Prvotina mladé Pařížanky, která původně vyšla roku 1999 v nákladu 800 výtisků v malém nakladatelství, po obrovské vlně zájmu se dodnes prodalo už přes 500 000 výtisků a kniha byla přeložena do 19 jazyků. Krátké povídky napsané úsporným, přesným (a silně pařížským) jazykem s krutým humorem a dokonale odpozorovanými detaily rozebírají mezilidské vztahy, které může definitivně zničit zdánlivě bezvýznamné zazvonění mobilního telefonu. Vztahy mezi Gavaldinými hrdiny, ať jsou to sourozenci, manželé, milenci, rodiče s dětmi či kolegové, charakterizuje přiléhavě zachycená směšnost, zbabělost, záludnost a žárlivost, ale i loajalita a spojenectví.

Anna Gavalda (1970) žije a píše v Paříži. Vystudovala na Sorbonně moderní literaturu, pak se živila například jako prodavačka, uvaděčka, pokladní, dělnice, hosteska, redaktorka. Má dvě děti ("jsem matka na plný úvazek, dopoledne profesorka francouzštiny, v noci spisovatelka"). Po obrovském úspěchu první sbírky povídek, za niž dostala roku 2000 velkou cenu časopisu Lire, vydala roku 2001 román A já ho milovala (vyjde v MF 2003).

Junior
Jmenuje se Alexandre Devermont. Je to blonďáček s růžovou pletí.
Vychován pod celofánem. Sto procent mýdla a zubní pasty Colgate bifluor, drobně kostkované košile a důlek na bradě. Roztomilý. Čisťounký. Čerstvě narozené selátko.

Brzy mu bude dvacet. Ten zoufalý věk, kdy ještě věříme, že všechno je možné. Tolik šancí a tolik iluzí. Tolik možností, jak dostat přes hubu - to taky.
Ale pro našeho růžového mladíčka tohle neplatí. Život mu ještě nikdy nic neudělal. Nikdo ho ještě nezatahal za uši tak silně, aby to doopravdy bolelo. Je to vskutku vzorný chlapec.

Jeho máti si ráda hraje na velkou dámu. Říká: "Haló, tady Elisabeth Devermont…," přičemž si dává záležet na tom, aby pořádně odsadila slabiku "de". Jako by si myslela, že jí na to ještě někdo skočí… Tralala… Dneska se dá koupit spousta věcí, jenomže to víš, se šlechtickejma titulama už zkrátka ujel vlak.
Tenhle druh pýchy si už koupit nemůžeš. To máš jako s Obelixem, když do toho člověk nespadl jako malej, má smůlu. Ale to matce nebrání nosit pečetní prsten s vyrytým erbem.
Co to je za erb? To by mě taky zajímalo. Jakási slátanina koruny a liliových květů na štítě. Svaz francouzských uzenářů a lahůdkářů si vybral stejný motiv pro hlavičkový papír svých odborů, ale to ona neví. Uf.
Juniorův tatínek zdědil rodinný podnik. Firmu na výrobu zahradního nábytku z bílé umělé hmoty. Nábytek Rofitex.
Zaručeně nežloutnoucí po dobu deseti let v jakémkoli podnebí.
Samozřejmě že umělá hmota trochu připomíná kempování a piknik kdesi na odpočívadle. Víc na úrovni by bylo vyrábět ty parádní lavice z týkového dřeva, co postupně dostávají krásnou patinu a pokrývají se lišejníky pod stoletým dubem, který zasadil váš pradědeček uprostřed vlastního parku… No jo, jenomže člověk holt musí vzít zavděk tím, co mu druzí nechají.

