O indiánech, západní civilizaci a o právu na jedinečnost se zpola indiánskou umělkyní Donni Buffalo Dog.

Muži se vždy radili doma se ženami. Pak sice šli na radu starších sami, ale jako by tam jejich ženy byly s nimi. A ženám to nevadilo, protože si byly samy sebou jisté. Dnes to neexistuje ani v indiánské, ani v západní společnosti. A to je špatně, tvrdí třiasedmdesátiletá uznávaná sochařka, grafička a spisovatelka Donni Buffalo Dog.

Mladá fronta nedávno této autorce vydala román Tančili tváří k slunci. Donni Buffalo Dog, indiánským jménem Ptešunkawin, v něm přibližuje život a myšlení kmene Lakotů v době, kdy na jejich území začaly pronikat první „bledé tváře“. V pražské Galerii Julia Cortázara La Casa Blů jsou od tohoto týdne k vidění autorčiny kresby s indiánskou tematikou. Donni Buffalo Dog je v Kozí ulici číslo 15 osobně instalovala.

Kdy jste se dozvěděla, že jste poloviční indiánka? A co to pro vás znamenalo?
Donni Buffalo Dog: Když mi to matka řekla, bylo mi kolem osmnácti. Otec zemřel, když jsem byla malá - to on byl indián, napůl Póní a napůl Čerokí; matka byla běloška. Tehdy mi na tom vůbec nezáleželo, protože adolescenti se zajímají úplně o jiné věci než o to, z jaké pocházejí krve. Otec byl indián na počátku 20. století a tehdy to nebylo nic příjemného. Proto zfalšoval svoje dokumenty - když se ho někdo zeptal na rasu, řekl, že je běloch, a celý život mu to procházelo. Na smrtelné posteli mě uchopil do náruče - bylo mi osmnáct měsíců - a matka mu musela přísahat, že mi to nikdy neřekne. Dlouho ten slib držela, ale jako mladá jsem měla hodně problémů, všechno, co jsem dělala, bylo podle společenských pravidel špatně, takže si nakonec pomyslela, že kdybych to věděla, možná by mi to pomohlo. Do té doby jsem žila výhradně v bělošském světě.

Jaké jste měla problémy?
Donni Buffalo Dog: Alkohol. Ve dvaačtyřiceti jsem však s pitím ze dne na den přestala. Odmítlo mě celonárodní dobrovolné sdružení Anonymní alkoholici, protože jsem jim kladla otázky, na které neměli odpovědi, a nehodlala jsem sedět a celé dny se modlit. Nejsem příliš nábožensky založená - pokud se tedy náboženství netýká Země - a proto se mě nikdo nechtěl v onom systému, kdy můžete vždycky někomu zatelefonovat, ujmout. Řekli mi, že bych měla jít pryč. Tak jsem šla. Prodala jsem dům a nechala jsem své práce - chovala jsem a trénovala psy. Odešla jsem z města. Začala jsem žít sama v lese, v týpí. Chtěla jsem zjistit, co se to se mnou děje.

Nakonec jste zakotvila ve Francii...
Donni Buffalo Dog: Bydlím na jihu Francie, v olivovém hájku u malé vesničky čítající asi tisíc obyvatel. A necítím se jako expatriot ani jako exulant - prostě žiju, to je důležité. Narodila jsem se v Detroitu, šestatřicet let jsem strávila v Kalifornii - v Los Angeles, dva roky v týpí, pět let v Itálii a teď jsem ve Francii, kde, myslím si, už zůstanu. Prostě nastal čas přestat se stěhováním.

Proč jste se rozhodla opustit Spojené státy?
Donni Buffalo Dog: Důvodů jsem měla mnoho, ale tím hlavním asi byl pokus přijít na to, proč se Američané chovají tak, jak se chovají. Z mého úhlu pohledu jsou samozřejmě všichni Američané imigranti, ať už pocházejí z Evropy nebo z Asie. A taky jsem odcestovala proto, že pokud ve Spojených státech nehledáte hodně peněz, ocitnete se tam v těžké situaci.

Co je pro vaši identitu nejdůležitější? To, že jste žena, že jste poloviční indiánka, že jste výtvarná umělkyně a spisovatelka?
Donni Buffalo Dog: Já jsem prostě já. Jsem míšenka, a co to znamená být umělcem, přesně nevím. Možná bych se označila za jakéhosi tlumočníka. Chci se vyjádřit sama pro sebe, a pokud to nejde pomocí kreseb a soch, věnuju se psaní.

