kristof: Nikdy nezačínám nad prázdným listem papíru. Pracuji na textu již během dne, zatímco se věnuji něčemu jinému, v hlavě si uspořádávám myšlenky a nápady, a když jsou to ty pravé, tak se v tom okamžiku chopím pera a ihned vše sepíšu. Nebo na text myslím před spaním a ráno si jej napíšu. Příběh, na němž právě teď pracuji, mám již celý vymyšlený v hlavě, teprve poté zasedám ke psaní.

iLiteratura: Stává se vám, že vás vaše vlastní tvorba překvapí?
Agota Kristof: Ano, poměrně často. Říkám si, jak mě právě tohle napadlo, jak je to možné.

iLiteratura: Nepíšete na počítači?
Agota Kristof: Ne, píšu perem, jak se mi chce, ne zrovna od začátku. Jde spíše o směs krátkých pasáží. A když si už myslím, že jsem napsala dost, začnu přepisovat text na stroji. Je to dost těžké, protože dělám řadu chyb a neustále je musím opravovat. Ale můj vydavatel mi nyní hodně pomáhá, předám mu text s ručně vepsanými opravami a on je přepíše na počítači.

iLiteratura: Jak jste prožívala své první úspěchy?
Agota Kristof: Zpočátku jsem byla moc spokojená, ale potom už toho bylo příliš.

Překáží vám úspěch vašich předchozích knih v napsání nových příběhů?
Agota Kristof: Ano, protože si říkám, že lepší už napsat nemůžu, že nebude tak dobrý. Ostatně si myslím, že můj poslední román Včera už není tak dobrý jako moje předchozí knihy.

iLiteratura: Existuje kniha, která se vám obzvláště špatně psala?
Agota Kristof: Ne, nepamatuji si. Jsou okamžiky, kdy to nejde, ale to nesouvisí s konkrétním příběhem.

iLiteratura: Vaše postavy používají často jednoduchá slova a fráze, bez vyjádření pocitů, aniž by analyzovaly sebe či své činy, pouze konstatují skutečnost kolem sebe. Co si myslíte o naší době, tolik ovlivněné psychoanalýzou a terapiemi všího druhu?
Agota Kristof: Nemám ráda, když se věci rozebírají, když se mluví dlouze o tom, co si myslíme, o čem sníme. Proto jsem se rozhodla vyjadřovat se ve svých knihách velice prostě. Divadelní hra John a Joe je přesně taková, druhé hry už o něco méně. Například v Klíči od výtahu (La Clé de l'ascenseur) se již setkáte se spoustou přídavných jmen, je to styl, který všichni používají, a to jsem nechtěla.

iLiteratura: Právě v této hře, Klíč od výtahu (s. 75) a v románu Třetí lež (s. 364) si vaše postava klade jednu a tutéž otázku: "Jak dlouho žije pták? Jak dlouho žijí lidé? Zdá se mi, že věčnost..."
Agota Kristof: Skutečně? To si neuvědomuji. Když japonský překladatel pracoval na mých divadelních hrách, jmenoval mi místa, kde už se v mých románech se stejnou větou setkal, a já si to vůbec nepamatuji. Povídala jsem mu: "Já už jsem tuhle větu někdy napsala?" A on odpověděl: "No, ano." Hned znal odpověď.

iLiteratura: Má tato otázka po věčnosti lidského života pro vás zvláštní význam?
Agota Kristof: Ani ne, ale myslím, že bych nechtěla žít příliš dlouho. Je pravda, že se mi život někdy zdá nekonečný.

iLiteratura: To je poměrně ponurý pohled na věci...
Agota Kristof: Ano, někteří lidé ho nemají rádi. Mám přítelkyni, také spisovatelku, která mé texty nikdy číst nedokázala.

iLiteratura: Vaše postavy jsou často samotářské, zdá se mi, že celou vaší tvorbou prostupuje otázka "Jak vyjádřit velkou samotu?" Je pro vás samota tíživá?
Agota Kristof: Ano, ale takhle to cítím od chvíle, co jsem opustila svoji zemi.

iLiteratura: Bylo těžké ji opustit?
Agota Kristof: Zpočátku ne. Měla jsem děti, mažela... Teď když moje děti vyrostly, cítím samotu výrazněji. Ale s dětmi se vídám často. Můj syn žije nedaleko, dcera bydlí ve vesnici poblíž Neuchâtelu a druhá dcera žije v Paříži. Je herečka, měla velký úspěch ve dvou Claudelových hrách. Ale těžce se dostává k nějaké trvalejší práci, stejně jako můj syn, který je hudebníkem.

iLiteratura: Myslíte si, že by měl umělec být chudý?
Agota Kristof: Neměl, ale je. Je však možné, že to napomáhá.

iLiteratura: Co musí mít podle vás dobrý spisovatel?
Agota Kristof: Nejdůležitější je originalita, text se nesmí podobat jen tak čemukoliv. Existují autoři, kteří píší stále to samé. Moje přítelkyně spisovatelka například píše stále o lásce, protože jiné téma nemá, nic jiného nezažila. Píše dobře, ale jen o jednom tématu.

iLiteratura: Jací spisovatelé jsou vám blízcí?
Agota Kristof: Na to je těžké odpovědět, protože po nich stále pátrám. Mám moc ráda norského spisovatele Hamsuna a také Fernanda Pessou. Je těžký a ponurý. Rovněž jsem obdivovala Rakušana Thomase Bernarda.

iLiteratura: Jste považována za švýcarskou autorku maďarského původu. Souhlasíte s takovým popisem?
Agota Kristof: Ano, je to pravda, protože mám švýcarskou národnost.

iLiteratura: Udržujete kontakt se švýcarskými autory?
Agota Kristof: Příliš ne, ale jsem členem Společnosti švýcarských autorů, účastnila jsem se řady jejich setkání. Nyní už je to pro mne složité ze zdravotních důvodů.

Děkuji za rozhovor.