Pokud jde o ten nábytek, před chvílí jsem trochu přeháněla, když jsem říkala, že život ještě nikdy nedal Juniorovi pár přes hubu. Ale ano. Jednoho dne, když tančil s dívkou z dobré rodiny, co měla rodokmen jako pravý anglický setr, ani on neunikl citovému pohnutí.
Bylo to při jednom z těch mondénních rautů, co je matinky organizují za velké peníze v naději, že tak zabrání tomu, aby jejich ratolest jednoho dne nehledala dobrodružství mezi prsy nějaké Leily z Arábie (nebo kohokoli jiného, kdo vypadá trochu přičmoudle).
A on tedy byl na tom rautu, se svým naškrobeným límečekem a vlhkýma rukama. Tancoval s tou dívkou a dával dobrý pozor, aby se proboha nedotkl jejího břicha svým poklopcem. Snažil se trochu rozvlnit v bocích, když vydupával rytmus okovanými podpatky svých značkových bot. Takhle, koukej, prostě vodvaz. Prostě jako mladej světák.
A potom se ho slečna zeptala:
"A co vlastně dělá tvůj otec?" (To je přesně ten typ otázek, co holky kladou na tomhle typu podniků.)
Odpověděl jí s předstíranou roztržitostí, zatímco ji roztáčel kolem její vlastní osy:
"Je generálním ředitelem Rofitexu, nevím, jestli ti to něco říká… Dvě stě zaměst…"
Nedala mu čas, aby domluvil. Rázem přestala tančit a široce rozevřela své setří oči:
"Počkej… Rofitex?… Chceš říct ty… ty… prezervativy Rofitex?"
No tohle! To mě teda podržte!
"Ne, zahradní nábytek," odpověděl. Opravdu by se byl nadál čehokoli, jenom ne tohohle. No teda. Taková kráva. Taková kráva praštěná. Ještě štěstí, že zrovna dohráli a on mohl zamířit k bufetu, aby to spláchnul trochou šampaňského. No to mě podržte.
Nakonec je docela dobře možný, že ta holka vůbec nepatřila do naší společnosti, kdoví, jak se sem vlastně vsomrovala.

Dvacet let. Můj ty Bože.

Mladý Devermont u maturity pochodil až napodruhé, ale zato řidičák zvládl s přehledem. Právě ho dostal, a na první pokus.
Ne jako brácha, který si zkoušky v autoškole zopakoval třikrát.
U večeře jsou všichni v dobré náladě. Nebylo to jen tak, protože místní policajt je pěknej vůl. A navíc ochmelka. Jsme konec konců na venkově.

Tak jako jeho brácha a bratranci před ním si Alexandre udělal řidičák o prázdninách u babičky, protože na venkově jsou sazby nižší než v Paříži. Kurs tady vyjde skoro o tisícovku levněji.
Protentokrát se ochmelka dostavil víceméně na lačno a podškrábnul to svý růžový lejstro, aniž by se nějak předváděl.

Alexandre bude smět jezdit Golfem svojí matky, pokud ho ovšem nebude potřebovat ona. V tom případě si vezme starou stočtverku, která stojí ve stodole. Tak jako ostatní.
Stočtverka je ještě v celkem dobrém stavu, až na to, že smrdí po slepičincích.

Je konec prázdnin. Brzy se bude muset vrátit do velkého bytu na Mozartově třídě a nastoupit do soukromé obchodní školy na třídě Saské. Tahle škola ještě nevydává diplomy, které by uznával stát, ale zato má takový ten komplikovaný název se spoustou iniciál: SIERP nebo RIPS nebo VIMP nebo něco podobného (Vyšší Institut Mého Pozadí).

Naše milé selátko se během těch letních měsíců hodně změnilo. Zprostopášnělo a dokonce se dalo na kouření.
Zapaluje si Marlbora Light.
A to všechno kvůli svým novým známým: sčuchnul se se synem místního velkostatkáře, Franckem Mingeautem. A tenhle kluk je fakt číslo. Prachů jako šlupek, nápadný, hřmotný a hlučný. Zdvořile zdraví Alexandrovu babičku, ale přitom si omrkává jeho mladší sestřenice.

Franck Mingeaut je rád, že poznal Juniora. Díky němu se dostane do společnosti, na večírky, kde jsou dívky štíhlé a hezké a kde se místo pivka podává rodinné šampaňské. Instinkt mu říká, že se musí ubírat právě tudy, chce-li si obstarat své místo v teplíčku. Zadní místnůstky v hospodách, neotesané Marilynky, kulečník a zemědělské výstavy - to se člověku časem omrzí. Zato takový večírek u slečny z Tentononc na jejím zámku Tentononcštejn - tomu se říká dobře vynaložená energie!

Devermont Junior je rád, že má za kámoše toho zbohatlíka. Díky němu rozrývá svým sportovním kabrioletem štěrkovaný dvory, túruje motor na okreskách v Touraine, dělá si šoufky z křupanů ve starejch renoších, kteří by udělali líp, kdyby tu kraksnu nechali stát u pangejtu, a nasírá svýho tatíka. Rozepnul si ještě jeden knoflík u košile a dokonce si znovu pověsil na krk přívěšek, kterej dostal při křtu - ve stylu tvrďák s dosud něžným srdcem. Holky to žerou.

