Pro kriminální román není snad nevhodnější historické pozadí než doba Třetí říše. Jak má individuální zlo působit hrozně a zlověstně tam, kde loupež a vražda jsou státně organizované a legalizované, kde pro vraždu není potřeba odhodlání k překročení zákona, ale pouhé oportunistické, dostatečně chladnokrevné splnění povinnosti? V neprávním státě s jeho anonymní hrůzností se dokonce i těžký zločinec stává malým kriminálníkem. Jak se v takovém státě ještě může dostavit zděšení z jediné vraždy? Takto se ptá Gustav Seibt ve své recenzi nejnovější historické detektivky Pravdu má, kdo zůstane (Wer übrig bleibt, hat recht) od Richarda Birkefelda a Görana Hachmeistera.

Ukazuje se, že z poetologického hlediska tu vlastně žádný problém není. Britský spisovatel Eric Ambler už ve třicátých letech dokázal, že atmosféra strachu panující v diktaturách detektivnímu žánru prospívá. Sjednocení Německa, po kterém probleskly obavy ze "Čtvrté říše", inspirovalo Brita Phillipa Kerra k vytvoření postavy komisaře Gunthera, pohybujícího se v pochybném, polozločineckém prostředí Berlína třicátých let. Robert Harris, rovněž britský autor, založil svůj příběh na myšlence "co by bylo, kdyby Hitler ještě žil" (Fatherland; všechny knihy byly přeložené do němčiny). A v letošním roce vyšel výborný román Roberta Wilsona Smrt v Lisabonu, v němž osamělý komisař Zé Coelho (=Joe Karnickel, hlupáček) pátrá po příčině smrti patnáctileté dívky z bohaté portugalské rodiny. Stopy vedou opět do třicátých let, k nekalým obchodům rodiny s wolframem, za něž získávali nacistické zlato. Temná stránka německých dějin britské autory očividně přitahuje.

Z německých autorů se o stejný žánr pokusili Johannes Mario Simmel a Bernhard Schlink, který se ještě před Předčítačem proslavil příběhy detektiva Selba (Selbs Justiz, 1984, Selbs Betrug, 1994). Ty se sice přímo za nacistické diktatury neodehrávají, konflikt ale vždy pramení z minulého provinění. Schlink je profesorem veřejného práva a právní filosofie na Humboldtově univerzitě v Berlíně, mimo to soudcem Ústavního soudu pro spolkovou zemi Severní Porýní-Vestfálsko v Münsteru. Ve všech svých prózách nastoluje teoretický problém spravedlnosti, nejčastěji na příkladu zpracování minulé viny v současnosti. (Letos vyšel kritiky chválený sborník článků Vina v minulosti a současné právo.) Výsledek je přesto těžko přijatelný: Hanna z Předčítače se po své kariéře dozorkyně v koncentračním táboře vzdělává v problematice koncentračních táborů z hlediska obětí. Bankéř Welker, jehož vydírání Selb vyšetřuje (v poslední části trilogie Selbs Mord, 2001) - vězní a vydírá ho jeho soused z domu, který se navíc dal dohromady s ruskou mafií - je zároveň i viníkem, protože jeho banka za nacistů ošidila židovskou rodinu, z níž soused pochází, o její podíly. Schlink problém osvětluje z více stran, zároveň však manipuluje. Závěr, že nelze omluvit neomluvitelné a pochopit nepochopitelné je v Předčítači dokonale podkopán neuvěřitelnou smyšlenkou, že Hanna vstoupila do SS, aby skryla svůj analfabetismus. Že spáchané bezpráví nelze potrestat dalším zločinem (Selbs Mord), víme už předem - i bez čtení tohoto románu. Bernhard Schlink je kritiky chválen za lakonický, zdrženlivý styl. A skutečně, jeho romány a povídky se čtou jedním dechem. Nejpozději v polovině se však čtenáře zmocní pocit, že autor s ním hraje nečistou hru: místo nahlížení se účastní rafinovaného zakrývání, minulá vina je překrývána současnými proviněními, relativizována a potlačena.

Zcela jinak zacházejí s tématem autoři Richard Birkerfeld a Göran Hachmeister. Oba historici se vyhnuli psychologickému propracování postav, přesto se zde něco dovíme. Děj se odehrává během boje o Berlín od podzimu 1944 do kapitulace v květnu 1945. Hlavní postava je Ruprecht Haas, který se na udání dostal do Buchenwaldu. Odtud při leteckém útoku uprchl, nyní se nepoznán vrací do Berlína, aby se pomstil svým denunciantům. Jeho protivníkem je příslušník SS Hans-Wilhelm Kalterer, vzděláním kriminalista, který je během války nasazen za frontu do boje proti partyzánům. Za těchto okolností se z něj stal válečný zločinec. Nyní je pověřen objasněním vražd, které z pomsty spáchal Haas, bývalý zajatec koncentračního tábora. Otázka viny a práva (masový vrah proti vícenásobnému) se ještě jednou převrací: Haas, kterého musel udat někdo ze sousedů v domě, byl vždy věrným pomahačem režimu, do Buchenwaldu se dostal proto, že po smrti svého bratra na frontě doma pustě spílal Vůdci. Je to Kalterer, ve kterém se s blížící se porážkou hne svědomí, Haasovi "luxus" svědomí vymlátili z těla v Buchenwaldu. Birkefeldův a Hachmeisterův román je studený a zlý: je totiž přesvědčivou ilustrací toho, co nacisté nazývali národním společenstvím (Seibt). Toto společenství stmeluje opět vina: vydírání a loupež. Lidé z berlínského činžáku se nejdříve s klidným svědomím zbavili svých židovských spolubydlících. Haas, tehdy obchodník, se nechtěl účastnit obchodování s jejich zabaveným stylovým nábytkem - a proto byl později udán. V dokonalém chaosu válečného konce se rozdělení na oběti a viníky závratným tempem přeskupuje. Titul románu Pravdu má, kdo zůstane, konstatuje Seibt na konci své recenze, autoři převzali z romantického souboru písní Achima von Arnim a Clementa Brentana Chlapcův kouzelný roh: "Wer fällt, der bleibet liegen, wer steht, der kann noch siegen, wer übrig bleibt, hat recht, und wer entflieht, ist schlecht."