Jak si bílí američtí spisovatelé 19. století představovali indiány, čeští čtenáři vědí: Píseň o Hiawathovi básníka H. W. Longfellowa (1807–1882) přeložil už Josef Václav Sládek a série dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera (1789–1851) dodnes okouzluje děti i dospělé. A již u těchto dvou spisovatelů lze vystopovat počátky jakéhosi mýtu severoamerického indiána coby vznešeného divocha žijícího v souladu s přírodou, jehož vlivu se mimochodem zcela nezbavil ani takový Ken Kesey ve Vyhoďme ho z kola ven (1962). Pokud by nás teď zajímalo, jak se naopak dívali indiáni na „podivné bílé tváře“, stačí sáhnout po titulu Tančili tváří k slunci autorky Donni Bufallo Dog, který vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Kruh mlčení
Tento literární debut autorky, která žije a pracuje jako sochařka a grafička ve Francii, není příliš známý ani v jejích rodných Spojených státech, třebaže v mnohém navazuje na tamější indiánskou renesanci 60. let a tvorbu N. Scotta Momadaye, Leslie Marmon Silkové či Louise Erdrichové. Po otci indiánka Donni Buffalo Dog se stejně jako oni snaží dívat nikoli na domorodé obyvatele, nýbrž do nich. Pokouší se zobrazit přírodu z jejich (a své) perspektivy, tedy coby nevypočitatelnou, mající svůj vlastní účel. Ukazuje, jak se její postavy učí mlčením, nasloucháním sobě samým. Autorka mísí prvky světa viditelného s neviditelným a ruší tak hranici mezi realitou a imaginací a konečně neustále znázorňuje, jak se vše pohybuje v kruhu (kruhové je ohniště a kruh opisují i každodenní aktivity, čímž se v románu nabourává tradiční pojetí děje). Na rozdíl od výše zmíněných spisovatelů se však vydává výlučně do daleké minulosti, kdy ještě bělošská devastace nestihla indiánské společenství rozvrátit. Buffalo Dog programově ukazuje, jak asi indiáni (v knize nomádští Lakotové) vnímali příchod prvních bělochů. Opírá se částečně i o historické postavy (Takča Ušté byl zabit v bitvě s generálem Milesem a jeden z jeho potomků se stal básníkem) a události rovněž poměrně přesně datuje. Ovšem fakta a chronologie hrají jen podružnou roli – vždyť autorčiným cílem není pouhá prezentace „alternativních“ dějin, ale změna pohledu na indiány u širokého kosmopolitního čtenářstva.

Pokoušet se přiblížit jednotlivé epizody a zápletky by bylo víc než pošetilé, neboť síla textu spočívá hlavně v nezvyklém uchopení látky, tedy v tom, co z analytických důvodů označujeme jako formu. Postačí vědět, že s bělochy se samozřejmě objevují též změny (ať už je to prapodivné slovo „smlouva“, již si Lakotové představují „jako uschlý vybělený list s černými klikyháky ve vodorovných řádcích“, a poté křesťanství), zatímco některé věci ještě zůstávají stejné (například lov na bizony, který má praktický i rituální význam). Kouzlo knihy, jež dokáže nahlodat zažité stereotypy, však funguje hlavně v jazyce.

„Limity mého jazyka jsou limity mého světa“, prohlásil kdysi rakouský filozof Ludwig Wittgenstein (1890–1951) a zdá se, že zcela v duchu onoho výroku pracuje i autorka. Je si vědoma faktu, že stejně jako Wakankča interpretující slova dávné legendy o dýmce i ona překládá do angličtiny – a tedy interpretuje – jazyk svých „neviditelných“ předků. Jazyk, jímž nikdo nikdy nepsal, a který proto oslovuje sluch, nikoli zrak. Její příběh se strukturně zakládá na principu opakování a variace, což je naprosto v souladu s indiánským vyprávěním mýtů, posvátné činnosti, během níž lidé silou mluveného slova při obřadech obnovovali původní krásu a harmonii světa. Figurativní jazyk, jenž kupř. koně označuje spojením „velcí posvátní psi“, přesvědčivě dokládá, že američtí indiáni opravdu chápali skutečnost jinak než „bledé tváře“, a spisovatelka jím tak relativizuje a dekonstruuje převažující ideologické vnímání.

Čteme-li pak knihu v češtině, seznamujeme se vlastně s překladem překladu, a jelikož jednotlivé jazykové systémy jsou v podstatě jen těžce souměřitelné, nutně tu dochází k posunům. Přesto však působí česká verze velice vyrovnaně a citlivě. Již samotný titul předznamenává, že se překladatelka nezalekla obrazného vyjadřování a ve vlastním textu střídá indiánská slova se slovy známými. Opatrně operuje s frázemi typu „ohnivá voda“ (jež u nás díky „mayovkám“ sklouzávají na hranici klišé), a vyskytne-li se slovo „vůdce“, z kontextu je zřetelně vidět, že u Donni Buffalo Dog má odlišné konotace než v Evropě, kde se běžně pojí s fašismem a totalitou.

Někdy až příliš idylicky jsou v knize ovšem vykresleny vztahy mezi indiánskými mladými a starými, pohlavími i válečná výprava – jako by neexistovalo napětí, bolest či utrpení. Značně problematicky vyznívá též závěrečné prohlášení jednoho z protagonistů, který říká, že má svou zemi, a jen tak může žít – až moc dobře přece víme, že právě o zemi záhy všechny kmeny přišly, a dovést tudíž daný výrok do logického konce by bylo značně nevhodné.