Dnes večer se koná letní slavnost s velkým S. Hrabě s hraběnkou de La Rochepoucaut ji pořádají na počest své dcery Eleonore. Veškerá smetánka bude přítomna. Od Mayenne až po sám konec Berry. Výkvět mondénní společnosti. Mladých dědiček, které jsou ještě pannami, co hrdlo ráčí.
Peníze. Ne zvonění peněz, ale jejich vůně. Výstřihy, mléčně bílá pleť, perlové náhrdelníky, ultralehké cigarety a nervózní pochichtávání. Pro Francka a Alexandra je to velký večer.
Vůbec nepřipouštějí, že by tam mohli chybět.
Pro tamty lidi zůstane bohatý statkář pořád jen obyčejným sedlákem a dobře vychovaný průmyslník pouhým dodavatelem. O důvod víc, proč se napít jejich šampaňského a opíchat jejich holky v křoví. Některé z těch laněk nejsou tak plaché, jak by se mohlo zdát. Pocházejí přímo z rodu Godefroye z Polívkova a nebudou nic namítat, když nejnovější křížová výprava zajde o něco dál.
Franck nemá pozvánku, ale Alexandre zná chlapa, co bude stát u vchodu, takže žádnej problém - vrazíš mu kilo a nechá tě projít. A když po tom budeš zvlášť toužit, může dokonce zahulákat tvý jméno, jak se to dělá v salonech Autoklubu.

Průšvih je ale s autem. Auto je důležité, aby člověk došel cíle i se slečnou, která se na křoví ošklíbá.
Kráska, která se nechce vracet příliš brzy, propustí papínka, a když noc pokročí, musí si najít kouzelného prince, který ji zaveze domů. V kraji, kde jedni od druhých bydlí desítky kilometrů daleko, jsi bez auta odsouzený k panictví.
V tomhle ohledu je situace kritická. Franck nemá svůj vysavač na lasičky (je v servisu) a ani Alexandre teď zrovna nemá Golfa své matky (odjela s ním do Paříže).
Co zbývá? Bleděmodrá stočtverka se slepičinci na sedadlech a podél dveří. Na podlaze je dokonce sláma a na předním skle nálepka "Lov patří k přírodě". Bože, to smrdí!
"A co tvůj tatík? Kde vlastně je?"
"Odjel."
"A jeho bourák?"
"No… Je tady. Proč?"
"Proč je tady?"
"Protože ho má Jean-Raymond pořádně vydrhnout."
(Jean-Raymond je správce.)
"No ale to je super!!! Vypůjčíme si ho od něj na to mejdlo a pak mu ho zase vrátíme. Šup a je to - nikdo se nic nedoví."
"To ne, to ne Francku. To nejde. To fakt nejde."
"A proč?"
"Chápej, kdyby se něco stalo, fotr mě zabije. Ne, ne, to nejde…"
"Ale co by se asi tak mělo stát, ty srabe? No řekni, co by se mohlo stát?!"
"To ne, to ne…"
"Do prdele, už přestaň s tím svým "To ne, to ne", co tím chceš říct? Je to patnáct kiláků tam a patnáct zpátky. Silnice je rovná a tou dobou tam nebude ani myš, tak mně řekni, v čem je problém?"
"Kdyby se nám stal nějakej průser…"
"ALE JAKEJ průser? No JAKEJ průser, ty vole? Mám řidičák už tři roky a nikdy jsem neměl žádnej problém, jasný? Vůbec žádnej problém."
Strčí si palec pod jedničku vlevo nahoře, jako by si ji chtěl vylomit.
"To ne, to ne. Fakt ne. Otcova jaguára ne!"
"Doprčic, to snad není možný, aby byl někdo takovej vůl, no to snad není možný!"
"…"
"Tak co uděláme??? Pojedeme k těm La Roche-a-tak-dál s tím tvým kurníkem na kolečkách?"
"No jo…"
"A neměli jsme tam náhodou zavézt tvoji sestřenici a stavit se pro její kamarádku v Saint-Chinanu?"
"No jo…"
"A ty si myslíš, že si kecnou těma svejma půlkama na tvoje posraný sedadla??!"
"No to ne…"
"No tak teda!… Vypůjčíme si auťák tvýho fotra, pojedem jak s hnojem a za pár hodin ho zase hezky vrátíme, kde jsme ho vzali, to je všechno."
"Ne, ne, jaguára ne… (ticho)… jaguára ne."
"Víš co, tak já si teda najdu někoho, kdo mě tam hodí. Ty seš fakt blbej jak tágo. Nejlepší mejdan za celý léto a ty se tam chceš přivalit s tou tvojí drůbežárnou. To teda ne. A jezdí to vůbec?"
"Jo, jezdí."
"Do prdele, to snad není možný, tohleto…"
Štípne se do tváře.
"Každopádně beze mě se nedostaneš dovnitř."
"No jo, ale když si mám vybrat, jestli tam nejít vůbec, anebo tam přijet tou tvojí popelnicí, tak fakt nevím, co je lepší… Jo, a dáš bacha, aby vevnitř nezůstala ňáká slepice, jo?"

