Letos uplynulo sto dvacet let od narození nejznámějšího novořeckého spisovatele Nikose Kazantzakise (1883-1957). Prozaické dílo tohoto Kréťana bylo přeloženo též do češtiny. Zcela jedinečnou kapitolu v jeho životě znamenalo seznámení se s Bohuslavem Martinů (1890-1959), který odešel po roce 1948 do Francie.

Martinů dílo Kazantzakise znal a chystal se napsat operu na motivy románu řeckého spisovatele Alexis Zorbas. Když se se spisovatelem seznámil a diskutovali spolu o budoucí opeře, Kazantzakis českého skladatele přesvědčil, aby použil jiné jeho prozaické dílo, Kristus znovu ukřižovaný. Oba velikáni si podle vzájemné korespondence tzv. padli do oka, rozuměli si a stali se z nich dobří přátelé. Jejich korespondence není jen dokladem vzniku jedné z nejzajímavějších oper v dějinách hudby, ale též snahy pochopit osud, který oběma tvůrcům nachystal mnoho překážek a dohnal je k opuštění své vlasti a pocitu vykořenění. Ne náhodou tedy příběh krétských vesničanů vyhnaných z domovů přitahoval jak „věčného Odyssea“ Kazantzakise, tak nedobrovolného emigranta Martinů.

Jako úvodní stať knihy posloužila přednáška R. Dostálové Dvě setkání N. Kazantzakise s Čechami (Listy filologické 106, 1983, s. 193-202), která stručně mapuje pobyty autora v Božím Daru (1929-30, 1931-32). Druhá kapitola nese název Kristus v díle N. Kazantzakise a jde též o přednášku Dostálové, pronesenou v Brně 1. 12. 2001. Kazantzakis se Kristem zabýval ve všech svých dílech, pokaždé jakoby se s ním ztotožňoval, hledal v něm sám sebe. Kazantzakis pak dvě díla přímo věnoval postavě Krista (Kristus znovu ukřižovaný, Poslední pokušení). Následuje obsah románu Kristus znovu ukřižovaný podle překladu E. Outratové z roku 1958 a původní článek A. Březiny o dvou operách B. Martinů (Hudební věda 38, 2001, 1-2, s. 137-152). Zde jistě laického čtenáře, posluchače či diváka zaujme rozbor dvou libret, která existují. Je to tzv. „londýnská“ a „curyšská“ verze. A. Březina se rekonstrukcí Řeckých pašijí zabýval mnoho let a konstatoval, že Martinů složil dvě zcela odlišné verze jedné opery. „Londýnskou“ (v angličtině) mezi lety 1954 a 1957 a „curyšskou“ (v němčině) v letech 1957 a 1959.

Martinů psal libreto za stálé korespondence a konzultací s Kazantzakisem a v jednom z dopisů příteli M. Šafránkovi najdeme tuto pasáž, která jistě hovoří za vše: „Na opeře pracuji, ale je to těžký problém, je tam moc dialogů a jen málo se z toho může vynechat, aby ten děj byl jasný i zabedněným.“ Premiéra, která se měla konat v Královské opeře v Covent Garden, však byla zrušena a o premiéru díla tehdy již světoznámého skladatele projevil zájem Curych, kde tehdejší politická situace (kyperský problém) nezasahovala do uměleckého dění. Ovšem za předpokladu, že libreto bude zásadně pozměněno. Martinů byl tak donucen napsat prakticky novou operu. První verze libreta nezůstala pohromadě, ale její různé části se nacházejí ve vlastnictví jednotlivců či institucí a její skutečná premiéra se odehrála až roku 1999. Operními domy je používána verze „curyšská“, která slouží i našim umělcům.

Další část knihy je již samotná korespondence, a to jak v přepisu, tak ve faksimile. Kromě toho jsou zde uvedena obě libreta v originále i v češtině. Texty jsou doprovázeny fotografiemi z inscenací díla a obou autorů. Je jen škoda, že přednášky Dostálové i Březiny nezaznaly širšího rozpracování, aby čtenář skutečně do hloubky pochopil význam a specifiku daného díla.