Znáte romány o indiánech z pera Karla Maye a J. F. Coopera? Kdo jako umělec na vás vlastně zapůsobil?
Donni Buffalo Dog: Nemám žádné vzdělání. O Karlu Mayovi ani Cooperovi jsem nikdy neslyšela. Ani moc nečtu. Trochu znám třeba Hemingwaye nebo Francise Scotta Fitzgeralda, ale v knihovně mám pouze literaturu o indiánské kultuře - zajímá mě, co si lidé myslí o indiánech. Ale že by mě někdo ovlivnil, to ne. Cokoli člověk potřebuje, naučí se ze světa přírody - z půdy, krajiny, ze stromů a zvířat. Přesně tak jako staří indiáni - veškeré vědění a moudrost získali tak, že naslouchali zemi a tomu, co na ní žije. Stačí, když si zajdete do lesa a chvíli tam zůstanete - všechno se vám vrátí. Pořád to tam je.

Indiáni v USA nyní žijí buď v rezervacích, nebo ve městech - a přes padesát procent jich žije právě ve městech, pokud se nemýlím...
Donni Buffalo Dog: A musím dodat: naneštěstí žijí ve městech. A snaží se stát bílými. Je to velmi dlouhý příběh a těžko se vysvětluje, ale indiáni ani po pěti stech letech do americké společnosti nezapadají - prostě to nejde a nikdy to ani nechtěli, ale teď se o to zkrátka pokoušejí. Většina mladých lidí chce vydělávat peníze, kupovat si hezká auta a bydlet v domech, prostě dělat to, co dělají bílí. Ale ani systém rezervací samozřejmě nefunguje. Pokud byste se do nějaké někdy dostala, našla byste tam zrovna takové obchody jako na pražských ulicích - prodávají se tam výšivky z korálků vyrobené na Tchaj-wanu, prodavačky na sobě mají bělošský make-up a občas někdo zabubnuje, za což mu turisté hodí čtvrtdolar. Hrůza! Lidé v rezervaci neplatí daně, takzvaně se o ně stará stát, a údajně vlastní svou půdu, ale co vědí indiáni o vlastnictví půdy? Půda se nevlastní, nýbrž používá. Ale stejně ji nemohou pronajmout ani prodat bez svolení vlády, a pokud ji přece pronajmou nebo prodají, peníze jdou vládě a ta je indiánům měsíčně vyplácí zpět - po malinkých částech.

Co by podle vás nyní indiánům nejvíce pomohlo?
Donni Buffalo Dog: Netuším. Vím, co pomáhá mně. A myslím si, že nejen hodně indiánů, ale i hodně bělochů prostě neví, co by jim pomohlo. Člověk může žít lépe, ale pouze na individuálním základě, jak se sám rozhodne. Svět nikdo nezmění - a už vůbec ne americký svět.

Jak byste definovala rozdíl mezi evropskou a americkou civilizací?
Donni Buffalo Dog: O nic takového se nepokouším. Nedívám se na věci, ale do lidí. Není ze mě dobrá cestovatelka, protože turisté nemohou proniknout do skutečného života. Chci vědět, co se odehrává uvnitř lidí, a tak nemůžu moc definovat nebo srovnávat. Ale vím, že mě lépe přijímají v Evropě než ve Státech.

Gerald Vizenor, významný americký indiánský spisovatel, kdysi prohlásil, že oslavovat objevení Ameriky vlastně znamená oslavovat genocidu. Souhlasíte?
Donni Buffalo Dog: Naprosto. Nazýváme se přece indiány jen proto, že se ten mizerný Kolumbus ztratil, že si myslel, že doplul do Indie! Vůbec nemám ráda Kolumbův den, který se každoročně slaví. A nemám ráda Den díkůvzdání, jenž se taky každoročně slaví. My jsme je nakrmili a oni nám ukradli kukuřici a pak i vše ostatní.

