Giono si psal deník od dubna 1935 do června 1939 a pak jeden rok, od 1943 do 1944. Byla to dvě rozhodující období jeho života: první, kdy zaujal pacifistický postoj a které končí těsně před vypuknutím války; druhé uzavírá jeho uvěznění v září 1944.

Podoba obou deníku se značně liší. V letech 1935 až 1939 jsou dokumenty, které deník tvoří, tří druhů. Za prvé rukopisný deník, psaný zprvu poměrně pravidelně, později občas. Pak úryvky z dopisů, které se týkaly jeho rozpracovaných děl, a nakonec různé texty - polemické články, portréty malířů, korespondence s nejrůznějšími lidmi, neznámými i slavnými. Politika, zejména činnost v době mnichovské krize v září 1938 nebo události kolem šíleného nápadu setkat se s Hitlerem kvůli míru, tu zabírá značné místo, i když ne převažující. Deník z Okupace není tak různorodý: od 20. září 1943 do 8. září 1944, každý nebo téměř každý den, někdy i několikrát za den, Giono zapisuje svůj život v Manosque. Život bez rozruchu, bez cestování, kromě vzácných výprav do Marseille. Žádné přiložené dokumenty, žádné obdržené dopisy. 170 stran "čistého Giona". O dění v okolním světě se Giono zmiňuje málo, ačkoli má i pro něho životní důležitost. Nač přepisovat noviny? Deník vypovídá o něm. A přesto je rozsah textu značně bohatý. Především je to deník spisovatele. Giono vypráví, jak se rodí jeho knihy už od chvíle, kdy na ně myslí, ale nenapsal ještě ani řádek. Tak v deníku komentuje Opravdová bohatství, Bitvy v horách, Váhu nebe, Dva jezdce v bouři... Rozepisuje se i o dílech zamýšlených, která nebyla nikdy realizována. Zaznamenává svou četbu. Spolu s ním prožíváme jeho každodenní život, sledujeme jeho problémy. Nedostatek peněz, rodinné soužití s ženou Elise, dcerami, jejich zdravotní problémy, studia, spontánní promluvy. Těžkosti s matkou, panovačnou, toužící vést dům, neschopnou pochopit, co píše její syn. Těžkosti se strýcem, který s nimi žije, opilec, flákač, zlý, umíněný... Starost, jak pomáhat druhým, přetrvává: Giono pomáhá leckomu, Židům (například skladateli Meyerowitzovi, kterého dokonce osobně zachrání z koncentračního tábora) stejně jako komunistům, a vypomáhá jim i finančně, ačkoli sám má problémy. Zajímá se o obyčejné lidi kolem sebe.

Ani jako autor deníku není Giono černobílá postava. Nehlídá se. Jeho nálady i názory se mění. Někdy odsuzuje i své nejoblíbenější přátele a blízké, Luciena Jacquese, Herniho Fluchera, svou dceru Aline. Brzy potom se k těmto nechtěně předrážděným výpadům vrací. Nikdy ale neškrtá. Neměnnou součást Gionova psaní inspiruje jeho okouzlení okolní přírodou: krajinou, nebem, bouřkami. A to je jen zlomek obsahu celého textu. Bohatý, spontánní, rozmanitý, živoucí deník, který představuje velkého spisovatele, muže citlivého, šlechetného, plného humoru. Bez přetvářek, beze snahy retušovat svůj obraz.

Pětasedmdesátiletý Giono zemřel na podzim r.1970 v rodném Manosque, kde strávil i větší část svého života. I v šedesátých letech Giono, ač o hodně starší, zůstával nadále zatvrzelým individualistou, nevěřil ve společenskou roli spisovatele. Pacifista ze 30. let se v něm nezapřel, jen byl ve svých soudech trochu střízlivější, opatrnější. Nikdy nevěřil ve smysl dějin a byl přesvědčen, že "hlavní revoluční činy nedělají nikdy ti, kdo na to myslí celý život. Dějiny tvoří lidé, a lidé jsou darebáci".

Gionova politická pouť nesla s sebou hodně nedorozumění a vyvolala stejně nenávisti jako naděje, ale určitě byla výrazem postoje a myšlení, které se neslučovaly s jakýmkoli kompromisem. V mládí Giono obdivoval svého otce, revolucionáře, a cítil sympatie k anarchismu. Stejně jako jeho apolitismus nikdy nezanikly. Nikdy nebyl členem žádné strany, a pokud se angažoval v politice, vždy jako pacifista, i jeho působení v l'AEAR (1934) bylo z neznalosti jejího komunistického zaměření. Spojil-li se s protifašistickými skupinami, pak proto, že fašismus chtěl válku. Jakmile si ale uvědomil, že i antifašisté touží po válce, přerušil s nimi styky. Jedinou jeho politickou doktrínou byl ve skutečnosti pacifismus, a ten vyprovokovala nejvíce zášti. Jeho pacifismus, podobně jako u Poulaille, Célina, surrealistů a dadaistů byl naplněný hrůzou bývalých vojáků z první světové války. "Nikdy jsem ze sebe válku nesmyl. Hrůza těch čtyř let je pořád ve mně... Všechny války byly vedeny pro nic." Odtud jeho pacifistické přesvědčení a hluboká nenávist k válce. A přitom první romány čerpají z této zkušenosti málo, píše se v nich o návratu k půdě, k soběstačnému životu, štěstí plynoucímu z "opravdových bohatství" v opozici k městu, kultu peněz, industrializaci. Giono přichází do Paříže a setkává se s Gidem, Paulhanem, Chamsonem, Farguem, Poulaillem a dalšími teprve až po prvních literárních úspěších, přesněji po vydání románu Pahorek (v nakladatelství Grasset), tehdy mu bylo třicet čtyři let. Po boku Guéhenna, Gida a Poulaille se po celá 30. léta angažoval v protifašistickém dění. Sympatizoval s komunisty, Aragon ho dokonce jednou popsal, jak "předčítá Lenina venkovanům", což se jeví velmi nepravděpodobně. Když Stalin v květnu 1935 vyslovil podporu obranné politice Francie, Giono se připojil k protestu svého přítele Poulaille... Nesouhlas s intervencí ve Španělsku ho definitivně odtrhl od intelektuální levice. Ze svého postoje antifašisty a pacifisty ale neodstoupil.