Na zpáteční cestě. Pět hodin ráno. Dva unavení chlapci s popelavou pletí, kteří jsou cítit kouřem a potem, ale ne souložením (hezký večírek, špatný úlovek - to se stává).
Dva mlčící kluci na silnici D 49 mezi Bonneuil a Cissé-le-Duc v okrese Indre-et-Loire.
"No tak vidíš… Nerozbili jsme ho… Co říkáš?… Nemusels mě srát s tím svým ,To ne, to ne.' Tlustej Jean-Raymond si zejtra bude moct drhnout papínkovo fáro, jak bude chtít…"
"Pfffff… Stejně nám bylo na dvě věci, takže jsme si klidně mohli vzít to druhý."
"Je teda fakt, že pokud jde o tohle, ani cvrk…"
Sáhne si do rozkroku.
"… Tys s moc lidma nemluvil, co?… No… Já jsem si aspoň domluvil rande na zítřek. Jdu na tenis s takovou blondýnou s velkejma kozama…"
"Se kterou?"
"No, s takovou tou, co…"

Tuhle větu nikdy nedokončil, protože právě v tom okamžiku se jistý divočák, kousek vážící aspoň půl druhého metráku, rozhodl přejít přes silnici, ale ani ho nenapadlo podívat se nalevo napravo, pitomce.
To prase velice spěchalo. Vracelo se možná odněkud z mejdanu a bálo se, že ho rodiče seřvou za pozdní příchod.
Napřed zaslechli zaskřípění pneumatik a pak obrovskou ránu někde vpředu. Alexandre Devermont řekl:
"To je v prdeli."
Zastavili, nechali otevřené dveře a šli se podívat. Prase už to mělo za sebou a pravý předek vozu taky: bylo po nárazníku, po chladiči, po světlech i po karosérii. I logo Jaguára vzalo za své. Alexandre Devermont zopakoval:
"To je v prdeli."
Byl příliš opilý a příliš unavený na to, aby řekl o slovo víc. A přesto měl už v této chvíli naprosto jasnou představu o nezměrném rozsahu potíží, které ho čekají. Ano, měl o tom naprosto jasnou představu.
Franck kopl divočáka do břicha a řekl:
"No, přece ho tady nenecháme. Když ho přivezem, aspoň z něj bude ňáký žrádlo…"
Alexandrovi to začínalo připadat mírně legrační:
"To je fakt, kančí kýta není špatná…"
Nebylo to vůbec legrační, jejich situace byla dokonce velmi dramatická, ale stejně vyprskli smíchy. Určitě z té únavy a nejspíš i z nervozity.
"Aspoň tvoje máti bude ráda…"
"To teda jo, určitě bude celá pryč…"
A ti dva blbouni se řehtali, až je z toho rozbolelo břicho.

* * *

"Tak co… šoupnem ho do kufru?"
"Tak jo."

"Já se na to vyseru!"
"Co zas?"
"Je tam spousta krámů."
"Cože?"
"Ten kufr je plnej!… Je tam golfová kabela tvýho otce a spousta beden s chlastem…"
"Do prdele."
"Tak co uděláme?"
"Šoupnem ho dozadu na podlahu…"
"Myslíš?"
"Jo, počkej. Dám tam něco, abysme neušpinili polstrování… Koukni se dolů do kufru, jestli tam neuvidíš ňákej pléd…"
"Ňákej co?"
"Ňákej pléd."
"A to má být jako co?"
"… Tamhleto s těma zelenejma a modrejma čtverečkama, tam úplně vespod…"
"Jo tak! Deka… Deka po pařížsku, co?…"
"Jo, když chceš… No tak, hni sebou!"
"Počkej, pomůžu ti. Nemusíme mu ještě navíc zasvninit ty kožený sedadla…"
"To je fakt."
"Kurňa, to je tíha!…"
"Cos čekal."
"A ještě navíc smrdí."
"Jó, Alexi… Venkov je venkov…"
"Vytři si prdel s venkovem."

