Když skončila válka, Yves Bonnefoy (*1923), dnes světoznámý básník, tehdy mladík původem z Tours, začínal v Paříži studovat filozofii a historii umění. Jako všichni nadšeně hleděl do budoucnosti, hledal smysl své existence. A tehdy ho nadchl surrealismus, vždyť hlásal logickou potřebu revolty, nutnost změnit svět. A že zejména poezie, jakýmsi záhadným způsobem, je uskutečněním této změny. Bonnefoy se rozešel se surrealisty až v roce 1947, kdy odmítl podepsat manifest Rupture inaugurale. Stýkal se s Bretonem, chodil na schůzky surrealistické skupiny na Place Blanche, nikdy se však nestal militantním obhájcem surrealistických myšlenek. O tomto období psal už v Rozhovorech o poezii (Entretiens sur la poésie, Mercure de France, 1990).

Nyní vycházejí dvě knížky, které jako by měly navázat, naznačit jakousi tajemnou souslednost. Dosvědčit, že ačkoli se Bonnefoy od surrealismu kdysi odklonil, hodně pro něho znamenal a jisté postupy, i když velmi svébytné, lze v jeho tvorbě vystopovat dodnes. Pod názvem Breton před sebou samým (Breton à l'avant de soi, nakl. Farrago/ Léo Scheer, 128 s.) se skrývá přednáška, kterou Bonnefoy proslovil na Sorbonně v roce 1996, a další dva texty, z nichž jeden sepsaný pro Le Monde tentýž rok ke stému výročí Bretonova narození.

Další dílo, Srdce-prostor (Le Coeur-espace, nakl. Farrago/Léo Scheer, 64 s.) nabízí dvě verze básně ze surrealistického období, první je z roku 1945, druhá pochází z r. 1961, vyšla tehdy v omezeném nákladu. Svazek doplňuje rozhovor, v němž Yves Bonnefoy mluví o tomto svém "počátečním psaní".

Yves Bonnefoy zároveň vydal i novou sbírku, a prý nejhezčí od dob V nástraze prahu (Dans le leurre du seuil, Mercure de France, 1975), tato má název Les Planches courbes (Mercure de France, 144 s.). "Mluví se v ní, stejně jako kdysi v počátcích autorovy tvorby, o "hlase, který doufá", tentokrát ale má co dělat se zkouškou času, stárnutí. Avšak nezní tu žádná melancholie, spíš ještě naléhavější ptaní se, touha, až mystická víra v bytí, v "to pravé místo", v tu přítomnost. A tak ani dítě z té stránky v próze, která dala název celé knize, nemá paměť ani jméno. Dítě, které nemá nic, ani vzpomínku na neštěstí, jež z něho učinilo sirotka, má jediné přání, obrátit se na bližního, dospělého, obrovského, toho, kdo mu pomůže dostat se na druhý břeh. Přání dát všechnu svou důvěru tomu, co je prostě tam a co "nástraha slov" už nezkazí," popisuje dílo Patrick Kéchichian v Le Monde.

Vzpomínka na dětství zaznívá i v další knížečce, která právě vyšla: Divadlo dětí (Le Théâtre des enfants, William Blake & Co., 56 s.). Čteme v ní: "Kráčel lesem, když zaslechl ten smích, ty výkřiky, tu radost. A co dělat jiného, než zastavit se, srdce tlukoucí, poslouchat hlasy dětí skrz oponu větví, pak se odvážit k nim, v ten jiný svět?"

Poslední v kolekci letos publikovaných děl Y. Bonnefoye je Poezie a architektura (Poésie et architecture, William Blake & Co., 48 s.), text přednášky přednesené na Universitě III v Římě.

A pro stručné seznámení s životem a dílem Y. Bonnefoye doporučujeme alespoň stať z knihy Jiřího Pelána, Kapitoly z francouzské a italské literatury (Torst, 2000), anebo dvě zásadní sbírky poezie Y.B. v českém překladu Jiřího Pelána: O pohybu a nehybnosti Jámy; Psaný kámen (Torst, 1996).