Někdy v té době leží počátek Contadouru: v létě 1935 se Giono s přáteli rozhodli usadit na samotě u Manosque, koupit dvě staré farmy. Sjížděly se sem desítky lidí. Všichni společně snili o všeobecném míru, návratu k půdě, radosti ze života. Giono popíral, že by byl duchovním otcem celé skupiny, tvrdil, že ostatním jen otvíral oči... Předčítal svá díla, poslouchala se hudba, chodilo se na výlety, diskutovalo se. Gionův pacifismus vycházel z lásky k životu "za každou cenu": "Být Francouz není žádná výhra. Jediná výhra je být živ." Ještě v době Mnichova věřil, že mír může být zachráněn. Den po podepsání dohod prohlásil: "Je to mír! Nestydím se za žádný mír. Stydím se za všechny války." O patnáct let později, v jednom intervieuw, tvrdil to samé: "Byl jsem moc rád, že není válka... Myslím si to dodnes." Válka ale stejně přišla. Giono vylepil v Manosque svá "Ne" na plakáty vyzývající k mobilizaci a zmizel.

Našli ho až 6. září. V kasárnách v Digne, kam se odebral dobrovolně, aby byl zařazen... do odvodové komise. Mezi jeho blízkými vyvolal tento čin zmatek. Dodnes zůstává bez objasnění, spisovatel své chování nikdy nevysvětlil. Měl strach, o sebe, o rodinu? Považoval za hlavní zachovat dekorum, aby mohl pokračovat ve svém díle? V kasárnách nezůstal dlouho. 14. září byl internován v Marseille za defétismus. Strávil tam dva měsíce a pak byl demobilizován. Tak začalo jedno z nejvíce kontroverzních období jeho života. Už r. 1938, když publikoval Odepření poslušnosti ("Odmítám podrobit se válce"), pranýřovala ho jak nacionalistická pravice, tak levicoví intelektuálové, kteří jeho postoj považovali za demobilizující proti hitlerovské hrozbě. Giono tak zůstal osamocen, mimo politické strany, stejně jako anarchisté, kteří též odmítali jakoukoli válku.

Jeho problémy často pramenily z jakési naivity, neobezřetného chování ve společnosti, která jen číhala na každé škobrtnutí, ať přítele, nebo nepřítele. Svou roli ale často uměla sehrát i náhoda: Gionův přítel Louis Lecoin napsal na počátku války (1939) leták Bezodkladný mír. Obsahoval větu, kterou Daladier považoval za výzvu k dezerci: "Ať armády přenechají slovo rozumu a složí zbraně." Lecoin jel do Contadouru pro Gionův podpis, ale nezastihl ho. Podepsal ho tedy za něj sám... Souhra někdy neuvěřitelných okolností pokračovala: Gionovo vynášení venkova, obrana půdy a řemesla, tedy téma, které rozpracovával ve svých dílech a v jehož duchu se žilo v Contadouru, náhle našlo nečekanou odezvu v ideologii maršála Pétaina. Později se Giono marně bránil, že nepracoval pro vichystickou propagandu... Kolaborantský tisk ho začal oslavovat. Giono měl tehdy finanční problémy, přestal domýšlet své činění: publikoval i v pronacistickém tisku. V březnu 1942 jeden nacistický časopis o něm dokonce otiskl - bez Gionova vědomí - reportáž. Zároveň ho ale vichystické noviny napadaly za pacifismus, odsuzovaly ho za přátelení se s Židy, jedna jeho hra neprošla cenzurou pro údajné narážky na Hnutí odporu. Giono nenapsal jediný řádek vychvalující zásluhy vlády ve Vichy, nikdy se nevyslovil proti Židům ani pro Němce. Přesto se ocitl na černých seznamech poválečných očistných komisí. Několik měsíců byl vězněn, pak propuštěn pro nedostatek důkazů. Přesto až do r. 1948 nesměl publikovat. Byl dvakrát vězněn, nejdříve za pacifismus, pak jako pseudo-kolaborant (1944). A přece neváhal r. 1957 na požádání Lecoina účastnit se kampaně ve prospěch odpůrců povinné vojenské služby. Pracoval spolu s André Bretonem, Camusem, abbé Pierrem...

Po válce se Giono znovu upíná k tvorbě, jeho dílo se mění: je méně lyrické, méně venkovské, vychází z popisu charakterů spíš než krajiny. Romány z tohoto období jsou hodnoceny jako nejlepší. Upřímný pacifismus dovedl Giona někam, kde nebyl s to obstát. Pokud jde o jeho chování za okupace, určitě nedosahovalo té míry, aby si muselo vysloužit obvinění, která byla proti němu vznesena.