Myslíte si, že vaše názory indiáni obecně sdílejí?
Donni Buffalo Dog: Netuším, co si myslí většina indiánů. Každý člověk má jazyk a může mluvit sám za sebe. Já za nikoho nemluvím, jen sama za sebe. Hovořím o indiánech a interpretuji jejich dávnou kulturu - ale už ne tu dnešní. A nemyslím si, že by mě vlastní komunita nějak vřele přijímala. To máte tak: společnost dnes ovládají muži. Teď mluvím jak o indiánské, tak o celé americké společnosti. To je směšné, protože chod věcí musí řídit ženy. Vždycky hovořili muži, ale na ženách bylo přemýšlení. Muži se vždy radili doma se ženami, vnímali jejich názory. Pak sice šli na radu starších sami, ale jako by tam jejich ženy byly s nimi. A ženám to nevadilo, protože si byly samy sebou jisté. Což se o současných ženách říct nedá, protože feministické hnutí od nich žádá, aby se chovaly jako muži. Ženy mohou řídit chod věcí, aniž by stály v přední linii - jen se podívejte na přírodu! Víte, jak vypadá páv a jak pávice? Jak se chovají slepice a jak se naparují a pyšně si vykračují kohouti? Ne, ženy nic takového dělat nemusí. Jsou přece nejmocnější - jsou nositelkami nových životů, rodí děti, a zároveň jsou nositelkami tradice! Nic silnějšího neexistuje. Ani existovat nebude.

Které z takzvaných západních vlivů vnímáte pro indiány jako nejškodlivější? Televizi, peníze, alkohol?
Donni Buffalo Dog: Indiánská přítomnost a budoucnost nevyhlížejí zrovna nadějně. Indiáni nakonec skončí jako všichni ostatní. Protože nás nestačili všechny vyhladit, nastala asimilace. Takže dnes máme v rezervacích kasina. Ale proč? Na co potřebují indiáni peníze? Aby si koupili auta? Opíjeli se? Ale jak jsem říkala, o stávajících problémech mé práce nejsou.

Proč?
Donni Buffalo Dog: Protože ty problémy jsou natolik negativní, že jich mám prostě po krk. Televize je dobrý nástroj, pokud ho správně používáte - z televize jsem se naučila mluvit francouzsky, dívala jsem se na americké filmy a četla titulky. Můžete se dívat na to, co si vyberete, nikdo vás nenutí sledovat pornografii nebo hloupé seriály. Mám dokonce mobilní telefon - technologie sama o sobě špatná není. Ale peníze podle mě špatné jsou. Bílá společnost jako taková je zničující, protože po každém chce, aby se choval stejně - a zejména americká společnost. Je postavena na zákazech: Plivati na podlahu je zakázáno! Zákaz vjezdu! Zákaz toho či onoho! Pokud nemašírujete jako ovce, nedívá se na vás ta společnost vlídně. Když nemašírujete, kliďte se z cesty.

Copak se to v posledních desetiletích nemění? Zavedlo se přece zvýhodňování menšin v rámci takzvané afirmativní akce, ve vzdělávacím systému se podporuje kulturní pluralita...
Donni Buffalo Dog: Slova jako afirmativní akce nic neznamenají. Spojené státy jsou mladá země a staly se mocné a bohaté až příliš rychle, což se na Američanech podepisuje. V Evropě si lidé udržují určité vlastnosti, což se mi líbí. Kupříkladu Francouzi jsou okázalí, nabubřelí a popudliví, ale upřímní - pokud se jim nezamlouváte, dají vám to najevo, což mi přijde osvěžující. Zatímco v Americe se na vás lidé usmívají, ale do zad vám vrazí kudlu anebo vás za zády pomluví. Pokud mi někdo chce říct něco ošklivého, v pořádku, ale ať mi to řekne do očí. Lidé používají slova k tomu, aby s jinými lidmi manipulovali. Zrovna tak používají i sex. Ano, školy nyní takzvaně vychovávají k toleranci, ale co to znamená? Že se někoho naučíte tolerovat jako kupříkladu prach? Myslím, že lidé by se měli buď akceptovat, nebo neakceptovat. Pokud bych neakceptovala třeba vás, řekla bych pardon a šla dál svou cestou a nesnažila bych se vás změnit nebo s vámi manipulovat. Pokud chce někdo naslouchat tomu, co říkám, v pořádku, a pokud ne, taky je to v pořádku, protože cokoli říkám, říkám i sobě. Všechno, co jsem řekla vám, pomáhá i mně, abych si lépe rozuměla, a proto stále žiju. Jsem velmi stará, ale pořád žiju.