Román, který v němčině vyšel v roce 1995, byl mezitím přeložen do 24 jazyků a srovnáván se světovým úspěchem Grassova Plechového bubínku a Parfému Patricka Süskinda (česky 2002 v nakladatelství Prostor, přeložil Tomáš Kafka). Záhy se v kinech objeví jeho filmová verze v režii Anthonyho Minghelly. Předčítač pronikl i do anglosaského světa: Schlink byl pozván do vysílání Oprah Winfreyové, v Německu se mluvilo o realistické literatuře s poukazem na mistrné sebevýpovědi Schlinkových amerických kolegů.

Takové srovnání nejenže zachází příliš daleko, ale ukazuje otupělost čtenářů a médií vůči ne tak dávné historii. Schlink německou minulost sice nepřekrucuje, ale možná o to nebezpečněji banalizuje. Nebezpečněji proto, že se tak děje pod rouškou boření tabu a za dovolávání se subjektivní zkušenosti. Nemůžeme si myslet, že lze pochopit to, co je nepochopitelné, nesmíme srovnávat to, co je nesrovnatelné, nesmíme se ptát, protože tázající činí hrůzy, i když je nezpochybňuje, přece jenom předmětem komunikace a nebere je jako něco, před čím může jen ve zděšení, hanbě a vině umlknout. Předmětem Předčítače ovšem není mlčení v hanbě a vině. Schlinkův vypravěč se snaží pochopit v rámci milostného příběhu. Světový úspěch Předčítače spočívá podle všeho právě v tom, že v něm historie funguje jako kulisa individuálního, osobního vyprávění.

Zápletka Schlinkova románu začíná milostnými setkáními patnáctiletého vypravěče s více než o dvacet let starší ženou, Hannou Schmitzovou. Hanna, vypravěčova životní láska, mu nechce sdělit nic ze své minulosti a jednoho dne bez vysvětlení zmizí. Znovu se s ní setká jako student práv ke konci šedesátých let při procesu s válečnými zločinci. Hanna pracovala jako dozorkyně v ženském táboře v Osvětimi. Její zvláštností bylo, že si nechávala od vězeňkyň, krátce před tím, než byly poslány na smrt, nahlas předčítat. Stejně jako od vypravěče po milostném aktu. Hanna je totiž analfabetka a proto (!), aby tento nedostatek nevyšel najevo, se musela vzdát kariéry v továrně Siemens a hledat útočiště u SS. (Tento obrat v románu nazval německý recenzent holokýčem.) Hanna má spontánní cit pro literaturu. Ve vězení, kam jí vypravěč-předčítač posílá namluvené magnetofonové pásky, absolvuje celou německou klasiku a modernu.

Debatu o Schlinkově románu nedávno rozpoutal britský kritik a autor Gabriel Josipovici otázkou jak to, že tolika inteligentním lidem, mezi nimi i mnoha židům, připadá Předčítač hluboce dojemný. Na stránkách literární přílohy Times Literary Supplement se v souvislosti s recenzí Schlinkova posledního díla Liebesfluchten (česky jako Útěky z lásky, Prostor 2001, rovněž v překladu Tomáše Kafky) o Předčítači velmi odmítavě vyslovili i další britští kritici, nejostřeji z nich Jeremy Adler. Podle něj je román kulturní pornografií, která dělá, jako by nabízela nový morální náhled. Jeremy Adler, profesor germanistiky v Oxfordu, je synem pražského německy píšícího autora Hanse Günthera Adlera, který byl vězněn v Terezíně, Birkenau a Buchenwaldu. Hans Günther Adler napsal dosud platnou knihu o nacistickém táborovém systému Terezín 1941-1945. Tvář nuceného společenství. Jeremy Adler vidí ve Schlinkově Předčítači pokus o morální nivelizaci mezi oběťmi a vrahy.

Schlinkova Hanna se poté, co se ve vězení naučí číst, pustí do odborné literatury o koncentračních táborech, dále čte Prima Leviho, Elieho Wiesela, Tadeusze Borowského, Jeana Améryho. Tím se její příběh uzavírá. Jedná se o stejnou vypravěčskou kličku, o jakou se filmovými prostředky pokusil Steven Spielberg v Schindlerově seznamu: totiž nechat vše "dobře dopadnout". I Schindlerův seznam byl prezentován jako autentický příběh, který právě proto, že zdánlivě nezobecňuje a nemoralizuje, dosahuje jakési morální výpovědi a hloubky. Ve skutečnosti jsou taková díla se svou předstíranou pravdivostí plochá a hluboce nemorální.