Znovu nastoupili do auta. Se startováním nebyl problém, motoru se evidentně nic nestalo. Aspoň to.
A pak, o pár kilometrů dál: děs a hrůza. Nejdřív se ozval šramot a chrochtání za jejich zády.
Franck řekl:
"Kurňa, ta sviňa není chcíplá!"
Alexandre neodpověděl. Co je moc, to je moc.
Prase se začalo zvedat a otáčet se na všechny strany.
Franck prudce zabrzdil a zařval:
"Dělej, zdrháme!"
Byl v obličeji celý bílý.
Dveře se zabouchly a oba mladíci se vzdálili od auta. Uvnitř se rozpoutalo peklo. Všechno je v prdeli.
Totálně v prdeli.

Kožená sedadla krémové barvy - zničena. Volant - zničen. Řadící páka z jilmového dřeva - zničena, opěrky hlavy - zničeny. Celý vnitřek vozu - zničen, zničen, zničen.
Devermont Junior je vyřízený člověk.
Zvíře mělo vytřeštěné oči a bílou pěnu kolem velkých křivých zubů. Byl to strašný pohled.
Rozhodli se připlížit ke dveřím, rychle je otevřít a pak utéct na střechu. Možná, že to byla správná taktika, ale už nikdy se to nedozvědí, protože prase mezitím zmáčklo knoflík centrálního zamykání a zavřelo se uvnitř.
A klíčky zůstaly v zapalování.
Jo, když se všechno posere, tak je zkrátka všechno v hajzlu.

Franck Mingeaut vytáhl z náprsní kapsy svého přepychového saka mobil a velmi rozčileně vyťukal číslo tísňového volání.
Když přijeli hasiči, zvíře už bylo o něco málo klidnější. O něco málo. Přesněji - už nemělo co rozmlátit.
Velitel hasičů obešel auto. I na něj to udělalo dojem. Neubránil se poznámce:
"Takový krásný auto. To člověka zamrzí."

Další průběh událostí byl zdrcující, alespoň pro lidi, kteří milují krásné věci…
Jeden z mužů došel pro ohromnou kulovnici. Požádal přihlížející, aby se vzdálili, a zamířil. Prase a okénko explodovaly zároveň.
Vnitřek auta byl nově vymalován: na červeno.
Krev byla dokonce na dně přihrádky na rukavice, dokonce i mezi tlačítky palubního telefonu.
Alexandre Devermont byl otupělý. Člověk by uvěřil, že přestal myslet. Že nepřemýšlí vůbec a o ničem. Nebo jen o tom, jak se zaživa pohřbít či jak proti sobě otočit hasičskou kulovnici.
Jenomže tomu tak nebylo. Ve skutečnosti přemýšlel o řečech, které se o události brzy začnou šířit, a o tom, co z toho vytřískají ekologové…
Je třeba říci, že jeho otec měl nejenom krásného jaguára, ale také politické plány namířené proti Zeleným.
Protože Zelení chtějí zarazit hony a vytvořit tu Národní park nebo cosi podobného, jen aby naštvali velké pozemkové vlastníky.
Na tomhle boji otci Devermontovi velmi záleží a k dnešnímu dni už měl téměř vyhráno. Ještě včera večer u stolu, když porcoval kačenu, podotkl:
"Tak to by bylo. Zas jedna, na kterou se už Grolet s tou svojí bandou darebáků triedrem nepodívá!!! Dobře jim tak!"

Jenomže teď… divočák který se rozprskne na tisíc kousků v Jaguárovi Sovereign budoucího krajského rady, to je trošku nemilé. Jenom trošku, že ano?
Pár chlupů se dokonce nalepilo na okýnka.
Hasiči odjeli, policajti odjeli. Zítra přijede odtahová služba, aby naložila to… ten… to… no prostě ten šedej krám s metalízou, co překáží na vozovce.

Naši dva druhové kráčejí po silnici, saka od smokingů přehozená přes ramena. Není co říct. Vypadá to, že za daného stavu věcí už ani nemá smysl přemýšlet.
Franck řekne:
"Chceš cígo?"
Alexandre na to:
"Jo, dal bych si."
A tak nějakou dobu pokračují v chůzi. Z polí vychází slunce, nebe je růžové, je ještě vidět pár opozdilých hvězd. Není slyšet sebemenší zvuk. Jen stébla trávy se o sebe občas otřou, když nějaký králík proběhne příkopem.
A pak se Alexandre Devermont otočí ke svému příteli a řekne:
"Takže… Ta blondýna, cos o ní předtím mluvil… Ta s těma velkejma kozama… tak co je to teda zač?"

A jeho přítel se na něj usměje.