Když v roce 1996 vyšla románová prvotina Patricii Dunckerové s názvem Hallucinating Foucault, mnozí knihu nadšeně oslavovali jako úžasné dílo nového talentu, autorky, která by se mohla vydat ve šlépějích Angely Carterové. A skutečně, Patricia Dunckerová se podobnou cestou vydala: nejenom tématy svých knih, která mají ke Carterové hodně blízko, ale i profesně – kromě psaní se totiž věnuje pedagogické činnosti a stejně jako Carterová, i ona působí jako profesorka tvůrčího psaní na University of East Anglia.

Hallucinating Foucault (Halucinující Foucault) byl zajímavý a strhující příběh z univerzitního prostředí. Podobně jako třeba proslulý román Posedlost A. S. Byattové, i tento román je do značné míry sebe-středně akademický: popisuje celkem běžné literárně-historické, anebo spíše teoretické bádání. Protagonista románu studuje dílo fiktivního francouzského prozaika Paula Michela, který dožívá svůj život v ústavu pro duševně choré, přičemž hrdina se snaží Michelova témata srovnávat s tématy, jež ve své filosofii postihl Michel Foucault – proto taky ten název.

Tematicky byla tato kniha určena hlavně pro akademické čtenáře. Anebo lépe řečeno pro čtenáře, kteří dávají přednost filozofujícím románům. Tedy ne že by Dunckerová řešila, anebo se pokoušela řešit hluboké filosofické problémy. Spíše se velmi dobře strefovala do témat, která jsou v akademické sféře populární: mentální poruchy, sexuální úchylky, represivní povaha institucí, to vše okořeněné intelektuálně i smyslně svůdnou Francií. To v žádném případě ale není kritika: Dunckerové se podařilo předložit dobře napsaný, čtivý román, jenž vypůjčená nebo přisvojená témata v žádném případě neznásilňuje ani nezplošťuje. Navíc již zmíněná témata, okořeněná atmosférou všudypřítomné hrozby, katastrofy, působila až neuvěřitelně eroticky.

Sama autorka o svém zdroji inspirace říká: „Jsem katolická autorka – podobně jako Graham Greene. Pamatuji si, že Greene o svém díle kdysi prohlásil: ’Náš zájem se týká nebezpečných věcí...’ No a já bych dodala, že totéž platí o mém vlastním psaní. Píšu o lidech na okraji společnosti; sexuálních vyvrhelích, šílencích. Píšu o psychologických extrémech, onom nevyslovitelně riskantním prostoru mezi normálním světem a zatracením. Kdybych byla spisovatelkou před pěti sty lety, patrně bych byla jeptiškou a zcela klidným hlasem vám sdělila, že můj hlavní zájem se soustřeďuje na čtyři poslední věci: nebe, peklo, smrt a poslední soud. Mé knihy vycházejí jednak z toho, co čtu, jednak z toho, o čem vážně přemýšlím. Nepíšu pro úzce vyhraněný okruh čtenářů, proto jsou mé knihy záměrně co nejpřístupnější, hravé a místy stojí blízko populárním žánrům, jako jsou thriller, hororový román, detektivní příběh či historická romance. Mám ráda knihy, z nichž vyzařuje silný pocit místa. Podobně jako Greene při psaní knih hodně cestuji, toulám se po světě vyzbrojena svým fotoaparátem a zápisníkem. Na rozdíl od Greena jsem nikdy nepracovala pro MI6, nicméně myšlenka romanopisce coby špióna – špióna Boha – mi celkem imponuje.“

První román měl tedy obrovský úspěch, ovšem Patricia Dunckerová ale nezklamala ani dalšími knihami: vydala sbírku povídek, dále poněkud bizarní historický román James Miranda Barry, inspirovaný životními osudy geniálního skotského lékaře, patrně transexuála, žijícího na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a v poslední době hororový román The Deadly Space Between (Smrtící meziprostor), freudovský psychologický thriller plný vyšinutých postav líčící svět dospívajícího muže trpícího oidipovským komplexem a procházejícího neuvěřitelně zvláštní situací, když do života jeho matky vstoupí enigmatický vědec Roehm – ne náhodou se britská kritika shodla na tom, že tento román je inspirován třemi velkými postavami evropské literární tradice: Freudem, Faustem a Frankensteinem.

Před nedávnem spatřilo světlo světa druhá povídková sbírka Dunckerové, kniha se s mysteriózně svůdným názvem Seven Tales of Sex and Death (Sedm příběhů o sexu a smrti). Jedna z nich, která mimochodem názvu docela odpovídá, byla dokonce otištěna na konci paperbackového vydání předchozího románu – jedna ze dvou zajímavých, které skutečně odpovídají titulu. Ty další jsou spíš takovými reportážemi, fejetony, prostě odlehčeným žurnalistickým (ani ne esejistickým) psaním, inspirovaným ponejvíce Francií, feministickou literární teorií a exkluzivním konzumním zbožím. Společné mají to, že jim zoufale chybí pointa. Skutečně dobré texty jsou v této knize vlastně jen dva: první povídka „Stalker“ popisující sérii neobyčejně brutálních, sexuálně motivovaných vražd, jejichž pachatel je všudypřítomný a velice enigmatický, a poté již zmíněný příběh otištěný na závěr The Deadly Space Between, jenž je vyprávěním zaměstnankyně exkluzivního erotického klubu, který se postupně od sadomasochistické specializace dostává až k nájemnému vraždění. Zbytek knihy tvoří obvyklá agenda feministické teorie: trocha pařížské filosofie, několik bonmotů, anglosaský puritánský zápal pro věc feminismu, špetka levičáckých teorií (ale ne moc, protože i feministky zuřivě brojící za svou věc a odsuzující nadnárodní koncerny rády tráví luxusní dovolené ve vybraných hotelích coby milenky odporně nadutých byznysmenů). Samozřejmě takové pasáže, v nichž se vypravěčky přiznávají ke lásce k luxusu – navzdory svým levicově aktivistické orientaci – působí osvěžujícím dojmem a dodávají textům na svěžesti. Bohužel, stále to však zůstává na povrchu. Dunckerové se v této knize vůbec nedaří dosahovat psychologických hloubek, anebo aspoň náznaky odkazovat k labyrintu komplexů, které zásadním způsobem ovlivňují lidské životy. Dokonce lze zcela bez uzardění prohlásit, že povídky v této knize až nepříjemně silně připomínají ony dnes tolik populární knihy, v nichž autoři barvitě popisují své stěhování do idylické jižní Francie a zařizování nově zakoupené pamětihodné nemovitosti. Jenže od Patricie Dunckerové jsme si navykli očekávat přece jen něco jiného. Midi je sice velmi hezké a dokáže zachránit leckterou průměrnou lehkou četbu – sotva však literaturu, jež aspiruje na víc.